Jsem asi ještě v šoku z toho všeho, co se stalo. Můj bratr měl autonehodu a bohužel ji nepřežil. Celou rodinu to samozřejmě strašně sebralo, nejvíc jeho manželku a moji mamku. Já se snažím plakat hlavně v noci a netrápit tím moc moje děti, kterým jsou tři a sedm let. Už teď, po třech dnech, na nich ale vidím, že reagují podrážděněji, jsou ubrečenější a celkově dělají víc “scének”, než je to u nich obvyklé.
Rodinná poradna |
O strejdovi jsem jim řekla, že odešel do nebíčka, odkud na nás teď dává pozor. Oba synové to vzali celkem věcně, strejdu měli rádi, ale asi si moc neumí představit, že už ho nikdy neuvidí.
Nyní váhám nad tím, jestli je mám vzít s sebou na pohřeb. Na jednu stranu mi přijde správné, aby se se strejdou taky rozloučili a jeho smrt pro sebe nějak uzavřeli. Na druhou stranu se ale bojím, že je dramatické prostředí pohřbu v kostele, s varhany a plačícími lidmi, může nějak traumatizovat, zejména tedy mladšího syna.
Jaký je váš názor? Patří děti na pohřeb? A co mohu udělat pro to, aby se emoce u nás doma co nejdřív uklidnily?
Děkuji
Marina
Odpověď odbornice:
Dobrý den Marino, píšete o náhle smrti Vašeho bratra. Popisujete smutek, který se snažíte ukrýt před syny, aby se jím netrápili. Vnímáte, že tato situace je také velmi těžká pro bratrovu manželku a vaši matku. Na svých dětech pozorujete změny v chování - vnímáte u nich větší podrážděnost a plačtivost, než jste zvyklá. Zajímáte se také o to, co je možné udělat, aby děti netrpěly Vaším zármutkem a pro to, aby se emoce u Vás doma co nejdříve zklidnily a závěrem si kladete otázku, zda děti vůbec patří na pohřeb.
Oceňuji, že i v pro Vás těžké situaci přemýšlíte nad tím, jak tato událost zasáhla Vaše děti. Vnímáte jejich změny a přemýšlíte nad tím, co je pro ně dobré.
Nejdříve bych se ráda zmínila o období prožívání ztráty jako takové. Člověk se při vyrovnávání se ztrátou svého blízkého ocitá v různých fázích smutku - od toho, kdy možná popíráte, že se to vůbec stalo, přes hněv a kladení si otázky „proč“, až do přijetí toho, co se stalo, včetně smutku a truchlení. Ne vždy fáze probíhají v daném pořadí a reakce na ztrátu jsou stejně jedinečné jako osoba, která je prožívá. Jde ovšem o důležitý proces, který musí proběhnout. Stejným procesem prochází také ostatní příbuzní, včetně Vašich synů.
Děti často na nečekané situace a chování dospělých reagují tak, že mění i své chování – např. více zlobí, pláčou, atd. Také většinou nemají mnoho možností, jak si o tom, co se vlastně děje, s někým pohovořit. Vždyť dospělí se je naopak snaží ochránit od smutku tím, že o smrti, ztrátě a prožívání moc nemluví...
Domnívám se, že je dobré s dětmi o situaci, která nastala, mluvit otevřeně a srozumitelně. Píšete, že máte dva syny v různých letech - pro každého bude forma vysvětlení zřejmě jiná. Nebojte se o úmrtí strýce s nimi hovořit přirozeně a tak, jak jste spolu zvyklí, pak Vám budou rozumět. Je dobré být v prožívání svých emocí vůči synům otevřená – a zejména smutku, o kterém píšete; popsat, proč jste smutná a také je vlastní otevřeností motivovat tak, aby Vám mohli sdělit to, co prožívají.
Nakladatelství Cesta domů vydalo několik knížek pro děti různého věku, které se formou pohádek, obrázků a příběhů věnují způsobům, jak dětem sdělit, že někdo umřel, co se děje pak, proč jsou lidé smutní apod. I zde byste možná mohla nalézt způsob, jak spolu o ztrátě Vašeho bratra (a jejich strýce) se syny mluvit. Další možností může být využití péče psychoterapeuta, který se, spolu s Vámi a případně i Vašimi dětmi, bude věnovat aktuálnímu prožívání situace a tomu, co právě budete potřebovat.
Nakonec se ptáte, zda je dobré brát s sebou děti na pohřeb. Vnímáte, že by bylo dobré, kdyby se synové se strýcem rozloučili, zároveň ale cítíte hrozbu v tom, že by pro ně okolnosti na pohřbu mohly být neúnosně těžké. Opět doporučuji o pohřbu se syny nejdříve hovořit. Vysvětlit jim, co vlastně „pohřeb“ znamená, proč je, jak probíhá, jak jej vnímáte Vy. Nebo je dobré dát dětem nějakou další možnost, jak se se strýcem rozloučit - např. udělat si po oficiálním pohřbu rozloučení jen doma v rodinném kruhu, kde pak například mohou napsat strýci dopis nebo mu poslat plyšáka do nebe, aj.
V případě mladšího syna to záleží spíš na Vás, jak se rozhodnete: Vy ho znáte nejlépe, myslím tedy, že zvolíte variantu, které Vám pro něj bude připadat nejlepší. Když byste se nakonec rozhodla vzít syny na pohřeb s sebou, zkuste poprosit blízkou osobu o doprovod pro případ, že by pohřeb byl pro děti příliš těžký (nebo i jen dlouhý). V takové situaci s nimi může odejít do jiných prostor a Vy můžete v loučení s bratrem zůstat.
Tereza Andressonová, terapeutka a krizová interventka centra Modré dveře