Máme s manželem tři děti, nejmladšímu jsou čtyři a dvojčatům bude brzy šest. Manžel pracuje jako řidič kamionu, takže ho vidíme dost málo a skoro celá péče o domácnost a děti je na mně. K tomu ještě chodím pracovat do obchodu a děti tak tak stíhám odvést do školky. Až budu muset vodit starší kluky do školy, která je od našeho domu opačným směrem, tak asi nebudu vůbec stíhat chodit včas do práce.
Rodinná poradnaTrápí vás obtíže při výchově dětí? Ocitla se vaše rodina v těžké sociální situaci a nevíte, jak z ní ven a kdo vám může pomoci? Dotazy posílejte na ona@idnes.cz s heslem Rodinná poradna. Vaše příběhy budou zpracovány redakcí a zodpovězeny. Je možné je anonymizovat.  |
Někdy si připadám, že už nevím kudy kam. Svoje děti miluji a nemyslím si, že by byly nějak extrémně zlobivé, ale jsou to trochu neposedové. Dvojčata také s oblibou vymýšlejí lumpárny na mladšího bratříčka, který si mi pak přichází plačky stěžovat. Občas také něco rozbijí při hraní nebo kopání míčem. Párkrát do měsíce nebo do týdne mi vybuchnou nervy. To je pak seřvu na tři doby. Když si po chvilce uvědomím, jak jsou přikrčení a prosí mě, abych se nezlobila, tak je mi jich najednou strašně líto a moje chování mi připadá přehnané.
Záleží samozřejmě na okolnostech, pokud zlobí způsobem, který ohrožuje něčí zdraví, tak si nekompromisně trvám na svém. Jenže často jde o prkotiny jako rozbitá hračka, v takovém případě jsem se jim několikrát za svůj výbuch vzteku omluvila. Manžel si ale myslí, že si takhle jenom podrývám autoritu a děti mě pak budou zlobit ještě víc.
Co si myslíte vy? Může moje křičení nebo omluvy dětem nějak psychicky nebo výchovně ublížit? Díky za radu
Matylda
Odpověď odbornice:
Milá Matyldo, co popisuje, zná mnoho rodičů. To, že o tom přemýšlíte a ptáte se, svědčí o tom, že svým dětem chcete dát to nejlepší. Máte tři malé děti, také je často celá domácnost na vás. A ještě k tomu pracujete. To samo o sobě stačí k tomu, abyste byla unavená nejen fyzicky, ale i psychicky. Každý člověk potřebuje odpočinout, tzv. „vypnout“.
Mgr. Kateřina Halfarová, psycholožka
Myslím, že s ohledem na vaši situaci jde o přirozenou ochranu organismu. Jako by vám tělo naznačovalo, že je třeba se na chvíli zastavit. Vím, že to jde těžko, možná se vám to zdá nereálné. Nicméně bych vám doporučovala si zvolit jednu aktivitu, která je vám příjemná a která nemá nic společné s běžnými povinnostmi. Některé maminky chodí cvičit, běhat, zpívají, malují, chodí na keramiku a jiné aktivity, kde můžete být chvíli jen sama se sebou.
Zároveň bych doporučovala udělat plán pro prevenci výbuchů vzteku. Můžete s tím jít za odborníkem nebo můžete najít svoji techniku, která vám může pomoci před tím, než vám „ujedou nervy“. Jde o to, abyste ve chvíli, kdy ve vás emoce bouří, udělala něco jiného, jinou aktivitu, než jste doposud dělala. Zároveň ale takovou, abyste nenechala děti někde samotné.
Že se dětem posléze omlouváte, je signálem, že emoce odezněly a nastoupilo zase racionální uvažování. Můžete se cítit provinile, smutně, bezmocně. Je to běžný průběh emočních výkyvů. Malé děti se učí skrze rodiče rozumět svým emocím, mnohdy tak zkoušejí rodiče, jak v jaké situaci emočně reagují. Zkuste dětem říci, že je vám něco líto a následně jim zmínit, o co šlo. Zkrátka popsat, co se s vámi stalo a co vám pomohlo nebo nepomohlo. Tím můžete dětem udělat svět srozumitelnější.
Pokud by vám „ujížděly nervy“ i přes doporučení, je třeba zkoušet hledat dále, jak vám pomoci. U některých dětí se může rozvinout strach z poznávání světa, respektive strach, co by vyvolaly u mámy, „kdyby“... Pozůstatek tohoto strachu můžeme vidět v dospělých lidech jako strach poznávat nové věci.
Držím palce!
Kateřina Halfarová, psycholožka centra Modré dveře
