Moje sedmiletá dcera se ráda parádí a nosí sukýnky, ale taky ráda chodí v teplákách nebo rajtkách, protože jezdí na koních, na kole a plave. Nosila vlasy na mikádo a poprosila mě, jestli bych jí je nemohla nechat ostříhat nakrátko, protože to bude praktičtější do jezdecké přilby, do helmy na kolo apod. Jak jsem psala, ráda plave a nebaví ji po sprchování vysoušet vlasy fénem.
Rodinná poradnaTrápí vás potíže při výchově dětí? Ocitla se vaše rodina v těžké sociální situaci a nevíte, jak z ní ven a kdo vám může pomoci? Dotazy posílejte na ona@idnes.cz s heslem Rodinná poradna. Vaše příběhy budou zpracovány redakcí a zodpovězeny. Je možné je anonymizovat. |
Přišlo mi to jako praktický nápad a při následující návštěvě kadeřníka se nechala ostříhat na ježka. Reakce okolí mě velmi překvapila. Babička hned vyrukovala, proč je ostříhaná „na kluka“, když je přece holčička. Jedna tetička dokonce prohlásila, že z ní děláme lesbu. Byla jsem tak v šoku, že jsem prostě dceru jenom vzala za ruku a odešla s ní z místnosti. Připadala jsem si pak před dcerou trochu trapně, že jsem ji neobhajovala, ale řekla jsem jí, aby se tím netrápila, že tetička má občas divné nápady.
Dceru trochu zarazily i negativní reakce některých dětí ve škole. Jak máme my a ona na podobné nesmysly reagovat? Má vůbec smysl to vysvětlovat, nebo to prostě máme přejít, jak jsem udělala já?
Radana
Odpověď odbornice:
Milá Radano, v nepříjemných situacích existuje poměrně spolehlivé pravidlo: zvládá-li situaci rodič s nadhledem a zdravým odstupem, bude tyto žádoucí emoce napodobovat také jeho potomek. Jde tedy o to, abyste zejména Vy byla nad negativní reakce okolí povznesená. Dokladem Vašeho nadhledu by byla třeba i minimální slovní reakce na nepěkné poznámky druhých.
Mgr. Petra Stehlíková, psychoterapeutka
Nepříjemné konfrontace s osobami, na kterých nám záleží a s nimiž toužíme mít hezké vztahy, nám nejsou milé, ale někdy je zapotřebí také se vyhranit těm lidem, které máme rádi. To však neznamená bránit se agresí či stejnou nebo zesílenou jedovatostí. Někdo naopak upadá do potřeby vyplašeně vysvětlovat, co ho k takovému kroku, jako je třeba výrazné ostříhání, vedlo. To jsou dvě extrémní reakce, přičemž ani jedna nebývá efektivní.
V případě, že zvolíme agresi, o tyto důležité vztahy přijdeme a v případě strachuplného vysvětlování se stáváme otroky hodnocení druhých. Je výhodné babičce či tetičce na její podobnou nehezkou poznámku říct: „To je nám opravdu líto, že se ti nový účes naší dcery nelíbí, ale rozhodující je, že se líbí nám.“ a podobně. Budou-li vaši příbuznou skutečně zajímat okolnosti, jaké vedly k ostříhání dcerky, můžete jí to pochopitelně přiblížit.
Také platí, že shoda mezi rodičem a dítětem je pro dítě významnější než shoda dítěte s okolím. Musí být pochopitelně přijato i skupinou, ke které se chce nějak vztahovat, ale přijetí od rodičů je zvláště v tomto věku pro dítě a jeho psychickou pohodu v mnohém ohledu podstatnější. Čili pokud jste se na tomto rozhodnutí shodly, udělaly-li jste s dcerou tuto dohodu, zkuste si jí obě před okolím „ustát“, přičemž Vy byste měla vystupovat jako ta silnější. Až bude totiž dcera v budoucnosti v podobné situaci, už bude mít od Vás návod, jak se lze s podobnými potížemi vypořádat.
Mám dojem, že se za mě dcera stydíVychovávám dceru sama a obracíme každou korunu...  ilustrační snímek |
V žádném případě nedoporučuji nechat v tom dceru samotnou a říct jí něco ve smyslu: „Tys chtěla ostříhat, tak se teď s reakcemi druhých musíš vypořádat.“ Hodnotím jako žádoucí to, že jste tuto změnu udělaly společně a že ji jako společnou vnímáte. Dcerce můžete i přiznat, že Vás negativní reakce okolí překvapily stejně jako ji, ale že si stojíte za tím, že jste udělaly správně.
V dotazu uvádíte, že dcerku „trochu zarazily“ negativní reakce od spolužáků na její nový účes. Soudím, že to je to podstatné. Jestliže Vaše dcerka svou pozornost neupíná jen na hodnocení druhých a má dostatek sebevědomí, které čerpá sama ze sebe, ze svých koníčků, z positivních vztahů v rodině, apod., bude i její okolí, včetně vrstevnické skupiny reagovat podle míry jejího sebevědomí. Doporučením a odpovědí na jedovaté poznámky by mohlo být něco jako: „Mně je to ale takhle pohodlnější.“, apod. Stále totiž platí, že to, čemu říkáme „zdravé sebevědomí“ spouští u našeho okolí takové reakce, které nám neubližují. Toto „zdravé sebevědomí“ je totiž možná vůbec jediným účinným nástrojem, jak se ve světě cítit dobře a jak se druzí mohou cítit dobře s námi.
Sociální svět obecně bývá často poměrně složitou sítí vztahů a situací a naučit se v něm orientovat a vystupovat v něm jako rovnocenná bytost je záležitostí dlouhého období, možná i celého života.
Přeji hodně sil.
Mgr. Petra Stehlíková, psychoterapeutka centra Modré dveře
