Vychovávám sama dvě děti, desetiletého Tibora a šestnáctiletou Táňu. S manželem jsme se rozvedli před pěti lety, pracoval dlouhodobě v Německu a dost jsme se odcizili, nakonec měl snad i nějakou milenku. Nyní sice stále částečně žije v Česku, ale přijede třeba jenom jednou za měsíc nebo dva. Pak se s dětmi stýká, mezitím si s nimi většinou volá. Rozvod byl celkem klidný, pro děti se toho vlastně až tolik moc nezměnilo – táta beztak skoro nikdy doma nebyl a akorát si s nimi telefonoval.
Rodinná poradnaTrápí vás obtíže při výchově dětí? Ocitla se vaše rodina v těžké sociální situaci a nevíte, jak z ní ven a kdo vám může pomoci? Dotazy posílejte na ona@idnes.cz s heslem Rodinná poradna. Vaše příběhy budou zpracovány redakcí a zodpovězeny. Je možné je anonymizovat.  |
Všechno fungovalo celkem bez problémů do chvíle, kdy si dcera našla přítele. Od té doby chodí jako duše zbavená, nic kromě Patrika ji nezajímá, začala kašlat na školu a dokonce do ní nechodit. Spoustu času tráví u Patrika, kterému je devatenáct a ještě bydlí u rodičů, i když pracuje. Nyní Táňa vyrukovala s tím, že by se chtěla k Patrikovým rodičům odstěhovat, nechat školy a začít pracovat. A že v létě by se pak s Patrikem vydali na sezonní práce do Německa.
Mně to přijde naprosto šílené, aby skončila ve druháku na střední škole, vždyť dneska mají maturitu i sekretářky a servírky. Bývalý manžel mě v tom ale moc nepodpořil, prý ať si holka vyzkouší, co je život a práce zač. Nevím si teď rady. Dcera jako by moje argumenty neslyšela, naše rozhovory stále častěji končí hádkami a křikem. Na přímé zákazy většinou reaguje přesným opakem, takže se bojím, že čím déle se o tom budeme dohadovat, tím víc mi bude chtít dokázat, že na to má.
Poraďte mi prosím,
Terezie
Odpověď odbornice:
Tereza Anderssonová, terapeutka a krizová interventka
Dobrý den, paní Terezie, vaše dcera Táňa je ve věku, kdy je přirozené, že se zamiluje a láska je tzv. „nadevše“. V tomto období je touha trávit se svým přítelem co nejvíce času pochopitelná a rodina, nebo i škola, jdou často na druhou kolej. Vnímám ale i Táninu touhu po větší samostatnosti a potřebu, aby byl její vztah brán zcela vážně.
Myslím si, že by bylo dobré si zkusit znovu promluvit s otcem Táni a společně se pokusit najít cestu, jak budete k chování Táni přistupovat. Pro dceru pak bude jednodušší vyznat se v tom, co od ní oba očekáváte a co si může dovolit. Dokud Táňa nebude plnoletá, máte oba za dceru stále zodpovědnost a vy rozhodujete o tom, kde bydlí nebo zda bude pokračovat ve studiu. Do výchovy ale také patří vedení k samostatnosti a postupnému přebírání zodpovědnosti za vlastní život.
Zmiňujete se, že před tímto vztahem jste spolu docela dobře vycházely. Přemýšlím, zda máte nějakou společnou zálibu nebo činnost, která vás dříve bavila, a bylo by při ní teď možné si popovídat nejenom o vašem strachu, ale také o potřebách Táni. Zkuste se dohodnout na pravidlech, která budete moci obě respektovat – na jakých, to už záleží na vás (např. Táňa sice bude stále bydlet doma a chodit do školy, ale víkendy může trávit s přítelem. Nebo když bude plnit své povinnosti během roku, může pak vycestovat na sezonní práce do zahraničí apod.). Pokud by se vám spolu přesto nedařilo mluvit (a dohodnout se), zkusila bych se obrátit na zkušeného terapeuta či krizového interventa, kde byste se mohly v bezpečném prostředí podívat na vaše problémy více do hloubky.
Tereza Anderssonová, terapeutka a krizová interventka centra Modré dveře
