Oba její rodiče jsou lékaři a automaticky se předpokládalo, že bude pokračovat v tradici. "Nemám ale ráda krev a v medicíně si jí prostě nevyhnete, takže jsem se rozhodla pro Fakultu pedagogiky se zaměřením na mentálně postižené či retardované děti," říká na úvod.
Před koncem studia však zapomněla na antikoncepci a jak už to bývá, zákon schválnosti zapůsobil neomylně. Kluk, s nímž v té době přes dva roky chodila, po dítěti netoužil. "Rozešli jsme se a jeho jméno jsem ani neuvedla do synova rodného listu."
Ondřej byl odmalička hodně zvláštní. "Například chrastítkem vždy pohyboval ve stejně pravidelném rytmu. Nebo jen seděl v postýlce a dlouho se zcela monotónně kolébal ze strany na stranu. Na mluvení či jiné podněty nereagoval, snad by ho nevyrušila ani střelba z děla," vzpomíná Zdena.
Nedívá se nikomu do očí
Později se u něj poruchy chování stupňovaly. Špatně rozeznával obličeje, hystericky i zlostně reagoval na všechno nové, neznámé. Takové chování pochopitelně nemohlo ujít dědečkovi, Zdeninu otci. "A tak nás objednal k psychologovi."
Ten na základě důkladných vyšetření vyřkl nelítostný ortel: Aspergerův syndrom. "I pro mě, přestože jsem i výuku takto postižených dětí studovala, to nebylo a není vůbec lehké," říká Zdena.
Autisté totiž vyžadují neustálou pozornost a naprosto rutinní chod domácnosti, která se jim musí kompletně a do posledního detailu přizpůsobit: táž jídla v též hodinu na stejném nádobí. Den co den totožné oblečení, nejen jejich, ale i všech blízkých osob. K tomu spousta dalších rituálů, které si časem vytvářejí a na jejichž dodržování striktně "trvají".
"Copak doma, tam to ještě jde. Horší jsou vycházky," vypráví Ondrova maminka. "Že musíme jít stejným tempem a trasou, kterou zná, je ta nejmenší komplikace. Horší je, když náhodou potkáme víc neznámých lidí, Ondra na cizí tváře reaguje křikem, pláčem, mlátí rukama, i sebemenší změna ho děsí. Nikdy se nikomu nedívá do očí, ani mně ne."
Autista - ilustrační foto
Rituální domácnost
Časem si rodina zvykla na přesná pravidla. Třeba jídlo: když některé Ondrovi zachutnalo, dožadoval se ho znovu a znovu. Jiné odmítal, dokud se mu nepřejedlo. Teprve poté si s ním dal pauzu a "povolil" vařit další experimenty.
Snídá denně jablečný koláč. "Mám na něj formu, musí vypadat stejně," popisuje Zdenka. "Menu" na oběd si vybral už alespoň trochu pestřeji: rybí prsty, sekanou, kuřecí stehna... Podvědomě se zaměřuje na to, aby věci, co ho obklopují, což se týká i jídla, vypadaly souměrně a symetricky.
Automaticky vstává v sedm a zamíří do koupelny. Vana musí být napuštěna do výšky skrčených kolen, jinak do ní nevleze. Zuby si čistí strojovými pohyby. Od devíti ráno a od tří odpoledne chodí s mámou na procházku, vždy trvá devadesát minut, jako by měl v hlavě stopky. Po ní se jde hned umýt. Je totiž přehnaně čistotný.
Stejnou dobu po obědě spí, ještě před ním a po večeři cvičí na housle a flétnu. Činnost má rozdělenou po hodině a půl; tedy s výjimkou jídla a mytí, které zvládne za třicet minut.
K muzice ho přivedl rodinný přítel, učitel hudby. "Často k nám chodil, takže byl na něj už zvyklý. Jednou ale přišel přímo z hodiny a měl ve futrále housle." Jejich tvar kupodivu Ondráška zaujal, ačkoliv jinak neznámé předměty ignoruje a i hračky má stále tytéž.
Geniální hudebník?
"K našemu překvapení si je vzal a začal spontánně hrát. A to tak, že jsme valili oči. Při další návštěvě si tedy vzal pár menších hudebních nástrojů a čekalo se, co bude dít. U flétny se situace opakovala.
I když ji nikdy neměl v ruce, věděl přesně, co dělat. A nevyloudil jen pár pazvuků, prostě zahrál tak desetiminutovou skladbu, kterou v mozku nějak vymyslel," vzpomíná paní Zdena.
"Za třicet let praxe jsem nezažil, aby pětiletý kluk hned při prvním setkání s neznámými nástroji nejen přesně věděl, jakým způsobem na ně zahrát, ale dokázal i složit melodii. Přitom se na ně ani pořádně nepodíval!" Komentuje jeho talent učitel hudby Jakub Severin. "Určitě by z něj mohl vyrůst virtuóz či výborný skladatel."
Otázkou ovšem je, zda poté dokáže prezentovat své umění tak, aby bylo přijatelné pro posluchače, protože jemu na nich asi záležet nebude.
"I kdyby se nakrásně proslavil po celém světě, nic by ze své popularity neměl. Nikdy v životě nepozná ´obyčejný´ pocit štěstí, emoce jdou úplně mimo něj, nechápe lásku i veškerá hnutí mysli, které my tak intenzivně prožíváme," myslí si jeho máma.
A dodává, že kdyby nevystudovala speciální pedagogiku a nesetkala se s podobnými dětmi, určitě by Ondru nezvládla a skončil v ústavu. "Já nikdy moc nevěřila ve vyšší mocnosti, ale teď si tím nejsem tak jista, na to je v mém životě až příliš mnoho zvláštních náhod."
Autismus v pěti bodech1. Autismus byl dost dlouho považován za duševní chorobu, dnes ale víme, že jeho příčina je neurobiologického charakteru, jde o vrozenou, celoživotní a neléčitelnou vývojovou poruchu, v níž hraje velkou roli dědičnost. 2. Projevuje se od raného dětství, dítě má potíže rozumět tomu, co vidí či slyší, prožívá dění kolem sebe odlišně, potíže nastávají především s komunikací, sociálními návyky, ale i "obyčejným" hraním, to všechno negativně postihuje základní psychické funkce. Často mu schází pohybová obratnost, žije ve vlastním světě, kam nikdy nikoho - ani své nejbližší - nepustí, není schopno navázat přátelský ani milostný vztah. 3. Traduje se, že jeho nejrozšířenější formou (tzv. Aspergerovým syndromem - podle vídeňského pediatra který v roce 1944 jako jeden z prvních publikoval zprávu o této nemoci) byl v lehčí formě postižen Albert Einstein. 4. Autisté mohou být - a často bývají - vysoce inteligentní či nějakým jiným způsobem talentovaní. Přesto jsou mnohdy umísťováni do speciálních škol, ruší totiž při vyučování, jsou neukáznění, nezvladatelní. 5. V dospělosti jde o pedantické, samotářské, do sebe uzavřené podivíny s neobvyklými zájmy či zálibami. Někteří si však svůj problém uvědomují, což paradoxně může být pro ně i horší, mají totiž deprese z toho, jak se ho snaží (bezvýsledně) řešit. |
