Pěstounka: Robert chtěl v pěti letech skočit z okna, Saša je těžce postižený

Nebýt pěstounů, Saša by zůstal nadosmrti v ústavu. I když nikdy neuvidí nádherné panorama Beskyd, které obklopuje jeho nový domov, našel lásku a péči náhradních rodičů. Je slepý, mentálně i tělesně postižený.

Sám neudrží ani hlavu, a tak jen tiše leží, sem tam vydá zvuk.

"Všechny děti potřebují lásku rodičů, ale tihle ze všech nejvíc," vysvětluje třiačtyřicetiletá pěstounka Dana Horeličanová, proč si ze všech dětí bez rodičů vybrala právě jeho.

Pětiletý Saša téměř bezvládně leží nebo sedí. Jeho nová máma mu co chvíli otírá slinu tekoucí z úst a rovná padající hlavu. "Ukaž, že se umíš usmát." Sašovi se to občas bezděky povede. "To je má jediná a největší odměna," raduje se jeho pěstounka.

Věčné miminko a týraný kluk

Ve třech letech skončil v nemocnici s vytrhanými vlasy, četnými popáleninami, zlomeninami a pohmožděným varletem. Nemluvil, počurával se. Nechápu, že jeho tyrani dostali u soudu jen podmínku.

Kromě něj se s manželem stará ještě o dvanáctiletého Roberta. Když odvypráví smutné osudy obou chlapců, padne i poněkud nejapná otázka, která se však občas chtě nechtě vtírá nejedné mámě: Máte některé z dětí raději?

"Něco takového si nemůžu připustit, ale to víte, že občas vás napadne, že ten malý vás nikdy neopustí, nikdy nezradí, nikdy vám nic špatného neřekne...," říká a vy v tu chvíli vytušíte, že všechno je jinak, než byste čekali. Víc než obětavá a fyzicky náročná péče o celoživotní miminko dává rodině zabrat výchova zdravého Roberta, kterého rodiče do tří let surově týrali.

"Ve třech letech skončil v nemocnici s vytrhanými vlasy, četnými popáleninami, zlomeninami a pohmožděným varletem. Nemluvil, počurával se. Nechápu, že jeho tyrani dostali u soudu jen podmínku," diví se dodnes pěstounka. Podrobnosti o tom, co všechno prožil, se dozvěděla teprve před rokem.

Robertova matka je feťačka, momentálně ve vězení. Otec bez práce. O malého Roberta se pak starala jeho babička, ale byl nezvladatelný. V pěti se chtěl zabít skokem z okna, prý proto, že ho maminka nemá ráda. Babička si s ním nevěděla rady a obrátila se na sociálku. Místo návštěvy psychologa jí poradili, aby chlapce dala do dětské psychiatrické léčebny. V první žil přes rok, ve druhé jen tři měsíce. Svědomitá ředitelka naštěstí brzy poznala, že netrpí duševní poruchou, ale potřebuje rodinu, a poslala ho do Klokánku.

Ve spisech zřizovatele Klokánků - Fondu ohrožených dětí - objevili tehdy osmiletého Roma manželé Horeličanovi.

Maminko, maminko, maminečko!

Byla to Dana, která o pěstounské péči uvažovala už od Vysoké školy ekonomické. I v době, kdy jako absolventka nastoupila ve firmě zabývající se zdravou výživou, rok pracovala v Londýně, půl roku studovala v Norsku na lektora životního stylu. Na děti bez rodičů myslela i při své dvouleté učitelské praxi na obchodní akademii. Dokonce se ucházela o místo pěstounky v dětské SOS vesničce, ale protože potkala svého budoucího muže Dušana, z vesničky sešlo. Navíc dostala od neziskového sdružení Adra nabídku odjet na čtyři měsíce do Bosny. Přání pečovat a pomáhat potřebným se jí poprvé vyplnilo.

