Můj tchán je hodný chlap, ale není to zrovna gentleman, nerozpakuje se ženskou plácnout po zadku nebo říct košilatý vtip. Zkrátka si stejně jako většina chlapů na našem malém městečku hraje hlavně před ostatními na chlapáka, který se otočí za každou sukní a každou by si uměl omotat kolem prstu.
Rodinná poradnaTrápí vás potíže při výchově dětí? Ocitla se vaše rodina v těžké sociální situaci a nevíte, jak z ní ven a kdo vám může pomoci? Dotazy posílejte na ona@idnes.cz s heslem Rodinná poradna. Vaše příběhy budou zpracovány redakcí a zodpovězeny. Je možné je anonymizovat. |
Náš šestnáctiletý syn Miloš je takový klidný uzavřený typ, rád se kouká na filmy, hraje na počítači, ale mezi děti moc nechodí, má jenom jednoho kamaráda, kterého si občas vezme domů. Děda k nám chodí skoro každý večer na večeři, bydlí přes ulici a od smrti babičky je sám. Poslední dobou si začíná Miloše dobírat, že už má čas na holky a měl by vyrazit nějakou sbalit. Říká mu teď skoro každý den - kde viděl jakou jeho spolužačku, co si o ní myslí, jaký typ se mu líbí a podobné řeči.
Synovi je to nepříjemné, chvíli mlčí, přestane jíst a někdy se jde zavřít do pokoje. Snažila jsem se manželovi vysvětlit, ať tchánovi něco řekne, ale on se jenom směje, že je děda takový a kluk si musí zvykat. Syna to podle mě spíš děsí, holky ho ještě vůbec nezajímají. Já sama bych s dědou sice promluvit mohla, ale myslím že mě odbude s tím, že tomu jako ženská nerozumím.
Jak to můžu vyřešit, abychom u rodinných večeří neměli dusno?
Sisa
Odpověď odbornice:
Dobrý den, Siso, z vašeho dopisu čtu, že jste nad situací hodně přemýšlela a snažila se i nějaké kroky, jak vše vyřešit, hledat. Pokusím se nyní z vašich informací poskládat nový pohled. Nabídnu vám různé úhly pohledu, ale volba, jakou cestou půjdete, je jenom na vás. Hledáním cest, jejich „ochutnáváním“ a otvíráním možností se učíme chodit v nich, nalézt si postoj k nim, vyzkoušet si, jak bychom se v tom cítili. Je velmi pravděpodobné, že některé možnosti vyhodnotíte jako pro sebe neakceptovatelné. To je také v pořádku, protože se zúží možnosti jednání a zůstanou ty realizovatelné. Ale jednoduché to asi nebude v žádném řešení.
PhDr. Katřina Siveková Křižáková, psycholožka a rodinná terapeutka
Popisujete, že váš tchán si dobírá vašeho šestnáctiletého syna Miloše, jak to má s děvčaty a že s tím má syn velké trable. Manžel situaci nepomáhá, směje se, že je jeho otec takový a syn si musí zvykat.
Jeden úhel pohledu je ponechat vše tak, jak je, a nechat na Milošovi, aby se naučil si říkat o to, co nechce s dědou probírat. Je mu šestnáct a je právě v překlenovacím období, kdy to napůl umí a napůl neumí. Prokazuje to tím, že odchází od stolu, což se jako moc účinné neukazuje. Jako máma máte volbu nechat to plně na něm. Situace, které se funkčně a zdravě naučíme řešit my sami, jsou většinou ty nejúčinnější. Možná se to bude učit rok, možná dva, možná celý život.
Stejně tak do toho můžete vstoupit vy a s Milošem si promluvit. Jestli rozumí tomu, proč mu to je nepříjemné, jestli by on sám dědovi nemohl říci, že to slyšet opravdu nechce. Jak by to mohlo vypadat, třeba by na dědu fungovalo bouchnutí do stolu, možná ostřejší vyhranění se, že do toho dědovi nic není.
Jiný pohled – nevyzkoušela jste nastínit tchánovi, že mezi sebou v rodině dodržujete určitá pravidla chování se a když je na obědě, bude muset respektovat pravidla vašeho domu. Míra sdělení je zde samozřejmě různá, od diskuse až po strohé sdělení a postoj, že pokud to nebude akceptovat, není zván.
Jak vidíte, odkryla jsem několik možností s tím, že se různě stupňuje vaše ochrana Miloše před nepříjemným hovorem s dědou. První způsob je nechat to plně na něm, druhý podpora Miloše, aby s tím mohl něco udělat on sám a třetí váš krok, kde by Miloš nemusel dělat vůbec nic. Z dopisu zdaleka není patrné, jak celkově vypadají vaše vztahy v rodině, protože to, jak moc necháváme děti jednat samy za sebe, jak moc direktivně či až hyperprotektivně jako rodič k výchově přistupujeme, zde hraje velkou roli.
Možná vám situace kolem společných obědů a toho, jak si kdo umí prosazovat své zájmy v rodině, jak moc jsou na úkor druhých či sebe sama, jak moc o nich umíme mluvit, ukazuje, že je potřeba se začít bavit více než jenom o obědech a chování u nich. Pokud máte pocit, že schopnost sebeprosazování v rodině je téma větší, doporučuji navštívit rodinnou terapii.
Na závěr asi jenom sdělení, že právě rodina má děti naučit, jak si jednou co nejlépe a nejzdravěji stát sami za sebou.
PhDr. Kateřina Siveková, psychoterapeutka a rodinná terapeutka centra Modré dveře
