Starám se sama o dceru Aničku, je jí sedm a půl let. Od narození ji vychovávám sama, pouze občas mi pomůžou moji rodiče. Anička je veselá holčička a ráda chodila do školky a teď i do školy, nikdy neměla žádné problémy.
Rodinná poradnaTrápí vás obtíže při výchově dětí? Ocitla se vaše rodina v těžké sociální situaci a nevíte, jak z ní ven a kdo vám může pomoci? Dotazy posílejte na ona@idnes.cz s heslem Rodinná poradna. Vaše příběhy budou zpracovány redakcí a zodpovězeny. Je možné je anonymizovat. |
Dnes, když jsem si byla Aničku vyzvednout ve škole, zastavila mě její paní učitelka a řekla mi, že dceru nemají ostatní děti moc rády. A prý je to proto, že všechny komanduje a poroučí jim. Děti si s ní kvůli tomu už nechtějí hrát. Dost mě to zaskočilo a bylo mi to líto.
Když jsme přišly s Aničkou domů, snažila jsem se s ní o tom mluvit, protože nikdy sama nic nezmínila. Řekla mi, že je jí jedno, že si s ní ostatní děti nehrají a nikdo s ní nekamarádí. Je dost tvrdohlavá. Co byste mi poradili, abych teď udělala? Jak bych to mohla zlepšit? Strašně mě to trápí.
Děkuji,
Sára
Odpověď odbornice:
Sáro dobrý den, to co poměrně jednoduše popisujete, při hlubším prohlédnutí ukazuje na to, že jste musela udělat mnoho pro výchovu své dcery, protože jste na ni byla sama. A že to nemuselo být vůbec jednoduché... Z málo informací nejde vystopovat, jak jste v době předškolní měla možnost sledovat zapojení se dcerky v kolektivu.
PhDr. Katřina Siveková Křižáková, psycholožka a rodinná terapeutka
Nejenom zpětnou vazbu ve školce, ale ještě v době předškolní, v době, kdy se na rodičovské dovolené děti mají možnost setkat s jinými dětmi v rámci rodičovských center, nebo jestli jste s e setkávala s jinými rodiči a jejich malými dětmi. Jestli máte možnost zeptat se bývalých pedagogů Aničky, můžete ověřit, jak si v předešlých kolektivech vedla. Je možné, že prostě nenabyla sociální dovednosti důležité pro kontakt s vrstevníky.
Pokud se ale tato oblast naplňovala v souladu s jejím věkem, stálo by nepochybně za to, s Aničkou hovořit, co ji vede k tomu, že je jí jedno, že se s ní děti nekamarádí a jak je možné, že si s ní děti nehrají. A jak to Anička sama vidí, jestli je možné, že by se sama chovala tak, že by s ní děti nechtěly být.
Zajímalo by mne i to, jak máte Sáro možnost vidět dcerku s jinými dětmi v aktuální době, třeba při doprovodu do školy, nebo při pohledu na děti v družině či v kontaktu třeba s dětmi sousedů, s dětmi na hřišti atd..
Je možné, že i když proběhly pro Aničku všechny kontakty normálně, že její reakce s jinými dětmi dávají signál, že něco potřebuje jinak, že se v tom sama neorientuje, že je jí smutno a opuštěně, ale není snadné si to přiznat.
Podívejte se také na své kontakty s přáteli. Děti se často učí od nás rodičů, aniž by to byl náš záměr. Možná není zvyklá na to, že je normální mít kamarády. A pokud i tato oblast nemíří správným směrem a jestli se jako rodič necítíte na rozklíčování trablí Aničky,kontaktujte dětského psychologa, který může Aničce pomoc zorientovat se v tom, co se v ní děje, jestli skutečně nestojí o kontakt s dětmi, nebo je to je její reakce na nějakou situaci, možná na nějaký nevyřešený konflikt s nimi.
PhDr. Kateřina Siveková, psychoterapeutka centra Modré dveře
