Volat na krizovou linku, když už nemůžete, je pozdě, míní terapeutka

Podzim je pro někoho období klidu na knížku a radosti z barevné přírody. Pro jiného ale znamená nesnesitelný čas, kdy přichází únava, nechuť cokoli dělat a deprese. Je podzimní deprese diagnóza, nebo tímto slovním spojením označujeme vše, co nás sžírá a bere nám energii? Jak ji poznat u dětí a jak se s ní popasovat, radí host podcastu NA KAFI, ředitelka organizace Cesta z krize Jarmila Kubáňková.

Mám podzimní depku, zní teď často v okolí. Únava, nechuť cokoli podniknout, smutek, stagnace… Existuje vůbec podzimní deprese?

„V psychiatrii je deprese nějaká jasně ohraničená s určitou délkou trvání a jasnými příznaky. Mezinárodní klasifikace nemocí nezná nic takového, jako je podzimní deprese. Můžeme se bavit o sezóní afektivní/depresivní poruše. Ale slovní spojení podzimní deprese jako diagnóza vlastně neexistuje,“ upřesnila hned na začátek podcastu psychoterapeutka a ředitelka zapsaného ústavu Cesta z krize Jarmila Kubáňková.

Ženský svět do uší

Podcasty NA KAFI najdete na iDNES.cz, ale i na platformách, jako je Spotify, Apple nebo Google. Ať se vám dobře poslouchá…

Potvrzuje, že s tímto obdobím se na krizovou linku obrací mnohem víc lidí, ale sezóna depresivních poruch trvá už od října a přichází i po Vánocích v lednu a na jaře.

„Vánoce jsou složité období i na linkách důvěry, ale paradoxně se lidé ozývají daleko častěji v první a druhý svátek vánoční a po Vánocích než před nimi. Vysvětlujeme si to tak, že před Vánocemi si lidé slibují, že vše dokážou připravit, nachystat, obdarovat, vše vyjde. A ono to třeba nevyjde, nebo si lidé uvědomí, že to všechno nastalo jen kvůli tomuto a konec?“ dodává s tím, že lidé „nemají nějaký další moment, na který se těšit“ a čeká je ještě dlouhé období bez dostatečného slunečního svitu. Je tam jen „těším se na jaro“, a to je velmi daleko…

Stačí pocit, že je mi špatně

Proč stačí k tomu ozvat se odborníkům pouhý pocit, že je nám zle a svůj život přestáváme zvládat? „To, že člověk trpí depresí, mu po nějakém čase diagnostikování a povídání si určí psychiatr. Bez ohledu na diagnózu to ale neznamená, že nemá nějaké potíže, se kterými má smysl se ozvat a které mu přerůstají přes hlavu: ať už jsou to posttraumatický stav, panické stavy, úzkosti či cokoli dalšího,“ míní odbornice.

„Na linkách se s klienty často vracíme k tomu, jestli jsou schopní to zvládnout nějakou svépomocí nebo s pomocí okolí. To je to, co by měli lidé být schopní rozpoznat. Nemusí být diagnostikovaní, nemusí hledat přesný název své diagnózy, potřebují pomoc. Zkrátka je jim blbě, tak to musí řešit. Byli bychom radši, aby tu energii, kterou věnují svému diagnostikování po internetu, nasměrovali k tomu, co pro sebe mohou udělat,“ radí Jarmila Kubáňková.

Když je vám zle dlouho

Jedním z ukazatelů, které napoví vážnost psychické situace, je doba, se kterou se lidé se svými psychickými obtížemi potýkají. „Délka trápení je jedním z ukazatelů, jak to může být závažné. Protože na internetu se dočtete neuvěřitelné věci: třeba že z normální depky vás vytáhne večer film. No, nevytáhne…“ směje se odbornice.

Jarmila Kubáňková (43)

• Psycholožka, absolventka několika výcviků, lektorka a metodička s praxí v oblasti krizové intervence, psychologického poradenství a vzdělávání.
• Vede organizaci Cesta z krize.
• Spolupracuje s Českou školní inspekcí při šetření stížností v oblasti sociopatologických jevů.
• Osmnáct let poskytuje pomoc lidem v krizové situaci prostřednictvím krizových linek.
• Zabývá se problematikou ohrožených dětí. Do ČR pomohla uvést evropskou krizovou linku 116 000 pro rodiny, příbuzné, pedagogy a zainteresovanou veřejnost.
• Pomohla oživit jsme také myšlenku jednotného čísla 116 123, kde centrum Cesta z krize poskytuje první psychickou pomoc pro dospělé.

Kdy se ozvat odborníkům? „Ozývat se v poslední chvíli je pro nás i pro systém velmi náročné, protože vrátit daného člověka do zdravého stavu už trvá mnohem déle. Velmi apelujeme na to, aby se nám lidé ozývali dřív, než když už stojí na té hranici a je jim všechno jedno. Když už to tak dlouho trvá, že mně i mému okolí docházejí síly, je nejvyšší čas se obrátit na odbornou pomoc,“ dodává s tím, že dalším ukazatelem může být i to, že už v pohodě nezvládáme situace, které jsme dřív zvládali.

Haló, jak vám je?

Co vlastně člověk slyší na druhé straně krizové linky, když už se mu povede dovolat?

„Naše otázka je, jak se cítí. Doptáváme se na jejich den, na změny ve spánku, na to, zda se budí, jaké změny jsou v jídle, jak pracují. Na základě toho si děláme obrázek o tom, jak moc to zasahuje do jejich běžného života. Tyto reálné otázky nám dají představu, jak moc je to akutní a jak moc mu budu doporučovat odbornou pomoc, nebo nakolik radit s běžnými rutinními činnostmi, které mu mohou pomoct.“

Lidé se zpravidla otevřou a i cizímu anonymnímu hlasu na druhé straně linky ochotně sdělí vše potřebné. „Jsme zvyklí takto komunikovat i s lékařem a pro pomoc je to nezbytné,“ dodala Jarmila Kubáňková.

Upozorňuje, že lidé si často říkají o medikaci, ale léky „na hlavu“ nejsou instantním řešením. „Už jen nástup jejich účinku může trvat týdny a pak se může stát, že vám vůbec nesednou. Léky vás navíc nenaučí, jak vystoupit o dvě zastávky dřív a dojít do práce pěšky a jak si dát místo brambůrek oříšky, protože ty jsou zdravé,“ dodává.

Jak rychle se dá člověku pomoct a dostat ho na terapii či na psychiatrii? Proč v případě, kdy řešíme akutní potíže s myšlenkami na sebevraždu, má smysl volat záchranku? A jak moc vám pomůže s vašimi psychickými obtížemi praktický lékař? Poslechněte si nejnovější díl podcastu NA KAFI.