V poslední době o vás nebylo příliš slyšet, čemu se nyní věnujete?
Jsem, jak se říká, na volné noze. Dělám dramaturga, občas píšu, dělám mediální trénink a nezvykle hodně se věnuju dětem. Myslím, že manželka Andrea je ráda. Děti jsou ještě pořád ve věku, kdy jim je to spíš milé, než aby jim to lezlo na nervy.
Pavel Zuna* Narodil se 31.3. 1967. |
Chystáte se znovu vrhnout do mediálního světa?
Zatím ne. Všechno je to o nějaké nabídce. Já sám se nikam vnucovat nemůžu, nechci a nebudu. Na druhou stranu, když třeba v televizi vidím, jak blbě zpracují nějaké téma, které mě ohromně zajímá, tak si říkám, že bych tam zas rád na chvíli byl a ukázal jim to.
Vídáte se ještě občas s vaší bývalou kolegyní Mirkou Čejkovou?
Nevídám. Já jsem ji v našem posledním společném angažmá na Primě prosadil přes velké pochybnosti vedení, pak jsem se ji snažil všemožně držet, což nebylo vždycky snadné. Pak jsem odešel a někde jsem si přečetl, jak to teď s "kamarádkou Jitkou Obzinovou" (šéfka primáckých zpráv, pozn. red.) budou dělat jinak a líp. Kamarádka Jitka se jí do měsíce zbavila a to je tak všechno, co o Mirce vím. Tedy kromě toho, co o ní chrlí bulvár.
Jak byste srovnal práci na Primě a Nově?
Měl jsem to štěstí, že jsem na Nově dělal ještě v době Železného, kdy naprosto dominovala. Prima, ať se snažila sebevíc, byla vždycky spíš ta druhá liga. Ne proto, že by nemohla Nově konkurovat, ale že tam vždycky byli lidi, co to vzdávali předem, že to ani nemá cenu zkusit. Ono to taky bylo pohodlnější. Na Nově se dřelo, v Primě byl vždycky hlavní klídek. Nechci být nespravedlivý, možná se to změnilo, ale podle mě televizi, která je schopná vysílat zoufalosti typu Volejte věštce, nikdo nemůže vnímat jako jedničku na trhu.
Přijal byste znovu nabídku nastoupit do České televize pod vedením Petra Dvořáka?
Tak především: ta otázka je velmi hypotetická. Kdyby mi Petr Dvořák něco chtěl nabídnout, nejspíš by to už udělal. Ale dobře, dovedl bych si z ČT představit nabídky, které by mě velmi zajímaly, ale i nabídky, které by mě nezajímaly vůbec.
Co říkáte na Dvořákovo zvolení do čela veřejnoprávní televize?
Jedním slovem: nepřekvapivé. Víc k tomu říct neumím. Snad jen ještě to, že mu tuhle misi vůbec nezávidím...
Vyhrál jste mnoho cen za popularitu. Máte je vystavené? A co pro vás znamenají?
Dnes pro mě ty ceny znamenají potvrzení, že to, co jsem patnáct let dělal, jsem snad nedělal úplně blbě. Pár jich mám v obýváku na skříni, ale většinu jsem rozdal, rodině nebo přátelům. Mimochodem, měla byste vidět, jak se každá z nich už po roce nebo po dvou přestane blýskat a potáhne se takovým rezavým povlakem. Doslova i obrazně...
Druhé manželství zvládám líp
Rád se věnujete své rodině, máte recept na šťastný rodinný život?
Takový recept neexistuje. Co se dětí týče, tam je to relativně snadné. Musíte jim dát péči a lásku, což přeloženo do moderního životního stylu znamená především čas. Hodně času... A aby spolu dobře vyšli manželé, k tomu je potřeba především oboustranná tolerance. Protože ženská a chlap jsou v určitých situacích úplně odlišné živočišné druhy. Už odmalička. Zrovna včera jsem byl s Adélkou na nějaké oslavě, kde byla spousta dětí od pěti do osmi let. Všechny společně odešly na hřiště, kde se během pěti minut automaticky rozdělily na kluky a holky. Kluci se hned začali honit za míčem, holčičky si sedly dokolečka a celou dobu něco vážně řešily.
Máte čtyři děti, jaký jste otec?
Víte, my máme mimo jiné i jednovaječná dvojčata. Kluky, třináct a půl roku. Ti by bez přísnosti neudělali vůbec nic. Často neudělají nic, ani když jste přísní. Tak například absolutně nefungují pokyny v množném čísle. Třeba: "Ukliďte si pokoj". To je jako neříct nic. Když chcete mít aspoň minimální šanci na úspěch, musíte říct: "Honzo, ty uklidíš ten bordel na zemi a Matěj oba stoly a skříňky". A ještě to musíte říct hodně, hodně důrazně.
Učíte se s dětmi?
S Adélkou se učí víc Andrea, na to já většinou nemám nervy. Když něco potřebujou vysvětlit kluci, dělám to většinou já. Na to zas nemá nervy Andrea.
Jsou kluci spíše raubíři, nebo studijní typy?
Řeknu to takhle: ze všech možných charakteristik našich chlapců jsou "studijní typy" ta úplně nejmíň přiléhavá.
Nechtějí jít ve vašich šlépějích?
To uvidíme. Kluci by chtěli být sportovní novináři nebo komentátoři, ale to se může ještě desetkrát změnit. Takže zatím se částečně potatila jen Anička, kterou v červnu přijali na žurnalistiku.
A jaký jste vy byl ve škole?
Je mi to až trapné říkat, ale já jsem byl vždycky považovaný za slušňáka. Trochu neprávem. Ale na základce jsem měl samý jedničky, na gymplu vyznamenání, a i když jsem se poctivě podílel na většině průšvihů, učitelé mě prostě měli zaškatulkovaného. Pamatuji si, jak jsme asi v šesté třídě hráli o přestávce čáru o desetníky, a když vstoupila učitelka a uviděla to, pronesla větu: "I ty Pavle? To jsi mě zklamal". V tu chvíli bych se nejradši propadl do země. Samozřejmě ne před ní, ale před ostatníma klukama, kteří ze mě měli srandu.
Pomáháte manželce s domácností?
Ano, samozřejmě! Často a hodně, říkám já. Úplně na to kašleš, říká Andrea. Tak si z toho vyberte.
Seznámili jste se na cestě po Jižní Americe, vzpomínáte si ještě na vaše první setkání?
Ano. Bylo to na schůzce prezidenta Václava Havla s cestujícími novináři na Hradě, pár dní před odletem. V prezidentově programu nás ale střídalo přijetí Michaela Jacksona, takže jsem během jedné hodiny viděl poprvé nejen svou budoucí ženu, ale i Michaela. Pro společný život jsem si ale radši vybral Andreu.
Kdy mezi vámi přeskočila první jiskra? Myslíte, že to byl osud?
S tou jiskrou nevím. My jsme si na té cestě vlastně pořád jen povídali a asi nám při tom bylo fajn. A jestli to byl osud? Víte, já jsem s osudem dost opatrný, protože většinou v tom takzvaném osudu hraje dost podstatnou roli naše vlastní rozhodování, ale dobře, pokud v tom bylo postrčení osudu, tak jsem za něj moc rád.
Jste ale ženatý podruhé.
Ano, jsem podruhé ženatý a zdá se, že toto druhé manželství zvládám líp, než jsem zvládal to první. Ale radši bych se moc neholedbal. Jsme spolu teprve patnáct let.
