„To, že jsem si vůbec neuvědomovala vážnost situace a vyřčené diagnózy, mě v té době vlastně zachránilo. Jsem životní optimista a s rakovinou máme v rodině velké zkušenosti. Tehdy jsem si říkala, že to vůbec nebylo o mně. Necítila jsem se, že bych měla umřít, cítila jsem se nesmrtelná,“ vzpomíná za mikrofonem podcastu NA KAFI Zora Šťastná na rok 2021.
Zořina prognóza s rakovinou slinivky byla půl roku života. „Prodělala jsem kompletní odstranění slinivky a poté chemoterapii a pak jsem byla prohlášená za zdravou. Tak jsem se s rakovinou tehdy vyrovnala,“ popisuje.
Ženský svět do ušíPodcasty NA KAFI najdete na iDNES.cz, ale i na platformách, jako je Spotify, Apple nebo Google. Ať se vám dobře poslouchá... |
Jenže lékaři Zoře našli genetickou mutaci TP53, která v podstatě znamená, že se u ní může kdykoli kdekoli objevit další zhoubný nádor.
„Nemoc už je odšpuntovaná a můžu mít kdykoli rakovinu čehokoli, a ta diagnóza se také splnila. V momentě, kdy mi začalo být úplně dobře, mi diagnostikovali rakovinu nadledvinek,“ popisuje.
Jak se vlastně vážná nemoc se špatnými vyhlídkami na život komunikuje s milovanými? Jak se oznamuje vlastním dětem?
Otevřeně a o všem
„Když mi bylo dvanáct, umřel mi s rakovinou můj otec. Tehdy za socialismu se nic nekomunikovalo, jeho nemoc byla v podstatě státní tajemství a jednoho dne zkrátka nebyl. To, že umřel, pro mne byla strašná rána z nebe. Nikdo se mnou nemluvil, doma se nebrečelo, všichni bylo stateční, jelo se dál... Rozhodla jsem se, že toto svým dětem neudělám. Když jsem se dozvěděla diagnózu, ptala jsem se dcer, co všechno a jak dopodrobna chtějí vědět. Tehdy jim bylo 12 a 14 let,“ vzpomíná Zora.
Dcery si přály otevřenou komunikaci, a tak se teď o nemoci doma mluví zcela běžně. Zora přiznává, že je naprostá otevřenost v určitých ohledech pro všechny velká úleva.
„Ze začátku jsme to všichni prožívali jako velké trauma. Člověk už je ale v té nemoci tak zacyklený, že jsme si řekli, že u nás v rodině se neumírá, že to zvládnu. Tak to máme nastavené a vůbec se k tomu nestavíme tak, že to dopadne špatně,“ míní.
Co se vlastně člověku honí v hlavě a jak si přeskládá své myšlenky, když se mu kompletně přeskládají i karty, se kterými hraje?
„Všechno, ty změny jsou zásadní a bez nich by ani nebylo možné nemoc přijmout a mít šanci se uzdravit. Já si třeba nikdy nekladla otázku ‚Proč já?‘, protože odpověď na ni jsem moc dobře znala,“ vysvětluje Zora v podcastu.
Stejně jako myšlenky v hlavě, musela si Zora uspořádat i praktický život. „Necítila jsem to tak, že bych měla vše řešit, ale mám sepsanou poslední vůli a také dokument zvaný Dříve vyslovené přání. Znamená to, že pokud se můj stav razantně zhorší a já budu odkázána na pomoc druhého člověka, nechci být uměle udržovaná při životě. Nechci být na přístrojích, nepřeji si deset let ležet někde na LDN, aby mi někdo umýval zadek, ale přeji si v tu chvíli přestat brát léky a mít možnost nechat tělo v klidu a přirozeně odejít,“ popisuje host podcastu NA KAFI.
Podle Zory je to v jejím životě nejzásadnější věc, kdy se za sebe postavila a dovolila si sama rozhodnout, jak si přeje odejít.
Paliativa je neskutečná pomoc
„Když jsem po operaci slinivky ležela na endokrinologii, navštívila mne paliativní ambulance s nabídkou pomoci. Tenkrát jsem si říkala, co je, proč jsou tady, vždyť mám rakovinu, slinivka je venku, hormonální záležitost a bude... Dětem tehdy ale zařídili psychologickou pomoc a velmi jim pomohli, mě navštívil kaplan, se kterým jsme probrali otázky života a smrti. I jako nevěřící jsem z toho cítila velkou podporu, v podstatě zafungoval jako velmi dobrý uklidňující psychologický prvek, nešlo o víru a o Boha,“ vysvětlovala Zora v podcastu NA KAFI.
Pracovníci paliativy tenkrát k Zoře přišli s tím, že má diagnózu, která úplně není k životu. „Ale že mi pomohou s tím, aby byl můj čas co nejkvalitnější a nejpříjemnější.“ Zora tehdy pomoc bez váhání přijala.
„Ani nepřemýšlím nad tím, jak bych bez této pomoci svůj život zvládla. Má neustále se opakující cesta k uzdravení je náročná fyzicky i psychicky,“ přiznala se.
Z kola do sanitky
Podle výzkumu agentury STEM/MARK má o paliativní péči v Česku povědomí jen třicet procent lidí. Proto se Zora Štastná rozhodla pomoci zvýšit povědomí o této formě péče a podpořit organizaci Domestici. Prostřednictvím osm set kilometrů dlouhé cyklojízdy napříč Českem, kterou vymyslela Zora s ultracyklistou Martinem Součkem.
„Během této jízdy jsme navštívili sedmnáct českých hospiců, chtěla jsem lidem ukázat, že i s tak závažnou diagnózou může člověk vymýšlet blbůstky a zvládat výzvy, že není důvod se vzdávat,“ vysvětlila.
Původně měla odjet celých 800 kilometrů sama, nakonec cestu za ni na kolech odjely její dcery, které se střídaly. Zora cyklisty podpořila první dny v doprovodném voze, druhou část cyklojízdy už absolvovala jako patronka v paliativní sanitce. „Objevil se mi nový nádor na nadledvinkách a můj zdravotní stav už mi víc nedovolil,“ dodala.
Proč Zora s rakovinou nebojuje? Jak se člověk naučí užívat si života a vnímat TADY a TEĎ, když mu možná zbývá jen pár chvil? A nakolik plánuje do budoucna? Poslechněte si nejnovější díl podcastu NA KAFI. |
Paliativní péčePaliativní péče se stará o pacienta v pokročilém nebo finálním stádiu nemoci. jejím hlavním cílem je zlepšit kvalitu života, zachovat jeho důstojnost, ale i podpořit rodinu pacienta. Nezaměřuje se na léčbu samotného onemocnění, ale na zmírnění jeho příznaků a důstojné dožití s co nejméně obtížemi. Zahrnuje psychologickou, sociální a duchovní podporu. V České republice stále není příliš vysoké povědomé o této formě podpory, podle průzkumů o ní ví pouze třetina lidí. Více praktických informací a pomoc lze najít na stránkách Centra paliativní péče. |
























