Doteď jsme s Martinkou neměli ve výchově žádné větší problémy. Je celkem komunikativní a živá, ale vždycky poslouchala a nebylo nutné na ni ani křičet. Poslední dobou však začala odmlouvat, když jí něco zakážu, tak se rozbrečí. A občas na mě křičí, že za všechno můžu já, všechno je moje chyba apod.
Rodinná poradnaTrápí vás obtíže při výchově dětí? Ocitla se vaše rodina v těžké sociální situaci a nevíte, jak z ní ven a kdo vám může pomoci? Dotazy posílejte na ona@idnes.cz s heslem Rodinná poradna. Vaše příběhy budou zpracovány redakcí a zodpovězeny. Je možné je anonymizovat. |
Podle těch vět mám pocit, že možná některé manýry pochytila ve svých oblíbených animovaných filmech (např. Ledové království), kde se postavy podobně dohadují.
Řešíme teď s manželem, jak na podobné výkřiky a scény reagovat, Manžel se většinou rychle rozčílí a chtěl by dceru okřikovat a vynucovat si klid. Já mám ale pocit (a několikrát se mi to potvrdilo), že by zareagovala ještě vypjatěji a plakala ještě víc, že by si prostě připadala ještě víc nepochopená. Ale nechci zase, aby měla pocit, že se jí kvůli pláči všechno dovolí a vyrostla z ní sobecká dívka. Nevím, jak se zachovat, obzvlášť nepříjemné je to venku.
Děkuji za radu
Anna
Odpověď odbornice:
Dobrý den, Anno. Situace, kterou popisujete, je tomto věku poměrně častá. Děti zkouší hranice, navíc velmi lehce pochytí, co slyší. Často si zapamatují zejména hlášky s výraznou intonací.
Jana Šnauerová DiS. , krizová interventka
Jak sama píšete, není vhodné kvůli pláči a scénám vše dovolit. V tomto věku jsou důležité hranice, i když je to někdy opravdu těžké, zejména pokud se jedná o scény na veřejnosti.
Nelze dát univerzální radu na všechny tyto situace. Ale okřikování a vynucování klidu obvykle situaci spíše eskaluje. Pokud rodičova reakce je také nazlobená, dítě má často pocit, že je třeba dále bojovat. Zároveň ve většině situaci není úplně ideální ani dlouhé vysvětlování a chlácholení, tím dítě získává pozornost, kterou chtělo.
V situacích, kdy máte pocit, že se jedná pouze i vynucování si něčeho, je obvykle nejlepší možnost dát dítěti jasně, ale bez naštvání a křiku, najevo, že takhle to nepůjde a dalšímu křiku a pláči spíše nevěnovat pozornost. Často se pak rychleji uklidní samo než při okřikování nebo velkém chlácholení. Samozřejmě chápu, že to není vždy možné, a na veřejnosti to může vyvolávat nepříjemné pocity.
Pokud by se jednalo o agresivní chování vůči vám nebo dalším lidem – plácnutí, škrábání, nadávky, je na místě zvolit i trest. Opět je dobré, aby i tyto situace proběhly co nejklidněji z vaší strany - trest by měl být přiměřený, a pokud je to možné, plynout z dané situace. Například hodí po někom panenku - zabavíte panenku. Dítě tak má možnost pochopit souvislost mezi chováním a trestem a nebere ho jen jako „pomstu“ nebo svévolný zákaz.
Udržení hranic je v tomto věku náročné, ale o to důležitější. Situace, které popisujete, se budou ještě nejspíš nějaký čas opakovat a je dobré dohodnout si s manželem jednotný přístup. Zároveň dle mého názoru není třeba se příliš obávat, protože tyto situace prožívá velká část rodičů a jsou přirozenou součástí toho, kdy dítě hledá svoje místo a postavení ve světě.
S pozdravem
Jana Šnauerová, krizová interventka centra Modré dveře
