Jak se vám žije v důchodu?
Hrozně rychle! Ono to tak uteklo, že jsem si ani neuvědomila, že už na něj mám nárok. Až jsem potkala kamarádku, která mi říká: Hani, nejdeš ty už do důchodu? Měla jsem asi jen dva měsíce na vyřízení. Takže teď jsem oficiálně v důchodu, ale všechno je stejné jako před ním. Já samozřejmě vím, že už nějaké ty roky mám, ale fakt si tak nepřipadám.
Napadlo vás už, že jste možná dokonce nejstarší kaskadérka na světě?
Stará jsem a kaskadérka taky. Nevím, jestli nějaká ženská v mém věku má zapotřebí někde vybuchovat. Navíc když máte vylétnout do povětří, musíte na to mít svaly, být pořád v tréninku. A to já jsem, mě trénování baví. Tím pádem jsem použitelná do filmu. Když potřebují starou bábu, vezmou mě. Nemůžou jim tam třeba v zapálené vesnici pobíhat samí mladí kluci a holky, je potřeba šoupnout tam někoho staršího.
I když máte svaly, neříkejte mi, že vás všechny ty pády nebolí?
To víte, že bolí, ale já s tím počítám. Bolest patří k životu i k tomu, co dělám. Nevadí mi to, od toho jsem přece kaskadérka. Mě pořád něco bolí, když náhodou ne, tak nejsem ve své kůži.
Sídlo naší redakce je kousek od vašeho bydliště, a když jdu do práce, vídám vás, jak se vracíte domů. V kolik vstáváte?
Už dvacet let mi budík zvoní každý den v pět dvacet, i o víkendu přesně v ten čas otevřu oči. Vstávat takhle brzo je super! Každý nadává, jak je ráno tma – ale vždyť světlo je pak celý den. S účastníky bootcampu (ranní tréninkový program pro veřejnost – pozn. red.) běžíme setmělou Prahou po Karlově mostě, po Letné nebo na Petříně – to je úplně něco jiného než běhání za dne. Mně je vlastně až líto, že teď už bude brzy ráno světlo.
Máte hned od rána energii?
Mně přijde, že je to normální. Že je normální být pozitivní a těšit se, co den přinese. Samozřejmě vždycky nejsem na sto procent naladěná na lidi a musím přehrávat, protože si zaplatili hodinu a nechtějí vidět unuděnou bábu, která si bude stěžovat a něco mumlat. Musím ze sebe nadšení dostat, ale když se nastartuje, běží už samo.
Na otužování zkrátka nemám talent. A potažmo ani špeky, takže je mi při tom fakt strašná zima.
Prozradíte mi, na čem jedete? Protože z vás akce úplně prýští!
Fakt na ničem, ani moc nevím, co teď frčí. Možná takový ten zelený žabinec – kratom? Já jsem těchto věcí úplně prostá, nepotřebuju je. Co potřebuju, je dobrý parťák, který mě podporuje, a pohyb. Cvičím každý den, to mi dodává nejvíc energie.
Vím, že vás teď čeká výměna kolenního kloubu. To si asi nějakou dobu nezaběháte, nezaskáčete?
Toho se děsím. Mohla bych třeba točit videa pro lidi, kteří jsou taky po operaci a potřebují se rozhýbat. Něco vymyslím, nebudu přece zarůstat do postele! Uklidňují mě, že budu moct jezdit na kole. Ale já nechci jenom jezdit na kole. Já bych ráda ještě dělala gymnastiku, pořád chci vést hodiny ve fitku a v bootcampu. Chci chodit na vysokohorské túry, jezdit na běžkách, ráda bych i běhala. Paradoxně nejjednodušší bude asi ten můj parašutismus. Když vyskočíte z letadla, nemáte se o co bouchnout a přistání zvládnu na zadek.
Vždycky jste byla takto výkonová?
