Natálka se s Pavlínkou kamarádila již od školky, bydlela s rodiči za rohem od nás, setkávaly jsme se tak i na hřišti nebo v parku. Holčičky si padly do noty, krásně si spolu vyhrály a já jsem si docela příjemně popovídala s její maminkou o knihách a filmech, které nás obě baví. Nebyly jsme ale důvěrné kamarádky a nesvěřovaly jsme se, proto jsem byla trochu překvapená, když mi před pár měsíci oznámila, že se s dcerou stěhuje, protože se s manželem rozvádí. Za měsíc se opravdu odstěhovala do vedlejšího města a v pololetí Pavlínka přešla do jiné školy.
Rodinná poradnaTrápí vás obtíže při výchově dětí? Ocitla se vaše rodina v těžké sociální situaci a nevíte, jak z ní ven a kdo vám může pomoci? Dotazy posílejte na ona@idnes.cz s heslem Rodinná poradna. Vaše příběhy budou zpracovány redakcí a zodpovězeny. Je možné je anonymizovat. |
Natálka je od té doby skleslá, nechce si hrát s jinými dětmi a pořád se mě na Pavlínku vyptává. Já o ní nic nevím, občas akorát potkám jejího otce, který stále bydlí kousek od nás, a nechám ji od Natálky pozdravovat. Přemýšlela jsem, že mu navrhnu, ať se ozve, až bude mít dcerku na víkend doma, ale upřímně řečeno nevím, jestli za ním vůbec pravidelně jezdí a na jak dlouho.
Co byste nám poradili? Manžel si myslí, že to se starostí přeháním, podle mě ale dívky prožívají tato přátelství intenzivněji než muži. A na dceři poznám, že není v pohodě.
Máme se snažit dceři najít novou kamarádku, nebo to nechat na ní? Měla bych se pokusit kontaktovat Pavlíninu matku nebo otce a zorganizovat setkání dívek? Anebo je to pro obě lepší uzavřít a nepřipomínat jim ztracené kamarádství?
Nikola
Odpověď odbornice:
Dobrý den Nikolo, tak jako píšete o vašem překvapení z rozvodu a odstěhování se sousedky, tak nečekaná a možná i více neuchopitelná je ztráta kamarádky pro vaši dceru. Oceňuji, že starosti své dcerky berete vážně a uvažujete, jak se zachovat.
I takové odstěhování kamarádky, ztráta člověka, se kterým trávila takřka každý den, může být obdobně obtížné jako úmrtí blízkého. A vyrovnávání se se ztrátou blízké osoby je dlouhodobý proces a u každého může vypadat jinak. Odlišné je to také u dětí oproti dospělým. Jediným ukazatelem, co je správně, co je potřeba, je vaše dcera.
Není recept na to, jak dlouho být smutná nebo zda je třeba plně zapomenout či zda občasný kontakt ránu opět obnoví. Někdy si lidé o ztrátě potřebují povídat, někteří naopak vůbec mluvit nechtějí. Děti často obtížné situace prožívají jinak, intenzivněji a zároveň se mohou jejich emoce rychle měnit (klidně ze smíchu v pláč a naopak). K vyrovnávání se ztrátou patří také vztek, smutek, únava, beznaděj, i jiné pro nás třeba nesrozumitelné emoce.
Podstatné je pro děti jejich blízké okolí. Potřebují se cítit v bezpečí, ve stabilním prostředí (možná je třeba více ošetřovat konflikty, nejistoty doma). Určitě dcerce dejte čas se se ztrátou vyrovnat po svém. Namístě je také být v některých chvílích aktivní, iniciativní v hledání nových kamarádek, nabízení odreagování, zábavy.
Zkuste se zeptat paní učitelky ve škole/školce, jak dcerka funguje, zda si o kamarádce ve třídě povídají, jak odchod dětem vysvětlili a jaké reakce to vyvolalo. I paní učitelka může pomoci v podpoře a zapojení dcery do dalších vztahů s dětmi.
Můžete si s dcerkou povídat o kamarádce, vzpomínat, co je spolu bavilo, co dceři aktuálně chybí, vymýšlet, co by pomohlo. Nebojte se být tvořivé. Některé věci je obtížné dát do slov, povídat si o nich. Může pomoci kreslit, tvořit, hrát si s plyšáky, panenkami či ventilovat emoce v tanci, pohybu... . Dcera vás teď potřebuje více než předtím.
Je na vaší rodičovské citlivosti a znalosti dcery poznat, zda by návštěva či dopis, telefonát dcerku rozesmutnil více, než přinesl dobrého. Obnovení kontaktu nemusí být častá návštěva, ale i dopis, telefonát či jiný způsob. Určitě bych doporučila se předem zkontaktovat s rodiči kamarádky a domluvit se s nimi, zda jsou kontakty možné a v jaké podobě, než je navrhnete dceři.
Kdyby se naladění dcerky po další týdny neměnilo, může pomoci zkušený dětský psycholog, například v pedagogicko-psychologické poradně nebo ordinaci klinického psychologa.
Držím vám oběma palce,
Mgr. Lenka Brožková, psycholožka centra Modré dveře