K dětem a sportu jste měl odjakživa blízko. Máte čtyři vlastní a byl jste taky profesionálním fotbalovým trenérem dětí. Na Hanušovicku jste založil Regionální sportovní klub mládeže. Už tehdy jste měl tendenci pomáhat nad rámec trenérských povinností.
Nejtalentovanější děti totiž často pocházejí ze sociálně slabých rodin. Chtěl jsem je motivovat a ukázat jim, že i ony můžou být jednou úspěšní fotbalisté. A nejvíc funguje, když je za takovými hráči vezmete a umožníte jim si spolu popovídat. Kluci vyváděli hráče před zápasem na stadion a byl to pro ně obrovský zážitek. Když jim jednou David Lafata řekl, že si kopačky čistí indulonou, okamžitě se v Hanušovicích vyprodala.
K pomoci postiženým dětem vás ale přivedla vaše žena…
Zmiňované výjezdy totiž postupně začaly vyvolávat žabomyší války mezi ostatními rodiči. Do autobusu jsem mohl vzít vždy jen padesát dětí, vybíral jsem je tedy podle zápalu pro hru. Jenže to se nelíbilo některým rodičům, a tehdy do toho vstoupila moje žena. Řekla mi, ať raději pomůžu nějakému postiženému dítěti. A právě ona mi našla první holčičku, Ellenku Vojtkovou. Trpí závažnou formou dětské epilepsie. Sama nesedí, nestojí, nepoužívá ručičky. Její příběh mě dostal a měsíc nato jsem pro ni dělal první benefici.
Zážitky jsou víc než peníze. Když jsem dal handicapované slečně práci, cítila se potřebná a dostala chuť do života.
Peníze pro znevýhodněné rodiny vybíráte na dobročinných akcích. Uvádíte, že se tam potkávají zdravé děti s postiženými a je to vzájemně velice prospěšné. Můžete to rozvést?
Děti chtějí odmalička pomáhat. Kdybyste jim ale vykládali, že je někdo postižený a je potřeba mu pomoct, bylo by to pro ně příliš abstraktní a nefungovalo by to. Potřebují si to zažít, potřebují, aby postižení lidé byli přirozenou součástí jejich života. Dětem, které jezdí na naše akce, přijde úplně normální, když vidí dítě na vozíku. Ty jim navíc často předávají medaile. Naše zápasy jsou výjimečné taky v tom, že si z nich každý něco odnese, i tým, který prohrál. Medaile pro všechny sám vyrábím.
Rakev nemá kapsy, radši si užívejte, říká Homolová ze Sanitky splněných snů |
Popište nám ještě, jaké akce pořádáte a jak se do nich můžou zapojit další lidé?
Pořádáme sportovní turnaje, ale taky zážitkové nebo kulturní akce. Na začátku jsem je všechny připravoval sám a vychytal tak spoustu věcí, na které je potřeba dávat pozor. Když se teď na mě někdo obrátí, že by chtěl něco zorganizovat na podporu nadace, předám mu potřebné know-how a nechám ho vybrat rodinu, které peníze pomůžou. Loni jsme pořádali sedmašedesát akcí a víc než polovina z nich vznikla právě z iniciativy někoho jiného, z čehož mám velkou radost.
Rostislav Vaněk (52)
|
Kolika dětem už jste pomohli a jakou částku jste vybrali?
Vybrali jsme přes deset a půl milionu korun. Vždycky chceme rodinám předat částku, která nějakým způsobem změní jejich život. Například jim nezaplatíme jen jeden cyklus cvičení, když jsou potřeba tři. Většinou pořádáme akce, dokud se nevybere přes sto tisíc korun. Takhle jsme pomohli už více než šedesáti dětem. Když jich byla ještě polovina, osobně jsem se s každou rodinou setkal na Vánoce a v rámci akce Nadělujte s námi Ježíška jim předával dárky.
Teď už jich je moc, ale i tak se snažím s nimi pravidelně potkávat. Děti totiž rostou a dozvídám se, že v průběhu času by potřebovaly zase jinou pomoc, například větší invalidní vozík. Mimochodem, občas se i dozvím, že sousedi jim začali po naší pomoci závidět – zabouchávají jim dveře u výtahu nebo jim parkují na vyhrazeném místě.
Pomoc se však neomezuje pouze na finance. Jaké zážitky jste dětem zprostředkovali a co pro ně znamenaly?
