Alena Derzsiová
|
Dají se zkušenosti s „monodětmi“ aplikovat na paterčata?
Já mám děti tři a zpočátku našeho ročního natáčení jsem měla "pyšný pocit", že bych to zvládla. S odřenýma ušima, ale zvládla, kdybych měla partnera jako Tonda (otec paterčat). Ovšem pýcha předchází pád, jak se říká. V duchu jsem se Saše omluvila minulý týden, když jsem hlídala tři dny i noci svého prvního vnoučka Matěje, který je jen o dva měsíce starší než paterčata. Paterčata bych nezvládla bez pomoci a i s pomocí bych měla co dělat. Měla bych problém uvařit, když se věnuju pěti dětem, měla bych problém pověsit prádlo, když vstávají a je potřeba je všechny přebalit, posadit na nočník, nakrmit. Nevím, kdy bych chodila nakupovat... Saša je od svých třiadvaceti let servis především pro děti a bude tady pro děti už pořád. A ona si to uvědomuje.
Co vás během natáčení nejvíc překvapilo?
To, že Tonda vlastně neutekl. Velká většina mužů tohle neustojí. Mám zkušenosti ze svých minulých dokumentů, ať jsou to maminky s více dětmi nebo maminky s postiženým dítětem. Mužské protějšky mívají problém s tím, že se veškerý čas najednou musí věnovat těm malým drobečkům. Buď proto, že jich je hodně, nebo proto, že vyžadují větší péči. Nechci být nespravedlivá, ale muži, kteří tuto situaci ustojí, by se dali počítat na prstech jedné ruky.
Jaký je Tonda otec?
Naprosto chápe výjimečnost situace a všechno tomu podřídil. Už v době, kdy Saša byla téměř čtyři měsíce v porodnici, každý den ráno ve čtyři vstával, jezdil vlakem z Milovic do Prahy do práce, po práci běžel za Sašou do porodnice, později i za miminky, s kterými se mazlil, aby si na něj zvykla. A večer jel vlakem zpátky do Milovic a pro staršího syna Antonia k babičce, která ho vyzvedla ve školce. Postupem času se z něj stala tátamáma, krmil, přebaloval, mazlil se, bravurně zvládl vzít na každou ruku jedno dítě a lehce zastal dvě pomocné síly.
Podepsal se ten shon nějak na jejich vztahu?
Samozřejmě byla krize, když si Tonda Sašu s dětmi přivezl domů. Z bytu se stal průchoďák, kde se každý den střídaly pečovatelky, neměli žádné soukromí, ani čas. A denně k tomu obrovský seznam povinností pro každého. Saša měla velké zdravotní problémy, usínala u odstříkávání a na myšlenky, které by řešily moje já neměl čas ani jeden z nich. Nejhorší období se jim podle mě ale už povedlo přečkat. Malinko teď cítím problém v tom, že Tonda je už půl roku doma na ošetřovačce a nemůže do práce. Děti byly nemocné, Saša byla na operaci, pak nemohla nosit děti a Tonda se postupně stával nenahraditelným, protože pečovatelská služba z péče vypadla. To si myslím je největší problém jejich vztahu, ale i celé rodiny a Tondy samotného. Snad se situace nějak vyřeší a z Tondy se zase stane otec a vzor, který odpoledne přijde z práce, vyzvedne staršího syna a pohraje si s ostatními dětmi, pomůže mamince, co je třeba. Otec, na kterého se všichni těší včetně Saši. Oba rodiče současně na mateřské dovolené není podle mne dlouhodobě šťastná volba.
Jak se do koloběhu kolem paterčat zapojuje šestiletý Tony?
Na začátku to pro něj byl pochopitelně šok. Měl pocit, že ho nikdo nemá rád, nikdo na něj nemá čas, občas zkoušel zlobit, upozorňovat na to, že je tady taky. Později měl problémy se vstáváním do školky - v noci děti brečely, chodily pozdě spát, Tony taky. A každý od něj najednou vyžadoval zodpovědnost. Ale jemu je teprve šest let, v tu dobu měl zápis do školy, měl se učit jezdit na kole, na bruslích a tak. Na nic nebyl čas. Ale později se všechno srovnalo, Tony pomáhá, podává dudlíčka, baví děti, mazlí se s nimi, zpívá jim a tancuje. Je to šikovný a chytrý kluk a zvládne to.