Mám o sedm let staršího bratra, je velmi schopný a já se mu jako malá chtěla ve všem vyrovnat. Pořád mě to táhlo dopředu a pořád jsem chtěla být tak dobrá jako on. Je fakt, že táta taky fandil sportu a zapisoval mě do nejrůznějších sportovních oddílů. Já si ale nikdy nevybrala žádnou specializaci. Chtěla jsem dělat všechno. Máma byla intelektuálka, ta se nám třem do ničeho nemotala, vařila, prala a měla nás ráda.
Pořád toužíte být ve všem nejlepší?
Když něco začnu, chci to umět. Jako když jsem se nedávno učila na jednokolce. Chodila jsem na ni dva měsíce každý den, než jsem ujela jeden metr. To je fakt hrozně těžké, pořád jsem padala a pořád to nešlo. Teď už jezdíme na jednokolce na výlety a je to zase něco jiného. Nebo když mě napadlo, že vedle kontrabasu a kytary bych mohla hrát i na bicí. Zapsala jsem se do hudebky a všem to moc doporučuju. Zkoordinovat, že každá ruka a noha dělá něco jiného a v jiném rytmu, je v mém věku výzva, už mi to nespíná tak rychle, musím hrozně přemýšlet. Podala jsem si i inzerát: Začínající bubenička hledá začínající kapelu. Věk šedesát tři let. A nikdo se mi neozval. Žádní kluci mě do kapely asi nechtějí.
Hana Dvorská
|
Je něco, v čem se vám nedaří být dobrá?
V otužování, na to prostě nemám talent. A potažmo na to nemám ani špeky, takže je mi při tom fakt strašná zima. Chodíme do Vltavy, jsem tam za chcípáka, nevydržím ani polovinu toho, co ostatní. Říká se, jaké má otužování pozitivní účinky na imunitu. Tak to teda ne, protože já mám věčně nudli a kašel. Prý že je to dobré na klouby, ale mě klouby bolí a teď jdu na endoprotézu. Ale dělám to, protože mě to moc baví, je tam partička zajímavých lidí, a když vylezu z té studené vody, tak mám výbornou náladu.
Víte ale, že otužování se nedoporučuje lidem, kteří nemají v pořádku srdce?
Fakt? Já to moc neprožívám. Kdybych studovala, co všechno nemůžu, když mám kardiostimulátor, tak se dočtu, že pro jistotu nemůžu nic. Nemyslím na to a dělám všechno jako předtím. A zatím to jde. Asi mám v sobě nějaký obzvlášť povedený strojek.
Lékaři už váš svérázný přístup asi znají.
Chodím na kontroly a zatím ten budík, který mám přímo v srdci, maká. Baterky mají vydržet osm let. Doufám, že se to tím sportováním nevybíjí rychleji. Doktorů si moc vážím, nebýt jich, tak už jsem mrtvá. Vždyť já měla tepovku v klidu sedmnáct! Normální člověk má tak šedesát. Šla jsem bytem a najednou jako když zatáhne roletu, spadla jsem jak šraňky přímo na obličej a zlomila si nos. Přitom já jsem kaskadér, já umím padat. Pak jsem vzala pochopa ještě jednou na chodníku, to už bylo jasné, že to nerozběhám. Zjistili, že se mi v srdečním nervovém uzlíku usadil pravděpodobně covid nebo borelie, takže nedává dostatečné vzruchy do srdce. Vyfasovala jsem kardiostimulátor a je mi s ním fajn. Jenom nesmím chodit po rukou, to ho cítím a bolí to.
Vy si asi moc nepostěžujete, že?
Možná partnerovi. Ale jinak to nikde netroubím. Stejně to ve skutečnosti nikoho nezajímá. Je fakt, že zrovna teď to nemám jednoduché, jak mám nádor na mozkovém kmeni, tlačí mi na zrakový nerv, pořád mám před očima mlhu a bolí mě z toho hlava. Ale aspoň zase vím, z čeho mě ta hlava bolí.
Cvičíte, střídmě jíte, jste pozitivní, neuvěřitelně aktivní. Neříkala jste si po tom, co vám nádor zjistili: Proč zrovna já?
