O anorexii chtěla mluvit nahlas, potřebovala dát dívkám s podobnými problémy vědět, že na to nejsou samy, že tento boj se dá vyhrát. A tak vznikla kniha Moje upřímná posedlost, kde autorka Petra Lukešová popisuje svůj několikaletý boj s mentální anorexií.
„Celý život jsem ležela v knihách, žila jsem příběhy. I v době, když jsem procházela anorexií, jsem si psala deníky. Ze začátku jsem o své nemoci psala na Instagram, kde jsem získala spoustu reakcí. Došlo mi, že toto téma rezonuje v mnohých. Chtěla jsem tyto střípky poskládat a formou příběhu je předat dál, aby se o nich mluvilo,“ řekla v podcastu NA KAFI.
Ženský svět do ušíPodcasty NA KAFI najdete na iDNES.cz, ale i na platformách, jako je Spotify, Apple nebo Google. Ať se vám dobře poslouchají…  |
Sama propadla mentální anorexii ve dvanácti letech, kdy se její tělo začalo měnit a zakulacovat. „Nikdy to není jen jeden spouštěč, jedna chvilka, kdy se všechno obrátí naruby a člověk přestane jíst, ale byla to celá souhra okolností,“ řekla.
Přestat jíst bylo tehdy její vědomé rozhodnutí. „Byla jsem obézní, měla jsem v tom věku nějakých 75 kilo. U nás se zdravá strava moc neskloňovala. Ale v časopisech, které jsme hltaly, letěly modelky. Vyrůstala jsem na reality show Amerika hledá topmodelku. Já, citlivá duše, jsem navíc těžce nesla, že jsem se v pubertě začala zakulacovat. Byla jsem přesvědčená o tom, že obézní rovná se nemilovaná, nešťastná, nehodná lásky. Nejíst a cvičit byla nejsnadnější cesta,“ popisuje.
Podstatným spouštěčem byli také kluci a touha po první lásce, líbit se. „Chtěla jsem být na trhu randění atraktivní a od kluků jsem slýchávala NE: moje první láska proběhla přes zprávy na internetu. Když jsem mu ale po měsíci chatování poslala fotku, slyšela jsem: dobře se s tebou povídá, ale hezká nejsi. Kluci často říkali: máš prsa nulky a břicho jak balón,“ vysvětluje.
Ze začátku přišlo uznání, na konci málem smrt
Okolí její snahu zhubnout kila navíc ze začátku kvitovalo. Nikdo netušil, že hubnutí probíhá nebezpečnou cestou. „Když jsem ze 75 kilogramů spadla na nějakých 55, tak se mi dostávalo větší pozornosti, v tuto chvíli se se mnou chtěli všichni bavit o tom, jak se mi to povedlo. Přicházely pochvaly, všichni mi tleskali. Takže jsem si zafixovala: dobře, takže v této pozici mne mají všichni radši, jsem milovaná. Takže toto je moje identita – hubnu. To se zaryje pod kůži opravdu silně,“ přiznala v podcastu NA KAFI Petra Lukešová.
Jídla se jí z denního režimu pomalu vytrácela, stejně jako kila. Ze tří jídel denně byly po chvíli dvě, poté jedno jídlo za den. Ve finále už Petřin jídelníček tvořila jen půlka jogurtu k snídani a jeden zeleninový vývar bez zeleniny k večeři.
„Brokolice nebyla v pořádku, voda z brokolice už jo. Ani jsem nepila, protože jsem se v jednom článku dočetla, že Lucie Bílá celý den nepije, protože nechce být zavodněná. Pila jsem tedy jednu sklenici vody denně v určitý čas. Od šesti třiceti ráno do devíti večer jsem si zakazovala sednout. Ve škole to bylo utrpení: podle toho, jak dlouho jsem seděla, jsem si musela udělat angličáky. Utíkala jsem tehdy z vyučování na záchod cvičit. Hodiny denně jsem cvičila. S tímto režimem jsem vydržela do svých patnáctin,“ uvedla.
V den svých narozenin, kdy měla jít na preventivní prohlídku k dětské lékařce, vážila Petra asi 26 kilogramů. V tu dobu už byla psychicky zlomená, polehávala v posteli a chtěla zemřít. Nedokázala fungovat v běžném životě, nevyšla schody ve škole, točila se jí hlava, měla mžitky před očima. Ztratila menstruaci, schopnost zdravě vylučovat, schopnost pozřít pevné sousto, pigment v kůži i spoustu vlasů.
„Už jsem chtěla nežít, chtěla jsem se zlikvidovat. Mým cílem od čtrnáctého roku nebylo mít nějakých třicet kilo, chtěla jsem se anorexií zabít. Poslední týdny v posteli jsem si psala dopis na rozloučenou,“ řekla.
Nebýt na problém sám
V podcastu NA KAFI se svěřila, že jí hrozila hospitalizace a to, že nenastoupí na střední školu. Musela se tedy postupně znovu naučit polykat sousta jídla a musela znovu nabrat kilogramy. Byla pod dohledem psycholožky, ale vyhráno neměla. Její cestu za zdravým tělem totiž poté překřížilo ještě záchvatovité přejídání a cestu za zdravou myslí a sebehodnotou závislost na mužské pozornosti a zoufalé hledání bezpodmínečné lásky.
Příběhy podobné Petřinu spojuje jedno: člověk je v dané situaci, byť je sebenebezpečnější a dávno za hranou, úplně sám. Petra měla milující blízké, ale dokázala jim lhát a své problémy uměla velmi dlouho skrývat. Pomohla jí až psychoterapie.
„Základem je kvalitní psycholog či psychoterapeut, který se touto problematikou skutečně zabývá. Buďte k sobě laskavější a nebojte se říct si o pomoc a nechat si pomoci od okolí. Člověk na to nemusí být sám věčně. Bála jsem se svěřit se, nedokázala jsem ten ani problém pojmenovat,“ popisuje. „Ale člověk si musí uvědomit, že v případě anorexie se jedná o stejnou závislost jako například u alkoholika. Je v tu dobu přesvědčený o své pravdě a dokud to tak je, ani milující okolí a bezpečné prostředí mu nedokáže pomoci, pokud si to sám neuvědomí,“ varuje.
Dá se podle Petry boj s anorexií vyhrát na celý život? Jak by se podle ní měli k člověku s tímto problémem zachovat jeho blízcí? A jak se jí dnes zpracovávají byť jen nevinné poznámky na její postavu či vzhled? Poslechněte si nejnovější díl podcastu NA KAFI. |