13. srpna 2014 |
A co vy a lidé ze štábu, zapojovali jste se do rodinného života?
To by byla velká chyba. My jsme nemohli ovlivňovat jejich jednání, jejich vztahy, jejich život. Potřebovali jsme všechno zachytit tak, jak to opravdu funguje. O to nám přece šlo především. A vůbec ne o to, že se děti narodily do romské rodiny, ale o to, jak si prostě takhle mladí rodiče poradí najednou s pěti, vlastně šesti dětmi. Jak to ovlivní jejich vztahy, vztahy v rodině, jak bude reagovat okolí, jak se k takovým situacím staví stát, obec apod. Takže jsme se snažili nezapojovat. Ale jelikož časté setkávání a nutnost naprosté otevřenosti a důvěry při natáčení přetvořilo náš vztah z pracovního na přátelský, byl to někdy dost problém. Hlavně scenáristka Libuška Marková, která s rodinou byla v kontaktu dnes a denně, musela pomáhat řešit a snažila se poradit i mimo natáčení.
Takže jste nepomohli, ani když všechny děti brečely a Saša nevěděla, kam skočit?
Stalo se i to, že všechny děti brečely, protože měly hlad, a pečovatelka byla u Saši zrovna jen jedna. Po natočení celé té reálné situace se každý člen štábu chopil flašky a dítěte a pomohl s krmením. Ale neubránili jsme se pochopitelně materiální pomoci, když jsme si uvědomili, že všechno je potřeba šestkrát. Takže někdo přivezl kolo po svých dětech, jiný brusle a tak.
PaterčataTřináctidílný dokumentární seriál s podtitulem Když vám osud nadělí začne 10.září od 21:30 h na ČT1. |
Zaskočily vás nenávistné reakce vůči rodině?
No, dopisy, které chodily na adresu rodiny, když ještě Saša byla v porodnici, byly šílené. To se někdy nedalo ani dočíst, počínaje zmínkami o "potkanech", které se mají utratit, přáním vyhoření a vykradení lidem, kteří pomáhají, a konče nabídkou 100 tisíc za jedno dítě - vy jich přece máte dost a my nemůžeme. Taky mě zaskočily první reakce sousedů, když rodina přišla z porodnice do nového bytu. Jedna ze sousedek řekla: "Slyšela jsem je na balkoně a mluvili česky..." A jak je sousedi sledovali, jestli si doma uklízeli a stěhovali se sami, nebo jim někdo pomáhal, jestli jim tam dělali něco navíc. Mě by nikdy nenapadlo něco takového sledovat a hlídat.
Lidé paní Kiňové vyčítají, že původně řekla, že děti nenechá fotit a natáčet, ale pak změnila rozhodnutí. Vysvětlila vám to?
Ano, ona to sdělila po prvních rasistických reakcích, když se dostalo na veřejnost, že čeká paterčata a je z romské rodiny. To už jsme spolu byli v kontaktu. Naše dohoda zněla, že budeme natáčet a minimálně rok nic nezveřejníme. Nechtěli dráždit lidi, dokud jsou děti malinké, a chtěli mít klid na svoje problémy. To se povedlo. Situace se uklidnila, lidé, kteří rodině pomáhají, píší o fotky dětí, chtějí vidět, jak vyrostly. A kromě toho jsme za ten rok pochopili, že rodiny s dětmi a navíc ještě s více dětmi jsou ze strany státu zcela diskriminovány, tak chceme, aby se tyto věci zveřejnily a něco se s tím začalo dělat. Teď jen doufám, že diváci budou rozumní a přijmou vše s otevřeným srdcem a ne s předpojatostí a zlobou. Pomáhat nemusí každý, ale snaha pochopit toho druhého nebo ho vyslechnout nikoho nic nestojí.
