Situace je pokaždé podobná: snaživci žadoní o lásku, snesou všechno, snášeli by modré z nebe. Nechávají se ponižovat, přestože mají evidentně „na víc“ a dle zákonů logiky by měli mít i navrch. Přátelé a známí kroutí hlavou, nechápou, proč dotyčná osoba lpí na někom, kdo jí nesahá ani po paty, kdo se k ní chová nevybíravě a někdy ji doslova tyranizuje.
Příběh Moniky, Tamary a Honzy
Monika (44) žila dlouho s partnerem, který ji ponižoval, sprostě jí nadával a dokonce jí občas jednu vlepil. Nakonec se s ním nerozešla ona, opustil ji on – kvůli jiné ženě, s níž Moniku dávno podváděl. Monika by měla být ráda, slavit, otevřít láhev šampusu. Ale kdepak. Milovaného tyrana postrádá a dala by všechno za to, kdyby se k ní vrátil. Píše mu, prosí ho, aby k ní aspoň někdy zašel. Vnucuje se. Uvědomuje si, že se podbízí člověku, který za to vůbec nestojí, ale nemůže jinak. Má v sobě „nastaveno“, že spolu zestárnou, a jiného už nechce. Rozhodně ne žádného Méďu Béďu, co by ji nosil na rukou. Takových se kolem ní motá hned několik, ona je ale odmítá. Vůbec ji nepřitahují.
Někdy jde o brutální případy, například partnerky alkoholiků a domácích násilníků, kteří znovu a znovu volí stejný vztahový vzorec. Častěji se v praxi setkáváme s jemnější variantou, tedy s pozvolným, plíživým obtáčením si partnera kolem prstu. Se zrádnou manipulací, která závislému partnerovi rozloží sebevědomí a vede k jeho zotročení, totální závislosti na manipulátorovi.
Něco takového již dva roky prožívá i Tamara (46). Je sice navenek „dobře vdaná“, dlouhých dvacet let, ale manžel si brzy po narození dětí pořídil milenku. Ranilo ji to, přestala s ním spát. Manžel slíbil, že avantýru ukončí a své slovo dodržel. V současné době je jejich manželství „stabilizované“. Spí spolu, společně se starají o dvě dospívající děti a domácnost, obrovský dům se zahradou. Tamara sice pracuje, ale sama by všechno neutáhla. Na manželovi je tedy ekonomicky závislá. Citově se však odpoutala a zaháčkovala jinde. Před dvěma lety si našla přítele. I on vlastní dům a má dvě studující děti. Je rozvedený a tlačí na ni, aby se také rozvedla, prý se o ni nechce s jejím manželem dělit. Trvá na tom, aby se k němu přestěhovala, domácí práce sám nezvládá. Na rovinu jí ovšem hned na začátku řekl, že si ji nikdy nevezme a v domě jí nic nebude patřit.
Když se o ni ucházel, trochu se snažil, ale v poslední době si u něj Tamara připadá jako služka. Vaří, pere, uklízí, zatímco on kouká na televizi a pak usne. Žádné vyznání lásky, sporadický sex. Tamara sice neví, proč s ním vlastně je, ale miluje ho a neumí si představit vztah s ním ukončit.
Honza (39) se před pěti lety oženil s Janou, mnohem mladší, krásnou ženou. Připadá si proti ní neatraktivní, nezajímavý, přestože má vedoucí funkci a vykonává náročnou duševní práci. Jana dříve pracovala jako servírka, ale teď je doma. Prý si hledá nové místo. Ležérně. Pracovat totiž nemusí, manžel ji hravě uživí a možná v tom je zakopaný pes, aspoň částečně. Z nudy si vytvořila profil na několika seznamkách a začala čile komunikovat s neznámými muži. Nejdřív jen virtuálně, později vyrážela i na schůzky. Honza to věděl, ale nechal si namluvit, že chodí na pracovní pohovory nebo navazuje kontakty za tímto účelem. Chtěl tomu věřit, přestože tušil, jak se věci mají, a v posteli ho odmítala. K zásadnímu zvratu došlo v momentě, kdy jeho žena poznala jistého maskulinního macho-muže. Nebral si žádné servítky, jednal s ní tvrdě, diktoval jí podmínky. Zpanikařila a s pláčem se Honzovi přiznala. Bolelo to, ale odpustil jí. Prosil, ať u něj zůstane, že udělá všechno, aby byla šťastná. Nezůstala, odstěhovala se k mamince. Prý neví, co k němu cítí, jestli vůbec něco. Musí si to rozmyslet. To se stalo před šesti měsíci. Honza stále čeká a doufá.