"Možná jsem po mámě, která celý život pomáhá cizím osamělým a nemohoucím babičkám. A také jsem byla odmalička dost nemocná a strávila spoustu času po nemocnicích. Pamatuji si ten pocit osamění, a to jsem měla rodiče, kteří za mnou jezdili. Děti, které nikoho nemají, zažívají obrovské trauma."

Po třech letech známosti byla svatba a netrvalo dlouho a manželé požádali stát o zařazení do seznamu kandidátů vhodných pro náhradní rodičovskou péči. Na vlastní děti se cítili staří a Dana má navíc kvůli vrozené vadě ledvin poloviční pracovní neschopnost. Kromě toho chtěli dát šanci starším dětem.

"Manžela jsem musela trochu přesvědčovat. Je totiž z ortodoxní katolické rodiny se třinácti dětmi. Plínek a dětského křiku měl plné zuby. Nakonec ale kývl. Roberta nám nabídli jako bezproblémového," říká Dana. Podle fotografie se jim ale vůbec nelíbil. Jenomže pak si řekli, že se přece nemohou řídit tím, jestli se jim líbí, nebo ne, ale podle toho, jak moc je potřebuje.

"Zbývalo pár týdnů do dne, kdy jsme si pro něj měli do Opavy jet. Slíbila jsem mu, že mu budu každý večer volat," vzpomíná pěstounka. "Jak vám mám říkat? Zeptal se mě jednou do telefonu. A já na to, že tety v Klokánku mu říkaly, že našel svou maminku a tatínka, tak ať nám tak říká. A on snad dvacetkrát opakoval: maminko, maminečko, maminko, jako by se toho slova nemohl nabažit. Možná že ho předtím ani nikdy neřekl," vypráví Dana. Má slzy v očích, jako prý pokaždé, když si vzpomene na události před pěti lety.

Postupně se dozvídala některé jeho hrůzné zážitky: "Jak můžou děti mlátit palicí po hlavě, proč je nepouštějí v noci na záchod?" ptal se jí a mluvil o metodách na dětské psychiatrii v Brankách na Moravě.

Taky vás můžu zabít

Muž ho jel na kole hledat a našel ho v baru u kulečníku. Vyhuboval mu a Robert mu tenkrát řekl, že by nás taky klidně mohl zabít. Manžel mu odpověděl, že pro nás by to bylo dobré, že bychom měli klid v nebi, ale on se Sašou by šli do ústavu.

Saša podřimuje ve speciální polohovací židli. Kromě maminky nablízku nic nepotřebuje. Robert je ještě ve škole. Zdrží se déle, protože nacvičuje klavírní vystoupení. "Je velmi nadaný. Slyší třeba Vltavu a doma ji pak zahraje. Jenže je líný a nechce se mu cvičit. Ale já nepolevím," je odhodlaná jeho nová máma. Chválí i jeho školní výsledky. "V šesté třídě má vyznamenání, zajímá se o přírodopis, vesmír, ve znalostech o lidském těle trumfnul paní učitelku. Nedávno dokonce přišel s tím, že půjde na vysokou školu. Je úžasné, jak mu stoupá sebevědomí."

Přesto přišly chvíle, kdy měli pěstouni sto chutí dítě vrátit. "Nikdy jsem se nepohádala s matkou tak, jako hned pár dní potom, co jsme si Roberta přivezli," říká Dana. V prvních dnech prožívala tak obrovské emoční vypětí, že dostala horečky.

"Manžel zrovna odjel za příbuznými na Slovensko a moje maminka se nabídla, že vezme Roberta do kostela. Vrátila se s pěnou u pusy. Co je to za dítě? Naprosto nezvladatelné! Ten nás jednou všechny postřílí. Zuřila, že si v kostele vyhrnul nohavice u kalhot a oběma rukama si drbal svůj atopický ekzém. Nahlas se vyptával, kdo jsou ministranti: Babi, to jsou andělé? Moji rodiče nikdy nic podobného nezažili. Já i můj starší bratr jsme byly hodné a bezproblémové děti."

