Na první dobrou by měla hledat chyby u sebe a když žádné nenajde, měla by to hledání opakovat tak dlouho, až je najde.

Ano ta základní chyba byla že chtěla mít život s druhými lidmi nejenom sama pro sebe. Ale to už asi nepůjde, vrátit se zpátky do 25 kdy se rozhodovala že bude mít rodinu děti a že se jim bude věnovat. Já sama bych už děti dneska neměla a zpětně musím říct že za svou velkou chybu považuji právě investici do vztahů.

Jako ten řidič na dálnici, co slyší v rádiu varování, že se na dálnici vyskytuje šílenec v protisměru. Kdyby jenom jeden, říká si.

Ty příběhy svědčí o emancipaci nad pisatelkami. Ta první se snaží dirigovat rodinu, ta druhá nepochopila, že sestra se vydala novým směrem.

všichni jsou blázni, jen já jsem letadlo

Lucie. Hned v uvodu.... Já jako středobod...

Vesmír se přestal otáčet okolo svého středobodu :D :D :D Co se tak mohlo rozbít? Záhada...

báječná rodina, Já jako středobod... no to je právě ten problém.

Přesně. Jinak dcery mají v popisu práce nenávidět matku - je to součástí přirozeného vývoje (což matka evidentně nechápe, neboť kolem ní se točí celý svět...).

Rozvést se, puberťačku nechat tatínkovi, když je tak chytrej, a odstěhovat se, nejlépe o pár set kilometrů jinam. Puberťačka se časem uklidní sama, to jsou hormony, a pak se může řešit, že třikrát propadla, měla by se nějak dobabrat k maturitě a že její rozhodnutí nebyla vždy rozumná.

No, a že si paní se sestrou nerozumí? Inu, je to smutné, ale lidi se mění. Na rodinné oslavy se buďto vybodnout, nebo je brát jako příležitost najíst se a probrat drby se sestřenicí, zařídit si ubytování v hotelu a v deset večer vypadnout dřív, než se po paní začne sápat oplzlý strýc nebo budou všichni ožralí.

Tohlecto, že ženská má být hadra na zem a snést od všech všechno a když se něco pokazí, tak nejdřív obviňovat sebe, by se mělo zakázat. Jistě, sebereflexe není na škodu a obvykle nějaký díl viny nesou všechny strany, co si budem. Ale většinou je to tak, že teta Máňa, ve své normální lidské nedokonalosti, dělá všechno, hlavně emocionální nárazník, všichni se k ní chovají jako k hadře na zem, protože ona je takový ten tichý rodinný typ, ráda peče buchty a čechrá podušky, víme... a nikdo si nevšimne, že teta Máňa je taky člověk, který má svoji osobnost, přání, touhy, názory. Pak si strýc Franta postěžuje na kvality večeře po tisící šesté, tetě Máně bouchnou saze, sebere úspory a kocoura a odstěhuje se do Mexika, aby studovala dějiny umění a všichni se diví, protože Máňu nikdy nezajímaly ani dějiny, ani umění, ani Mexiko. No jistě, nikdo ji nepustil ke slovu, protože koho zajímá názor hadry na podlahu. A zde jsem tým teta Máňa, přičemž příbuzní můžou být rádi, že se v klidu odstěhovala, místo aby sezvala všechny na večírek, zašprajcla dveře zvenčí a podpálila barák.

A jinak jste normální? Nevíte si rady s pubertální dcerou, tak ji prostě opustíte a odstěhujete se?

Jé, tu první mám doma :)

Všechno, co já nebo děti udělají, je špatně a nebo není dost dobrý a pořád si stěžuje že mě děti mají radši. Když dcera nedávno přinesla čtyřku z matiky, tak se mnou týden nemluvila, je to totiž moje vina, protože děti jsou častěji se mnou.

Malé peklíčko, člověk radši tráví čas v práci nebo sám s dětma a svoji špatnou náladu svaluje na pracovní problémy :)

Ano, naprosto neadekvátní reakce na špatnou známku. Neumím si představit, jak by reagovala na něco mnohem horšího.

Že se někdo dobře tzv. rutinně stará (vaří, pere...), laškuje s malým bezstarostným dítětem, ap., ještě neznamená, že dokáže být klidnou oporou i při problémech. Může reagovat neadekvátně (aniž by si to pořádně uvědomoval, resp. své chování vnímá jako správné), že se druhý raději nesvěřuje. Typicky buď rozčilením, nadáváním s až následnou snahou hledat chybu v tom, kdo má problém. Nebo vlastním rozrušením, ustrašeně, panicky, že se druhý opět nesvěřuje z důvodu, aby jej od problému uchránil a nemusel uklidňovat ještě jeho.

Než zase někdo začne vykřikovat, jak je to celé určitě smyšlené: mohu ho z vlastní zkušenosti ujistit, že tohle smyšlené být fakt nemusí.

Napadlo mne: Co mají ty příběhy společného? = Vztah s dětmi je dán (limitován) jejich počtem - jedno dítě je prostě málo (dokonce i dvě jsou často málo). Lidé si myslí, že jedináčkem si život usnadňují. Svého omylu pak litují, často však si ho přitom ani neuvědomují a neberou ho za pravou příčinu. Mezi vícero lidmi bývá prostě i větší soudržnost, nápomocnost, člověk tam spíše najde zastání, spřízněnou duši, než v osekané (tříčlenné) rodině...

Jako že všechny problémy se vyřeší, když si paní nasmýká ještě pár dětí, o které se bude starat sama, zatímco manža a puberťačka jí do toho budou krafat? To zní jako výborný nápad.