Příběh Evy Nejdu domů, dokud není hotovo
Nemyslím, že bych byla nějaká supermanka, ale třeba v práci, kterou dělám už přes dvacet let, jsem prostě dobrá. Říkali mi to všichni moji předešlí šéfové a dospělo to tak daleko, že jsem se nedávno konečně dostala mezi ně.
Nepracuju v žádné nadnárodní společnosti, jen v takové menší firmě, ale přiznávám, že jsem jednoduše perfekcionistka, takže bych si nikdy nedovolila odejít domů, aniž by bylo vše hotové a v pořádku, jak to má být.
Takhle jsem fungovala celou dobu, jela jsem totiž vždy jen za sebe, nebylo nutné dělat s jinými kolegy, vše bylo postavené na mně a mém výkonu. Maximálně mi to vyhovovalo, do práce jsem chodila ochotně i v sezoně dovolených, neschopenku jsem si brala jen jednou, když mě pozlobilo slepé střevo. Jinak jsem byla vždy připravená dát naší firmě to nejlepší...
Co je to perfekcionismus?Osobnostní rys, který zajišťuje, že se dotyčný snaží o co nejlepší výsledek, nedostal do vínku každý. Ale ten, kdo ano, moc dobře ví, že to není lehké. Přílišná sebekritičnost a špatná schopnost snášet kritiku ze strany druhých zajišťuje, že takový člověk žije v neustálé tenzi a úzkosti. Na jednu stranu je to fajn, jde o formu motivace a může mít i pozitivní přínos, na druhou stranu to může vést až k neurotické poruše. |
Jistě, možná je to i tím, že nemám děti ani manžela, a tak opravdu dýchám pro práci, ale co, vždycky jsem takhle byla spokojená. Tedy do doby, než mě povýšili. Tak jsem se na to těšila! Brala jsem to jako zřejmý důkaz, že všechno dělám dobře.
Takže mi s velkou slávou bylo přiděleno vedení menšího týmu lidí. Tehdy jsem se ještě usmívala, ale k tomu už dnes nemám důvod. Zjistila jsem, že moji podřízení jsou absolutně neschopní. Všichni! Je jich pět a ani s jedním se neshodnu na tom, že nejdřív je práce a pak zábava. Navíc mám pocit, že ani jeden z nich své úkoly nedělá dobře.
První týden jsem se snažila nastavit nová pravidla, domlouvala jim, zaučovala je, nakonec i prosila, ale nic. Setkala jsem se jen s výsměchem. „Já myslím, že to přeháníte, doteď jsme to dělali takhle a nikdo si nestěžoval...“ odpálkoval mě dokonce jeden z nich. Vzteky jsem brečela.
Po pár dnech dalších marných snah o zlepšení jsem vyrazila za nadřízeným já. „Doporučovala bych je prostě vyhodit, jsou k ničemu,“ hřímala jsem. Jenže šéf se jen smál. „Ale no tak, paní Evo, vy si s nimi poradíte! Jste tady nejlepší, to by bylo, aby se to od vás váš tým nenaučil,“ chlácholil mě.
Příběh Markéty: Matka mě celý život jen kritizuje. To jsem fakt tak špatná? |
Odcházela jsem od něj jako spráskaný pes. Pochopila jsem, že mi ve firmě nikdo nepomůže. Ale tak moc jsem se bála, že mi ten můj hloupý tým zničí pověst, až jsem se rozhodla, že to vyřeším sama.
Začala jsem postupně přejímat agendu všech svých podřízených. Já vím, uvědomuju si, že to nebylo moudré, ale copak to šlo dívat se, jak všechno ničí? A tak jsem převzala jejich povinnosti na svá bedra. Ano, máme skvělé výsledky, jsme nejlepší tým ve firmě, jenže já jsem pořád frustrovaná.
Celý den se dívám na tu bandu neschopných zaměstnanců, vnímám, jak jsem jim pro legraci, a přitom sotva stojím na nohou. Dělám teď skoro osmnáct hodin denně, v noci se probouzím, protože se bojím, abych nezaspala, nebo přemítám, zda jsem na něco nezapomněla.
Jedné kolegyni se mě asi zželelo, a tak mi nabídla, že mi bude vařit aspoň kafe. No jo, jenže v jejím provedení se nedá ani pít! Je toho už na mě vážně moc, ale nějak z toho kolotoče neumím vystoupit. Zklamala bych sebe i firmu a to nedokážu. Sil mi ovšem notně ubývá.
Eva
Co by měla Eva dělat? Hlasujte na další straně.
