Příběh Lucie Doma mě ignorují
A proč? To sama nechápu, ale myslím, že jsem nic špatného neprovedla. Pro rodinu jsem vždycky dýchala a v tomhle ohledu se nic nezměnilo. Jen oni dva už jsou jiní, a jak k tomu došlo, těžko říct.
Všechno se začalo hroutit v době, kdy na mého muže dolehly problémy v práci. Zajímala jsem se, ptala, ale on to se mnou probírat odmítal. „Stejně bys tomu nerozuměla, prostě je to složité,“ odbyl mě pokaždé.
Nechtěla jsem po něm, aby mi vysvětloval nějaké podrobnosti, stačilo naznačit, jestli ho štve šéf, kolega nebo něco jiného, jenže on zkrátka zarytě mlčel a dělal, že nic. Přitom bylo jasně znát, že je něco špatně a že ho to tíží na duši.
Do toho na naši dcerku přišla předčasně puberta. Z té hodné poslušné holčičky, sladkého mamánka, se náhle vyklubala pořádná bestie. Vím, takhle mluvit o vlastní dceři je za hranicí všeho, ale ona mě nepřestávala překvapovat, bohužel v tom negativním slova smyslu.
Nechtělo se jí vstávat do školy, nechtělo se jí učit, nechtělo se jí poslouchat. Nepoznávala jsem ji, byla naprosto neovladatelná a já pořád běhala do školy žehlit nějaké její průšvihy.
Manžel tyhle potíže s dcerou úspěšně bagatelizoval, v podstatě se mi vysmíval, že se tím vůbec zabývám. „Tak s ní cloumá puberta, to máme za sebou všichni, však z toho vyroste,“ mávl pokaždé rukou. Zuřila jsem, normální to rozhodně nebylo a ve škole se tvářili tak, že je to moje chyba. Jenom moje, asi jako všechno doma.
Příběh Aleny: Dělala jsem synovi i manželovi služku, moje trpělivost přetekla |
No, výsledek je nakonec ten, že v naší domácnosti jsem já a ti, co stojí proti mně. Nepovídáme si, neplánujeme výlety, nekoukáme společně na filmy, nehrajeme společenské hry.
Manžel se mě raději straní, abych nechtěla cokoliv řešit, dcera dělá to samé. Naše komunikace je ve všech směrech na bodu mrazu. A aby toho nebylo málo, muž mě ignoruje i jako ženu, přece jen bych po milování mohla chtít třeba něco rozebírat, a to se mu zkrátka nehodí.
Dcera už se ke mně nechodí tulit, neštěbetá se mnou o kamarádkách ani o tom, co se dělo ve škole, jsem pro ni jen vzduch.
Dřív bylo u nás tak veselo, fungovali jsme jako tým. Jenže teď? Nic! Chybí mi doteky, obyčejné lidské teplo, pocit, že existuje něco jako my. Jsem prostě sama. Mám chuť se sbalit a utéct někam, kde mě budou druzí vnímat a projevovat mi aspoň trochu lásky a uznání.
Lucie
Co by měla Lucie dělat? Hlasujte na další straně.
