Příběh Jitky Spontánnost je fajn, ale…
Delší dobu jsem žila sama. Partner mi tragicky zemřel, syn v patnácti odešel na internát a doma se objevoval jen na víkendy. A po škole už ani to ne – našel si práci v zahraničí, zamiloval se tam a založil si rodinu. Můžu mu tak maximálně zavolat, vídáme se jen zřídka.
Vím, že když to takhle řeknu, vypadám jako nějaká fňukna, ale to já opravdu nejsem. Proti nedostatku lásky jsem se nějak obrnila, naučila jsem se fungovat prakticky, jako podle jízdního řádu.
Věčně dítětemVšichni chtějí vyrůst, jen Petr Pan po tom netoužil. Utekl před dospělostí do Země Nezemě, kde se mohl jen bavit. Jenže život není jako dětská knížka a krásný příběh spisovatele Jamese Matthewa Barrieho... I tak syndrom Petra Pana může postihnout nejednoho dospělého. A jak se to projevuje? Dotyčný kašle na povinnosti, není schopen dělat žádná důležitá rozhodnutí. Rozhazuje peníze a ve stylu „carpe diem“ si užívá jen zábavu. Pro běžný život jsou Petrové Panové nepoužitelní, většinou je dostihnou problémy v práci i ve vztazích, protože jim nic neříká zodpovědnost, dochvilnost a už vůbec ne spolehlivost. |
Vstávat ve stejnou dobu, oběd přesně ve dvanáct, práce, procházka, úklid, večeře na šestou, hodinka u televize, posezení s knížkou a spát. Našla jsem v tom jakési zalíbení, byť to nejspíš působilo všelijak, jedna nová kolegyně v práci se mě dokonce diskrétně ptala, jestli nejsem autistka. Ne, nejsem, jen mi to takhle dávalo aspoň trochu smysl.
Jenže z toho mého důsledného řádu mě jednoho dne někdo vykolejil. Byl to muž. Pohledný, celkem výřečný opravář pračky dorazil o dvě hodiny později, než měl, ale místo omluv se mnou začal laškovat. Vyvedlo mě to tehdy z míry tak, že jsem zapomněla být naštvaná.
Celá jeho návštěva pro mě představovala jeden velký šok! Pračku rozložil snad na molekuly, zaneřádil u toho celou koupelnu a pak, když vysypal na zem brašnu s nářadím, oznámil mi, že stejně nemá několik součástek a bude muset běžet zase jinam.
„Ale večer jsem zpět a dodělám to,“ sdělil mi vesele a nechal mě stát ve dveřích s otevřenou pusou. Nechápu, jak to dokázal, jednoduše mě odzbrojil, i když bych za normálních okolností takové chování neakceptovala.
V ten moment mi to ale přišlo atraktivní, a tak jsem na ten jeho návrat se součástkami připravila i nějaké občerstvení a pak už to jen jelo. Pračku mi nakonec opravoval snad půl roku, vždy když se do toho pustil, dostal nějaký báječný nápad.
Touha po volnosti i nuda. Která znamení nechávají partnery na druhé koleji |
„Pojedeme do lesa, pojď, vždyť rostou houby!“ zavelel třeba jednou. Potom to byl skvělý film v kině, následně zatoužil vidět Řím v zimě. Těm jeho návrhům se nedalo odolat, bylo to tak spontánní. Vznášela jsem se na obláčku zamilovanosti a říkala si, jaké mám štěstí. Najednou jsem zase žila, ne jenom přežívala.
Takhle náramné to bylo zhruba půl roku, než můj milý přišel s tím, že dostal výpověď z bytu. „No, asi jsem nestihl zaplatit nájemné,“ připustil, když jsem se rozčilovala, jaký je ten majitel nelida. „Aha,“ hlesla jsem a nevěděla, co jiného na to říct.
„Tak já bych zůstal u tebe, stejně jsme pořád spolu,“ oznámil, čímž se mi tak nějak nastěhoval do domácnosti. Jako zamilovaná bláznivá ženská jsem neodmítla a divit jsem se začala až později.
Můj opravář praček je sice o pár let mladší než já, ale dvacet už mu není, ani třicet. Se čtyřicítkou na krku by mohl být trochu rozumný, že? Bohužel není.
Ta jeho spontánnost mi po pár měsících ve společné domácnosti začíná pěkně lézt na nervy. Je totiž jako neposedné dítě, takové to s těžkým ADHD, které nevydrží pět minut na místě, zapomene, kam si položilo pastelky i hlavu, a kudy projde, tam zůstává jen chaos a spoušť.
Ani po synovi jsem nemusela tolik uklízet jako po partnerovi. On byl totiž už v těch patnácti, kdy odešel z domu, samostatný, zvládal si uvařit, vyprat, uspořádat si věci. Můj přítel je ale naprostý mimoň.
Nemám mu to za zlé, zkrátka je takový, jenže někdy je to už nad moje síly. Pokud nechci, aby u nás zvonil exekutor, musím kontrolovat každý jeho krok. Nezaplacené účty, naštvaní zákazníci, ke kterým „zapomněl“ dorazit, špinavé oblečení po bytě, to vše zůstává na mně. Na ničem se s ním nedá domluvit, všechno řeší nahodile, plánovat nejde.
Po prozření z prvotní zamilovanosti jsem začala přemýšlet, jak mohl přežívat vůbec sám. Prozradil mi, že mu „trošku“ pomáhala maminka. Ta je teď moc ráda, že tu jsem, přiznala mi, že už nemohla.
Nedivím se, mít na krku dospělé dítě, to je opravdu fuška. Mám partnera ráda, taky ale nevím, jak dlouho to budu zvládat. Každé dítě přece jednou vyroste, on se ale, jak se zdá, k něčemu takovému vůbec nechystá.
Jitka
Co by podle vás měla Jitka dělat? Hlasujte v anketě na další straně.