Hlavně si vždycky říkám, že lidi jsou na tom ještě o dost hůř. Podle mě jsem si nádor vybrečela po tom, co mě opustil manžel. Do té doby jsem byla až na nějaké ty zlomeniny zdravý člověk. Když Jarda odešel, byla jsem zoufalá, brečela jsem a brečela. Byli jsme spolu třicet let, jezdili na závody, pořádali teambuildingy, kurzy, děti jsme vypiplali, celý život jsem mu se vším pomáhala, byli jsme jakoby srostlí.
Vůbec jsem ho nekontrolovala, bylo mi jedno, co kde dělá, ale měla jsem jistotu, že jsme my dva. Že když se něco stane, snad se za mě postaví, navzájem si pomůžeme. Že mám za kým jít a mám s kým někam jít. Postupně jsem ale neměla za kým jít, neměla jistotu, že mi pomůže, nebylo s kým někam jít, protože byl čím dál víc „v práci“. Jednoho dne jsem přišla do prázdného bytu. Odešel za jinou ženou. Cítila jsem křivdu a obrovský smutek. Celé noci jsem brečela, ráno jsem si dala na oči čajové pytlíky a pak šla do tělocvičny a snažila se šířit dobrou náladu. Myslím, že tímhle šílenstvím jsem si nádor vyrobila. Žila jsem ve stresu a stres je opravdu zabiják.
Když to zpětně hodnotíte, posunulo vás toto životní období někam?
No přece k Emilovi! (Emil Franěk, trenér parašutismu, pozn. red.) Známe se věčnost, byl se mnou ve středisku vrcholového sportu v parašutismu, ale tehdy byl pro mě neviditelný. Potkal mě v mém šíleném porozvodovém stavu a pozval mě na kafe. Rok jsem mu ležela na rameni a brečela, jak toho Jardu miluju. Držel a prodýchával to. A najednou na něj koukám: Ty jo, vždyť on je dobrej!
Díky němu jsem poznala úplně jiný život. Jiné uvažování, názory, kamarády. Strašně moc se těším na každý večer, že si spolu budeme povídat a že mě nějak ochytří. V mém předchozím třicetiletém manželství jsem nikdy nezažila tolik lásky, legrace, tolik bezvadných zážitků. Teď v šedesáti se mi vlastně otevírá svět. Můžu o něm říct jen to, že je zlaťák. A že já jsem nejšťastnější člověk, že ho mám.
Je podobně akční typ jako vy?
Je inspektorem parašutismu. Já skáču od šestnácti let z letadla, ale to je pohodička, tam máte po výskoku spoustu času a dva padáky – když se neotevře jeden, použijete druhý. Emil skáče tandemy, ale hlavně dělá BASE jumping, takže skáče z antén, mostů a ze skal. Okolo těchto adrenalinových sportů se motají jen blázni. Většinou mladíci kolem dvaceti třiceti, takoví pankáči. A teď tam přijde pětašedesátiletý strejda a všichni jenom zírají, jaký je to borec. Ve svých letech denně běhá do práce, denně posiluje, a hlavně dění v BASE jumpu sleduje. Nechce se zabít, má o skákání velký přehled.
Jsem normální žena obecná. Na nic si nehraju. Já si takhle hezky stárnu a je mi v tom dobře.
Proč to vlastně lidi dělají, když existuje možnost zabít se tam?
Pro ten dobrý pocit. Dřív když mi někdo říkal, že se mu vylil adrenalin třeba na lyžích, na kole, nechápala jsem, o čem mluví: Adrenalin, co to je? Taky jezdím na lyžích a na kole, skáču z letadla a dělám různé sporty. Pak mě Emil přemluvil, abych si BASE zkusila. Stála jsem na hraně skály a říkala si: Tak jo, teď se musím pěkně odrazit, abych se nedostala do nějaké neovladatelné pozice, abych udržela polohu. V té musím nějakou dobu vydržet, abych nabrala rychlost a padák se dobře otevřel. Ale zase to nesmím přehnat, abych nenarazila hlavou do země… Když se pak padák otevře, musí se vzít za řídicí šňůry a brzdit. A jak jsem letěla sama mezi skalami a chtěla chytnout ty řidičky, abych brzdila, tak se mi šíleně třepaly ruce. Říkala jsem si: Aha, to je asi ten adrenalin. Tehdy poprvé jsem ho pocítila. Asi že jde u toho fakt o život.