Učitelka se po pár týdnech rodině přiznala, že kvůli Robertovi denně pláče a modlí se. Psycholog určil diagnózu: hyperaktivita. Dana ukazuje pod ubrusem na stole, který slouží jako jídelní i rehabilitační a stál desítky tisíc, díru v jemné kůži. "Měl prý nutkání to rozříznout! Myslela jsem, že ho přetrhnu," vzpomíná. Jindy zas s oblibou zapaluje na záchodě toaletní papír...

"Všimla jsem si, že nejhorší krize mívá kolem Nového roku. Je dost možné, že tohle období nějak souvisí s jeho nejhoršími zkušenostmi. Loni například nepřišel včas domů z plavání. Byla tma, půl deváté a on nikde. Muž ho jel na kole hledat a našel ho v baru u kulečníku. Vyhuboval mu a Robert mu tenkrát řekl, že by nás taky klidně mohl zabít. Manžel mu odpověděl, že pro nás by to bylo dobré, že bychom měli klid v nebi, ale on se Sašou by šli do ústavu. Bylo mi jasné, odkud tu větu Robert má. Od babiček. Jsou ze staré školy, neprošly zásadním školením pro náhradní rodiče dětí z ústavů. Nechápou, že děti jsou dnes jiné a ty bez rodičů obzvlášť," říká pěstounka.

Se Sašou pěstounka "rodila"

Přes všechny problémy se Horeličanovi rozhodli pro druhé dítě. Spískal to prý ale Robert, protože často vzpomínal na kamaráda Danečka z Klokánku. Prosil nové rodiče, aby si vzali i jeho.

"Uvažovali jsme, že si s ním vezmeme i jeho mladší sestru. Jenže než jsme se rozhodli a než se daly věci do pohybu, pomohl fond jejich biologické matce s bydlením a ona si vzala obě děti k sobě." Nicméně Dana s Dušanem už byli rozhodnuti, že jen u Roberta nezůstane.

Saša prý však napřed vůbec nepřicházel v úvahu. "Dostali jsme seznam jiných dětí, jenomže já na něj pořád myslela. Na fondu mi řekli, že sice nevidí, ale je vzdělavatelný a jeho vývoj se pomalu zlepšuje. Začala jsem se o něj zajímat, jenže když jsem se dozvěděla, že je v ústavu sociální péče, vyděsila jsem se. Bylo zřejmé, že je na tom hůř, protože kdyby jen neviděl, byl by v kojeneckém ústavu."

Přes víkend se měla paní Dana rozhodnout. "Tu sobotu jsem rodila. Měla jsem opravdové fyzické bolesti. Probírali jsme to s manželem, a když prohlásil, že mu dáme alespoň trochu lásky a péče, věděla jsem, že je rozhodnuto. Když ty do toho jdeš, tak já taky. Hned v pondělí nám Sašu přivezli."

Týraný, postižený a ti druzí

Jenže rodinné soužití v domku s Daninými rodiči a s rodinou jejího bratra začalo skřípat. A tak když se Horeličanovi dozvěděli, že občanské sdružení Filadelfie staví nedaleko odsud rodinné domy pro pěstouny, neváhali. Prodali, co mohli, zaplatili vklad čtvrt milionu korun a před čtyřmi měsíci se přestěhovali.

"Vedle nás mají stát další čtyři domky, ale sdružení došly peníze. Přitom dětí v ústavech je hodně, stejně jako ochotných pěstounů, kteří by si je vzali, ale nemají kam. Horeličanovi měli štěstí. A rádi také souhlasili s podmínkou, že se tu budou starat nejméně o šest až sedm dětí. K Robertovi, který zažil týrání, a k těžce postiženému Sašovi si z ústavu vezmou čtyři až pět dalších sourozenců. Už o ně mají zažádáno.