Platí, že všechno zlé je pro něco dobré
Kdyby se vztahy zakládaly na logice, racionálnu a reciprocitě, neměly by výše zmíněné příběhy a jim podobné vůbec žádnou šanci. Stačilo by si jen položit otázku: dostávám od partnera tolik, kolik do něj investuju? A v případě záporné odpovědi zjednat nápravu nebo jít od toho. Je sice dobře známo, že vztah může fungovat pouze tehdy, investují-li do něj oba zhruba stejně, ale celé je to podstatně složitější. I aktéři těchto tří příběhů pravděpodobně mají pocit, že toho od partnera dostávají dost, možná dokonce ve své vztahové historii nejvíc. Oni sice trpí, ale v podstatě rádi. Počínají si jako masochisté.
Nejnebezpečněji se tento jev rozbují tehdy, má-li patřičně erotický kontext. Jedním z nejsilnějších a nejosvědčenějších prostředku manipulace je totiž právě sex.
Po špatných, krajně nevhodných partnerech sahají jak ženy, tak muži. Mnohdy opakovaně. Proč?
„Domnívám se, že žádný partner není nevhodný nebo úplně špatný, viděno trochu z nadhledu,“ vysvětluje terapeutka Miriam Kotrusová. „Právě takového jsme si nevědomě vybrali nebo přitáhli, abychom se něco naučili, zpracovali svá traumata z dětství nebo vztahové historie. Vlastně bychom měli být svým bývalým partnerům vděčni, protože bez nich bychom se v životě nikam neposouvali a nijak se neměnili. Napadá mě, jestli jsme ve volbě partnera vůbec svobodní? Asi ne. Ke svobodě se propracujeme teprve zjištěním, že jsme si vybrali špatně a chceme to změnit. To je první krok. Kdo ty další nezvládne sám, měl by vyhledat pomoc.“
Jsme na špatných partnerech závislí proto, že je milujeme, a tudíž všechno snášíme? Nebo milujeme právě proto, že je s námi tak špatně nakládáno? Je známo, že zásadní vliv na výběr partnera i chování ve vztahu mají zkušenosti z dětství.
Třináctý vztah už vyjde, tvrdí psycholog
„Zní to nesmyslně, ale někdy si volíme partnery, kteří nám nedělají dobře nebo nás dokonce zraňují, protože reprezentují nevyřešené životní nebo milostné téma,“ hlásá hamburský párový terapeut Wolfgang Hantel - Quitmann. Kdo podle něj volí své neštěstí, stále ještě nosí někde hluboko v sobě přesvědčení, že není hoden lásky.
„Volba partnera je výborná možnost praktikovat psychohygienu a tím se zbavit vlastních špatných stránek, které nemáme rádi. Svůj negativ necháme žít v partnerovi a jsme vedle něj těmi nejčistšími dobráky. Zvolené neštěstí pak má ten smysl, že ze sebe smýváme všechno, zač se stydíme, všechny záporné, trapné, provinilé stránky; těch si za nás užije partner. Taková sebestabilizace se v psychologii nazývá interpersonální obrana,“ vysvětluje Hantel.
Do volby partnera se promítají také geny. Abychom zplodili potomstvo schopné přežití, musí dojít k jejich namíchání. To znamená, že ženy hledají potentního alfa samečka, jehož geny se liší od těch jejích. Pro děti je to dobré, ale pro duši špatné, myslí si německý terapeut.
Jak tedy najít vhodného partnera? Berlínský psycholog Peter Todd tvrdí, že to lze vypočítat matematicky. Komu vztah nevyšel se dvanácti partnery ze sta, klapne mu se třináctým. Pokud tedy nemá moc vysoké nároky, dodává.
Pro hledání ideálního partnera zmiňuje statisticky založený přístup, který sice nezaručuje automatický úspěch, ale maximalizuje jeho pravděpodobnost. Shrnout by se dal do rady: proklepněte si 37 procent kandidátů a pak se dejte dohromady s prvním ze zbývající skupiny, který bude lepší než kdokoli z oněch prvních 37 procent.
