Cestovatel Jan Rendl absolvoval 1500 kilometrů dlouhý přechod zemí, která je běžným turistům v podstatě uzavřená, protože v ní není příliš bezpečno. Čile tam bují kriminalita, v hlavním městě Caracasu se bojí po setmění vyjít ven i muži, na hranicích s Kolumbií v podstatě bez omezení kvetou drogové obchody a v zemi se nedostává téměř ničeho. Tamní měna nemá žádnou hodnotu a problém je dostat se i k základní potřebě, jakou je pitná voda.
Jak se za takových podmínek dá vůbec země projít pěšky a poznat, aniž byste přišli o zdraví nebo o život?
PODCAST NA KAFIŽenský svět do uší. Empaticky, něžně i vtipně. Podcasty NA KAFI najdete na iDNES.cz, ale i na platformách, jako je Spotify, Apple nebo Google. Ať se vám dobře poslouchá...  |
Jan Rendl začínal v Meridě u kolumbijských hranic a finiš si vytyčil na hranicích s Brazílií. „Myšlenka na Venezuelu je stará několik let, byla poslední zemí, kterou jsem chtěl v rámci Jižní Ameriky navštívit. Pořád jsem čekal, až se zlepší politická situace, ale ta se naopak zhoršovala. Tak jsem si jednoho dne řekl, že není nač čekat a vyrazil jsem,“ popisuje host podcastu s tím, že na takový trek se nelze pořádně připravit, protože chybí aktuální informace o reálném stavu země, ale také třeba síť ubytování mimo hlavní město, takže je třeba počítat s nutnou improvizací a být připraven na rychlé změny.
Pět dolarů na den
Jedním z prvních problémů, na který cestovatelé při plánech narazí, je ubytování. Na webových serverech najdete asi jen dvě stovky ubytovacích zařízení pro celou velkou zemi. Navíc polovina z nich je v hlavním městě Caracasu. „Většina hotelů ve Venezuele zkrachovala a ty, co se drží, bývají neoznačené, aby se uchránily před bandity. Ví o nich jen místní, takže se musíte na všechno doptat,“ radí Jan Rendl s tím, že španělština se tu bude rozhodně hodit.
 |
Dalším problémem jsou peníze. Ve Venezuele se v podstatě nedají vybrat, a když na bankomat narazíte, smíte si z něj odnést jen pět dolarů denně. Honza proto s sebou musel nosit velkou částku v hotovosti, což je znační bezpečnostní riziko. A jak se ukázalo, doplatil na to u místních státních složek.
„Policisté mají především sloužit své zemi, takže jsou velmi podprůměrně placení a často dostávají výplaty pozdě. Bují tu proto obrovská korupce a někteří se snaží vynahrazovat si to na turistech. Po zemi je obrovské množství kontrolních bodů a jakmile ukážete svůj cizí pas, jste hned na ráně. Vzali si mne bokem už po cestě z Caracasu do Meridy, všechno jsem musel vytáhnout na stůl, včetně peněz. A jakmile jsem se otočil, během zlomku sekundy byly dvě bankovky pryč,“ popisuje svou první zkušenost s místní policií.
Přátelští tvrďáci
Cestu do Venezuely by podle Jana Rendla zvládla i zkušená a ostřílená cestovatelka, ovšem lepší je vyrazit sem ve dvou. „Určitě je lepší nejezdit v partě, protože člověk tolik nevyčnívá a lépe se včlení mezi místní, což se zde hodí,“ míní host podcastu.
Ač si místní skutečně hodně vytrpí, jsou podle Honzy Rendla velmi přátelští a pohostinní a své životní strasti zvládají až s neuvěřitelným nadhledem. Mají svůj specifický humor, i když je celá země bizarní. „Když jsem je pozoroval, měl jsem z nich pocit, že jim nechybí vůbec nic. Mají zcela jiné hodnoty. Venezuelské ženy jsou velmi obětavé, jsou celý den na nohou, ale jsou velmi hrdé a tvrdohlavé. Jsou to paní domu a rodina je středem vesmíru,“ popisuje.
Jak to zvládnout, když v takové zemi onemocníte a lékařská péče je tu nedostupná? Co dělat, když potkáte chřestýše nebo kajmana? A jak se ve Venezuele slaví Vánoce nebo Nový rok? |
