Když jsme se s Petrem potkali, úplně mě pobláznila jeho bezprostřednost a vstřícnost. Byla z toho velká láska, hned jsme začali plánovat společnou budoucnost. Petr začal pracovat ve stavební firmě svého známého a zanedlouho jsem se za ním stěhovala do podnájmu. Ihned po maturitě jsem otěhotněla a nemohli jsme se oba dočkat, až budeme úplná rodina.
Zpočátku byl hrdý otec
A všechno bylo opravdu jako z romantického filmu, tak jsem to vnímala po narození syna Petříka. Petr byl na syna pyšný, sám se hlásil o procházky s kočárkem, syna koupal a četl mu, zkrátka zdál se mi jako ukázkový tatínek.
Napište nám takéPokud se potýkáte s výchovným problémem, napište nám svůj příběh na ona@idnes.cz pod heslem Rodinná poradna. Odborník vám poradí, kde může být chyba a jak dál.  |
Změna nastala, když byli Petříkovi čtyři roky. Podařilo se mi sehnat práci po rodičovské, nastoupila jsem jsem nejdřív jako výpomoc a později na stálo do spořitelny, zatímco syn chodil do školky. Ale mezitím se stavební firma, kde byl manžel zaměstnán, dostala do problémů a manžel se ocitl bez příjmů. Velmi špatně to nesl a začal se měnit i jako táta.
Stahoval se víc do sebe. Najednou sice byl doma a měl času habaděj, ale na syna ho hledal stále hůř. Po půlroce trápení s hledáním práce, kdy mu sebevědomí kleslo na nulu a stejná byla i nálada doma, jsem se modlila za jakoukoliv práci. Nakonec se rozhodl taxikařit. Nebyla jsem z toho nadšená, ale bylo to lepší, než aby seděl naštvaný doma, říkala jsem si.
Už na nás neměl čas
Bohužel nebylo. Manželův postoj ke mně a k synovi se totiž moc nezměnil a najednou jsme pro něj byli jen otravové, co by s ním chtěli trávit čas, zatímco on by chtěl spát po noční směně.
Pojďte si povídat do KavárničkyJak zvládáte porozvodové dělení dětí vy? Vycházíte s expartnerem, nebo je to peklo? Napište o tom zde.  |
Takže jsme se celkem rychle naučili s Petříkem zabavit sami, hledali jsme si na odpoledne zábavu mimo byt, abychom Petra nerušili. Po čase mi došlo, že spolu vlastně nemáme nic společného, žijeme si každý svůj život. Petr nejevil o záchranu vztahu zájem, až jsem začala pochybovat, jestli si nenašel jinou ženu. Z letargie ho neprobrala ani moje žádost o rozvod a následný odchod z bytu k mým rodičům.
Ale doteď mě mrzí, že se Petrův vztah se synem nikdy nevrátil na původní úroveň. Soud rozhodl, že si ho má manžel brát jednou za čtrnáct dnů na víkend, což se mi zdálo docela málo. Když jsem však bývalému manželovi navrhla, aby si bral syna častěji a trávili spolu víc času, odmítl. Cítila jsem v tom celém skrytou výčitku, jako kdyby chtěl odmítnutím zasáhnout mě a moje plány.
Výchova je prý výhradně moje starost
Když už si Petr Petříka vezme k sobě domů, tak úplně rezignuje na jeho výchovu. Nechá ho odbýt úkoly, nechce si s ním číst do školy a dělat další povinnosti. To bych snad ještě pochopila při jeho vysvětlení, že nechce společný čas strávit příkazy a křičením. Jenže on mu povolí vlastně cokoliv, co dnes sedmiletého syna napadne. Podle jeho slov výchova z jeho strany nemá cenu, ta totiž padá na moji hlavu a je mojí povinností.
Celé víkendy tak prosedí doma se zapnutou televizí a krmí se přitom pizzou. Nechtěl ho ani naučit jezdit na kole, že na to prý nemá nervy a je to moje povinnost, protože já ho mám v péči. Když se mu snažím vysvětlit, že přichází o společné zážitky se synem, tak mi odvětí, že odejít jsem se rozhodla já a že on dělá vše podle rozsudku.
Je pravda, že na syna platí alimenty podle dohody, bere si ho a vrací ho v dohodnutý čas, ale někdy mám pocit jako kdyby u mě vyzvedával kufr a ne vlastního syna. Co můžu dělat, aby syn netrpěl nedostatkem zájmu ze strany otce?
Ivana
Odpověď psycholožky: Zeptejte se na názor syna
Dobrý den Ivano,
PhDr. Kateřina Siveková Křižáková, psycholožka z terapeutického centra Modré dveře
jen ve vzácných případech dítě po rozchodu rodičů nestrádá. Mnohdy čerstvě po rozvodu jeden, či oba rodiče své negativní emoce jeden k druhému ventilují skrz své děti, protože sami svým pocitům příliš nerozumí. Není pochyb, že sezení u televize s pojídáním pizzy není nic, co by bylo pro dítě přínosné, ale z toho co popisujete, není zřejmé, jestli tu přece jen nejsou světlé chvíle toho, co se mezi synem a otcem může dít.
Možná je na místě otázka na Petříka, jestli je u otce rád a co tam rád dělá. Je zřejmé, že situací trpíte vy, protože jste si pro syna představovala lepšího otce, ale synovi je s ním možná docela dobře. Nic nezkazíte, pokud o situaci budete hovořit i se synem,. Volte neutrální otázky mířené na to, jak mu s tátou je, jestli tam něco dělá rád, co by chtěl změnit. Pokuste se o tom pak hovořit s bývalým mužem, případně by to mohl zkusit i Petřík otázkami na tátu (“Nešel bys se mnou do parku pouštět draka, do zoo?“ a podobně).
A většinou než na kritiku, slyšíme na pochvaly či slova uznání. Možná se něco změní, když Petříkova otce pochválíte, třeba za to, že si vážíte, že platí alimenty, nebo že si Petříka vyzvedává a vrací včas. Se sedmiletým hochem jde také již leccos probrat, možná by si u otce uměl sám najít jiný program než televizi. Je na místě oddělit to, co trápí nás jako rodiče, od toho, jak to vnímají naše děti. Možná by k této orientaci v sobě byla vhodná individuální terapie.
Kateřina Siveková Křižáková, www.modredvere.cz
