Třiačtyřicetiletá Petra je toho učebnicovým příkladem, když přiznává, že nikdy nechodila s „hodným“ mužem. „Když mi jde někdo takzvaně ‚na ruku‘, je milý, pozorný a se srdcem na dlani, okamžitě se začnu nudit. Ale když mi někdo přestane psát, drží mě v šachu a já jsem tak trochu v neklidu, jestli spolu jsme, nebo ne, spolknu to jak ryba návnadu i s navijákem a nemůžu se takového chlapa pustit, i když vím, že mi nic dobrého nepřinese.“
Teprve v terapii odhalila, že za tím stojí dětství a dospívání s otcem, který byl náladový a vzdálený. Udržování neustálého napětí se tak pro Petru stalo synonymem lásky.
„Pokud vedle partnera ztrácíte sebejistotu, cítíte napětí, čekáte, jestli se ozve, přemýšlíte, co říct, aby se nezlobil, nebo máte pocit, že se pořád musíte snažit, nervový systém vám tím dává jasné znamení.“