Nosíte chytré hodinky? Protože mě by zajímalo, co by v tu chvíli ukazovaly.
Jedny jsem dostala, nastavila svoje parametry a ony pořád pípají a něco hlásí. Nenosím je, připadám si moc pod kontrolou. Jenom se rozběhnu a už doporučují, že bych měla na chvíli zastavit. Ty jejich algoritmy na mě asi nejsou uzpůsobené. Šedesát let jsem žila bez chytrých hodinek, už si na ně asi nezvyknu. Taky by mě zajímalo, co by ukázaly při BASE jumpu. Ale tento sport naštěstí ta aplikace nemá. Já si neměřím nic, žádné kilokalorie, minuty, vzdálenosti, tepovku, nic. Sama moc dobře vím, že je potřeba cvičit denně, mít tělo osvalené a nebýt jak z tvarohu. Běžím hodinu a pocitově poznám, jestli běžím rychle, nebo jestli jsem slizoun. A když jsem slizoun, zkusím to druhý den nakopnout víc. Na olympiádu už netrénuju, hýbu se proto, abych byla fit, soběstačná a nebyla druhým na obtíž.
Často používáte výraz, že jste žena obecná. Zajímá mě, jak si takový lidský druh představujete?
Jako obyčejnou ženskou. Chodím všude pěšky, a když to nejde, tak tramvají. Aspoň se nerozčiluju za volantem a kolikrát je to i rychlejší než autem. Nepoužívám žádné rozvážkové služby, tahám pořád ty igelitky do schodů a ze schodů, šiju, vařím, myju nádobí, nemám paní na úklid, občas dělám i babičku. Kolikrát je to frmol, protože si musím připravit na další den lekce ve fitku, v bootcampu a pak všechno poctivě odcvičit. Ale kdybych to dělala jinak, připadala bych si jako lenoch. Žiju jednoduše. Nakonec já chodím do těch obchodů ráda, je to pro mě takový sociologický průzkum. Baví mě pozorovat lidi, představuju si, co dotyčný dělá a co je zač. Jsem prostě obyčejná ženská jako každá jiná, jen dělám víc kotrmelců.
Teď jste se víc objevovala v médiích. Poznávají vás v obchodě?
Asi ano, protože když mě vidí, usmívají se a pozdraví. Nakonec je to fajn, lidi se mají na sebe usmívat a zdravit se. Nemám to tak, že bych musela jít nalíčená vynést koš. Na nic si nehraju. Já si takhle hezky stárnu a je mi v tom dobře.
Co vám pomáhá udržet se tak pozitivní?
Mám ráda legraci a nejvíc si ji dělám sama ze sebe. Já se hrozně ráda směju. A teď už se směju skoro všemu, to „strašně důležité“ mi připadá strašně nicotné. Smích je koření života, je to lepší, než být morous. Nepřipadá mi dobré, když si lidi pořád stěžují nebo se přespříliš bojí o své zdraví, pak se z nich stávají hypochondři. Když hlavní náplní života je mít víc a víc peněz a život tomu obětovat. Peníze jsou potřeba, ale úplné štěstí nepřinesou. Štěstí je dělat něco smysluplného, co umíme, co nás baví a čím ostatní potěšíme.
Pro mě je smysluplné rozhýbávat lidi a rozdávat u toho radost. Já jsem šťastná, že jsem vyhrála loterii života a můžu tady ten pidi čas strávit, naplněná tím, co dělám. Vidím, jak se mi to krátí, tak se snažím každý den udělat něco pozitivního pro druhé. Klidně nějakou maličkost. Už jenom, když jdou lidi spokojení z mých lekcí, večer mám pak klid na duši a dobrou náladu. A na to všechno potřebuju být zdravá, proto si nechci připouštět, že jsem nemocná. A to by vlastně mohla být moje rada: Dělejte jakoby nic.
