Verunka se narodila předčasně, takže jsem s ní pak ještě musela měsíc zůstat v porodnici a i po návratu domů byla strašně malinká a křehoučká. Chránili jsme ji tak dlouho před návštěvami příbuzných a kamarádek a teď se bojím, že jsem tím Verunce zadělala na problém.
Rodinná poradnaTrápí vás obtíže při výchově dětí? Ocitla se vaše rodina v těžké sociální situaci a nevíte, jak z ní ven a kdo vám může pomoci? Dotazy posílejte na ona@idnes.cz s heslem Rodinná poradna. Vaše příběhy budou zpracovány redakcí a zodpovězeny. Je možné je anonymizovat.  |
Když k nám totiž kolem jejího půl roku až roku začaly návštěvy postupně chodit, dcera se na ty lidi nikdy nechtěla dívat, otáčela se, a jakmile byla schopná pohybu, plazila se nebo klopýtala do vedlejší místnosti.
Postupem času k nám většina kamarádů přestala chodit, neustále jsem totiž byla ve vedlejší místnosti s dcerou, která občas kvůli návštěvám dokonce i plakala a byla celá neklidná. Vydržely to akorát babičky, které chodily vytrvale, a když nemohly být s vnučkou, tak mi aspoň pomohly s úklidem nebo vařením.
Bydlíme na malé vesnici, kde není ani dětské hřiště, ale několikrát jsem se na něj pokusila s Verunkou vyrazit při cestě na úřady nebo na nákupy. Hrála si vždycky sama, jakmile na ní nějaké dítě promluvilo nebo od ní něco chtělo, tak všechno pustila a utekla. Nikdy nepromluvila ani s nikým mimo rodinu - nepozdraví paní prodavačku v obchodě, ani pošťačku, dokonce ani sousedy. Přitom mluví docela hezky a ví, že se zdravit má, stejně jako děkovat a prosit. Ale dělá to jenom se mnou, manželem a babičkami.
Je to normální ostýchavost, anebo bych měla dceřinu stydlivost nějak řešit? Mám s ní chodit na hřiště pravidelně a nutit ji do interakce s dalšími dětmi a dospělými? Nebo je nějaký lepší způsob?
Příští rok by měla nastoupit do školky a moc si to s tou stydlivostí neumím představit.
Díky za rady
Barbora
Odpověď odbornice:
Dobrý den paní Barboro, na úvod bych vám ráda vyjádřila podporu, že potíž s ostýchavostí dcerky nepochybně překonáte. Určitým mementem pro podobné situace je pomalost. Postupné uvykání na okolní svět je opravdu jedinou šetrnou cestou, jak z tohoto problému bezpečně vyjít. Vaše dcerka musí být okolnímu světu vystavována, aby získala zkušenost, že z tohoto světa jí nic nehrozí. V tomto věku dítěte není vhodné v rodině mluvit o nebezpečích, která ze světa hrozí, dítě tohoto věku musí mít svět za bezpečné místo, aby bylo motivováno se do něho vypravovat a aby mělo touhu ho objevovat.
K získání této pozitivní zkušenosti se světem však holčičku nelze nutit a je zapotřebí respektovat tempo těchto „výprav“ do světa, které bude pro ni snesitelné. Určitě doporučuji s ní ven chodit, návštěvy přijímat, byť by u toho byla zprvu schovaná. Můžete se pak pokusit, vrátit se k jejímu zážitku i slovně. Zkuste říct něco ve smyslu: „Vidíš, teta je moc hodná, moc se na tebe těšila.“ Nebo: „To jsi šikovná holčička, na hřišti sis moc hezky pohrála.“ Chvalte ji za podobné pokroky, i kdyby šlo o pár minut jejího setrvání ve společnosti, ať dětí, nebo dospělých. Pochvalou v ní upevňujete jistotu a pocit, že to tak má být.
Mgr. Petra Stehlíková, psychoterapeutka
Celá situace může probíhat i opačně a můžete dcerku naopak připravit na to, co ji čeká: „Půjdeme teď spolu na chvilku na hřiště, uvidíš, že to bude zábava.“ Je možné motivovat i odměnou: „Když tam budeme 10 minut, bude tě doma čekat dobrůtka.“
Je výhodné vysledovat, co dcerce v těchto, pro ni těžkých situacích, pomáhá. Cítí se bezpečněji, když drží oblíbeného plyšáčka, nebo cucá lízátko? Když takového pomocníka najdete, budete ho dcerce jistě dopřávat, a pokud jste ho nedohledali, můžete se pokusit takového pomocníka společně vymyslet.
Odvahu jí jistě bude dodávat i váš osobní příklad. Pokud půjdete např. společně nakoupit, či potkáte sousedku, se kterou se zastavíte v krátkém rozhovoru, zkuste říci: „To je moc hodná paní a maminka si s ní ráda povídá.“ Či: „Maminka to taky zvládla být na hřišti s ostatními maminkami a dělá jí to radost.“ Jde o to, aby dcerka vnímala, že i vy se cítíte v okolním světě bezpečně.
Zkuste se na celou věc dívat optimističtěji a neobviňujte se, a to i proto, že ostýchavost u dětí je běžná a jde o normální vývojovou etapu, další vlna plachosti a přirozeného ostychu by měla přijít v období dospívání. Ostýchavost je navíc u mnoha lidí celoživotním povahovým rysem, ale i pro introverty je „na světě místo“ a v žádném případě to neznamená, že by jejich život měl být nekvalitní nebo významně ztížený.
Dalším vývojovým úkolem bude jistě pobyt ve společnosti a to nejprve ve společnosti dětí v mateřské školce. Pokud ucítíte, že je dcerka naprosto nepřipravená, pokuste se s učitelkami dohodnout postupy, aby i ony s vámi kooperovaly pomocí zmíněných pochval a respektováním jejího osobního tempa. Je zapotřebí, aby si ve školce našla holčička místo, kde se bude alespoň přibližně bezpečně cítit.
Může jít o domeček z matrací, ze kterého bude hru dětí nejprve pozorovat a z něhož bude postupně vystupovat, než nabude větší sebejistoty. Velkou pomocí ve školce může být i oblíbený plyšák či jiná hračka, aby si tak kousek bezpečí domova přenesla i do prostředí školky. Znám případ holčičky, která si v obdobné situaci nosila do školky maminčino tričko. Uvidíte, že jak bude holčička zrát, bude vás udivovat svojí odvahou. Má ve vás to nejcennější, co v tomto světě můžeme získat, milující rodinu.
Hodně štěstí,
Mgr. Petra Stehlíková, psychoterapeutka centra Modré dveře
