Barbora Postránecká je novinářskou na volné noze. Založila iniciativu Vyrůstat doma a nedávno jí vyšla kniha Náhradka. Proč se pustila do tak náročného tématu a proč ji pohltilo natolik, že se z ní stala aktivní bojovnice za náhradní rodinnou péči?
PODCAST NA KAFIŽenský svět do uší. Empaticky, něžně i vtipně. Podcasty NA KAFI najdete na iDNES.cz, ale i na platformách, jako je Spotify, Apple nebo Google. Ať se vám dobře poslouchá...  |
„Česká republika je jednou z posledních zemí v Evropě, která doposud provozuje kojenecké ústavy, kam směřují děti do tří let věku. Během své práce jsem zjistila, že se o tom jen patnáct let diskutuje. Že se mluví o tom, že bychom měli kojenecké ústavy zrušit. Že se neustále ukazuje, jak to malým dětem ubližuje, protože vyrůstají bez blízké pečující osoby, která je má ráda a na kterou by se mohly emočně navázat. Ale že se stále nic neděje a my tu ty kojenecké ústavy stále máme,“ vysvětlila od mikrofonu podcastu Na Kafi.
Protože cítila bezmoc a téma dětí, které nemohou za svůj osud samy bojovat, se jí dotklo, vymyslela happening na Malostranském náměstí, kde natáhla prádelní šňůry a vyzvala lidi, aby na ně věšeli kojenecké dupačky. Nakonec tím toto velké téma otevřela i mezi lidmi.
„Lidi, které jsem kolem sebe měla, mi tehdy říkali, že musíme pokračovat, že ten tlak nesmí ustat, protože zrovna bylo před volbami. Uspořádali jsme pak ještě dva happeningy a nějaké online akce. A na konci léta 2021 pak poslanci skutečně odhlasovali, že od roku 2025 kojenecké ústavy nebudou,“ dodala.
Letos Báře vyšla kniha Náhradka, kde představuje silné příběhy pěstounských rodin a dětí z kojeneckých ústavů a dětských domovů jež během uplynulého roku sesbírala.
Chybí podpora biologických rodin
Proč je vlastně český sociální systém nastavený špatně a stále máme děti v „kojeňácích“, i když víme, jak moc jim to ubližuje a nakolik to ovlivní jejich dospělé životy?
„V ústavech totiž často končily děti, které nebyly zneužívané, či týrané, ale děti rodičů, jež se často dostali do nějaké těžké životní situace. Zjistilo se, že jsou to děti z rodin, kde třeba proběhla exekuce. Ty rodiny často kočují po ubytovnách, řeší existenční věci, nemají střechu nad hlavou, a tak se pak stává, že děti nedochází pravidelně do školy, není tolik nahlíženo na jejich prospěch, nemají dostatečnou péči. U nás do tohoto příběhu po nějaké době vstupuje OSPOD. Moc neřeší příčiny a pomoc probíhá tak, že se jim dítě odebere,“ vysvětlila Barbora.
Barbora Postránecká (40)
 |
Upozornila na příklad Velké Británie, kde se pomoc soustředí na biologické rodiny a kde se před odebráním dítěte vyzkouší všechny ostatní možnosti.
„Pokud se objeví problém, napnou se veškeré síly, aby se biologické rodině pomohlo během šesti měsíců. Tamní sociální pracovníci se snaží zjistit, co by pomohlo, jakou terapii či podporu by rodina mohla získat, dostanou přidělený například sociální byt. A během toho půl roku se už dá zjistit, zda se rodina dokáže nakopnout, zda chce a zda má potenciál se svou situací něco dělat,“ vysvětlila Barbora Postránecká.
Když to skutečně nejde, dítě rodině odeberou a jde do pěstounské péče nebo do adopce. „V západní Evropě se snaží nejmenší děti dávat do náhradní rodinné péče. A ani na Slovensku se do sedmi let nedostanete do ústavní péče. To nám tady v Česku zatím chybí,“ dodává.
Péče o druhé na dřeň
Pěstounství je velmi náročná činnost, která až donedávna nebyla řádně ohodnocená. Náhradním rodičům chybí kromě finanční motivace také podpora a pomoc okolí, aby na to vše nebyli sami: například psychologové či respitní péče. „Často také nemohou chodit do práce, protože když si dítě z ústavu vezmou a včleňují je do rodiny, je často tyto děti třeba doopečovat, domazlit, vynahradit jim to, oč do té doby přicházely. Je to časově i psychicky velmi náročné,“ vysvětluje Barbora.
V kojeneckých ústavech žije po celé České republice přes sto dětí a toto číslo naštěstí každoročně klesá. Zřizují je kraje a právě kraje mají za úkol do roku 2025 sehnat dostatek pěstounů tak, aby měly děti ze zrušených kojeneckých ústavů kde vyrůstat. „Rok 2025 byl vybrán záměrně, aby na přípravy byl dostatek času, takže pokud některé kraje tvrdí, že nemají dostatek pěstounů, neudělaly pro to dost,“ míní host podcastu Na Kafi.
Proč nábor pěstounů tak trvá a na čem vázne? Co je třeba vyřešit do budoucna? A jak je náročné umístit do náhradní rodinné péče třeba sourozence? Poslechněte si nejnovější díl podcastu Na Kafi.