Zážitky mají ještě větší hodnotu než peníze. Například jsem pomohl jednadvacetileté handicapované slečně, která si připadala úplně nepotřebná, chyběl jí smysl života. Peníze by její problém nevyřešily, a tak mě napadlo, že jí vymyslím nějakou práci. Udělal jsem z Jany na chvíli svou osobní asistentku – zapisovala mi například události do kalendáře. Poslal jsem jí taky fotky a poprosil ji, aby z nich sestavila kalendář, který budeme na akcích nabízet. Na vánočním večírku zmizely během chvíle. Všem jsem řekl, že je to její práce, a nedokážete si představit, jak rozkvetla. Najednou má chuť do života – sama si vyřizuje věci na sociálce a teď nám prodává i v Kafíčku v Olomouci. Lidí, kteří nám začali pomáhat a cítí se díky tomu znovu potřební, je víc.
Já bych se ještě zastavila u příběhu Ellenky Vojtkové, první holčičky, které jste pomáhali. A která možná pomohla i vám. V roce 2021 vám prý předpověděla, že vám Ježíšek nadělí nová játra…
Mám dvě vzácné autoimunitní choroby jater, kdy tělo fakticky napadá vlastní orgán. Diagnózu jsem se dozvěděl v roce 2019 – lékaři mi tehdy řekli, že má játra vypadají, jako bych byl čtyři roky na heroinu. Přitom já nepil alkohol, sportoval jsem a do té doby jsem byl úplně zdravý. Koncem roku 2021 už jsem byl žlutější než citron a bez transplantace by mi nezbývalo mnoho měsíců.
Dvacátého třetího prosince jsem ještě rozdal poslední dárky handicapovaným dětem, a když jsme na Štědrý večer měli rozbaleno i my doma, zazvonil telefon. Volala mi paní lékařka z IKEM, jestli mám zabaleno, že pro mě jede sanitka. Transplantace jater je extrémně náročný a bolestivý zákrok. Než jsem na něj šel, lékaři mi dávali dvacetiprocentní šanci na přežití. A čtyři dny po operaci byl můj stav velmi kritický, tělo nový orgán odmítalo.
Pomáhat byl můj sen, říká jedna z prvních hasiček. Má černý pásek v judu |
Jediná pozitivní zkušenost, kterou jsem si z toho odnesl, je, že už se nemusím nikdy bát smrti. Dva dny jsem umíral a nikdy v životě jsem nebyl šťastnější. Necítil jsem už žádnou bolest, jen absolutní klid. Viděl jsem svoji rodinu, charitu, a bylo mi krásně. Ovšem ne každý své poslední chvíle takhle prožívá; vedle mě umírali dva lidé a pořád vykřikovali, potřebovali něco dořešit. Já jsem ale měl při finálním zúčtování čistý štít a bylo to nádherné. A další zázrak jsem prožil za další dva týdny, když mě propustili domů.
Jaký je váš stav po transplantaci?
Bohužel mě čeká další transplantace jater, protože ta předchozí autoimunitní onemocnění nevyřešila, pouze jsem dostal nový orgán, který moje tělo znovu napadá. Navíc mi selhávají ledviny; pokud by se stav ještě zhoršil, musel bych docházet na dialýzy. Lékaři ale nemůžou současně léčit ledviny i játra. Hlava mi však funguje pořád, takže pracovat můžu, i kdybych jen ležel. Snažím se ale stále sportovat. Posilování mě bolí třikrát víc než zdravého člověka, ale myslím, že jsem přežil jen díky tomu, že jsem do poslední chvíle před transplantací cvičil.
Je pomoc ostatním dětem zároveň i způsob, jak se snažíte překonávat vlastní problémy?
Určitě. Pro mě je to hnací motor. Když jsem týden ležel v IKEM kvůli předtransplantačnímu vyšetření, udělal jsem alespoň virtuální běh pro Natálku a vybral přes sedmdesát tisíc korun. Když jsem pak v nemocnici umíral, přišlo mi video nemocné Bereničky, která udělala první krůčky u vánočního stromku. Mohl bych dál obchodovat s tiskovým papírem a být bohatý. Ale nebyl bych šťastný. A jestli mi zbývají poslední roky života, chci dělat něco smysluplného.
Článek vznikl pro časopis Žena a život.
