Příběh Mariky Promiň, já si nevšimla
Jak mi kdysi řekly moje kamarádky, za vztah, co mám, by vraždily. Já se tomu tehdy smála, dnes vím, že měly pravdu. Manžela jsem si vybrala opravdu skvělého, staral se o mě jako o princeznu, jen jsem si toho v tom kalupu nějak přestala všímat…
Zachraňte svou lásku. Osm vztahových chyb, které vám dláždí cestu do pekla |
Původně nás sblížila práce. Dělali jsme v jednom oboru, záhy jsme spolu začali podnikat. Jsem v tomhle směru docela zásadová, a když si něco umanu, dotáhnu to do konce. Dařilo se nám, možná i díky mně, dlouho, jenže potom přišly nějaké problémy a bylo jasné, že už nás firma oba neuživí. Půjdu já, rozhodla jsem se a udělala totální kariérní restart.
Nebuďte si cizíAby se vám nepřihodilo to, co Marice, je třeba o vztah pečovat. Jen tak se z vás nestanou dva cizinci vržení do jedné ložnice. Co dělat a co nedělat? ✓ Naslouchejte. Je třeba se o svém partnerovi něco dozvědět. Možná si myslíte, že ho znáte jako své boty, ale nemusí tomu tak být ani po dvaceti letech soužití. ✓ Ptejte se. I ty nenáviděné otázky: „Co jsi dneska dělal?“ nebo „Co jste měli k obědu?“ mají své opodstatnění a ke vztahům prostě patří. ✓ Pátrejte. Je dobré zajímat se o partnerovu zálibu v hudbě nebo vědět, co rád čte a o čem sní. ✓ Jezte. Dodržujte rituály, společné večeře bez televize, jen s příjemnou konverzací, jsou vhodným odpichovým můstkem. ✓ Odjeďte. I když na dovolenou jezdíte raději s někým jiným, přestože raději než ve dvou trávíte čas i s dětmi a přáteli, zaveďte si společné výlety jen s partnerem. Měli byste být sami, jinde než doma, nic by vás tam nemělo rušit. Stačí den nebo dva. ✓ Líbejte se. Několik sekund trvající polibek či objímání má na vztah přímo zázračný účinek. Nevzdávejte se fyzického kontaktu! |
Začala jsem jinde od píky, až jsem se vypracovala zase na vrchol. Vlastně nevím, co mě hnalo kupředu, nejspíš jsem si chtěla dokázat, že na to mám, taky jsem chtěla, aby na mě byl muž pyšný. Na manžela a jeho pocity jsem v ten moment ale vůbec nepomyslela.
Chyběl mi jako člověk, který byl stále poblíž, ale brzy ho nahradili noví kolegové, přestala jsem to tedy nějak vnímat. On se zatím trápil s naším starým podnikáním, ale já neměla čas to s ním sdílet. Odstřihla jsem se od všech těch potíží a on se tvářil, že to chápe.
Nejspíš i chápal, ale stejně mu nebylo nejlíp, protože já se nějakým omylem odstřihla i od něj. Korunu tomu dodalo, když jsem v rámci svých nových pracovních aktivit musela začít jezdit na služební cesty. Přišla jsem i o večery, kdy jsme se s mužem obvykle potkali doma a něco si řekli.
Nešťastné na tom všem zřejmě bylo, že on trpěl tiše a já si na nový stav rychle zvykla. O to víc mě šokovalo, když mi manžel nechal jednou na stole v kuchyni vzkaz. Oznamoval mi, že odchází. Já si toho bohužel všimla až po několika dnech, ani jsem nezaregistrovala, že není doma, měla jsem toho tolik…
Potom jsem mu hned volala. Nezlobil se na mě, jen mi řekl, že potřebuje mít partnerku, ze které cítí, že s ním je. A to dokázala zajistit právě jeho nová přítelkyně.
Šok, absolutní šok, nic víc k tomu nemůžu říct. Zároveň bych si nafackovala. Jak jsem to mohla nechat zajít tak daleko? Jak jsem mohla manžela tak dlouho přehlížet? Záleží mi na něm, opravdu, ale je mi jasné, že už je pozdě, že už jsem ho ztratila. Všechno jsem pokazila…
Marika (46)
Co by měla Marika dělat? Hlasujte v anketě na další straně.
Jak se vyhasnutím lásky a romantiky v dlouholetém vztahu popasovala Petra? Čtěte na další straně.
Příběh Petry Ať už to skončí!
Vlastně jsem s tím neměla nikdy začínat, všechno jsem totiž spustila a zničila sama… Ale myslím si, že důvody tu byly. Nebo spíš důvod, můj manžel. On byl vždycky takový samorost. Kliďas, pohodář, co odjakživa preferoval ticho a klid. Rád chodil na ryby, do lesa, ale sám. To, že má ženu a děti, ho nijak neomezovalo.
A já byla asi „špatně“ vychovaná, doma mi vštěpovali, že děti a domácnost je starost ženské, ne chlapa. I proto jsem manžela nechávala, ať si dělá, co chce, ať si užije ticho a samotu. Vařila jsem mu večeře, prala prádlo, starala se. Ale on toho nijak nezneužíval, nevěra u nás nebyla na pořadu dne.
Poločas rozpaduNeděje se to i u vás doma, nevzdalujete se? Sledujte varovné signály! Mezi ty patří: ✓ Na partnera si za celý den ani nevzpomenete, nebo jen v souvislosti s tím, že má vynést koš či nakoupit. ✓ Nevíte, kde je a co dělá. ✓ Neznáte jeho přátele ani kolegy z práce. ✓ Netušíte, zda ho něco trápí. ✓ Pokud něco štve nebo těší vás, rozhodně to nesdělíte jako prvnímu jemu. ✓ Intimita mezi vámi je omezena na minimum. ✓ Pociťujete nechuť komunikovat. |
Choval se hezky a slušně, jen pocity jsem z toho začala mít postupem času totožné s těmi, co mám, když mi soused podrží dveře u výtahu nebo pomůže s taškou. Ano, je to milé, ale rozhodně to není to, co čekáme od manželství.
Jedinou porci „vášně“ jsme posledních dvaadvacet let zažívali v sobotu, ale když nad tím zpětně přemýšlím, i to bylo takové předvídatelné, robotické. Nenadchne, neurazí, jenže…
Copak nemá ženská po padesátce nárok chtít něco víc? Vydržela jsem to dost dlouho, kvůli dětem, pohodlí. Na dovolené jsem jezdila s kamarádkami, na procházky chodila se psem, syna a dceru jsem vychovávala prakticky sama.
Psa už nemám, děti jsou na vysoké daleko ode mě a kamarádky už nemají čas ani peníze na to, aby se mnou někam jezdily. Tak jsem začala v životě bilancovat a nedávno se ve mně něco zlomilo.
Trochu teď cvičím jógu, možná to mi dalo ten impuls. Nějak mi to asi nakoplo sebevědomí a já začala věřit, že bych mohla tu velkou lásku, o kterou mě osud jaksi ochudil, ještě zažít. Tak jsem mu to řekla, oznámila jsem, že se chci rozvést.
Nečekala jsem, že jeho reakce bude tak emotivní. Zuřil, hodně, v takovém rozpoložení jsem ho nikdy neviděla. Řekl mi, že jsem zrádce, že mi věřil, že to se mnou chtěl už „doklepat“. Nic romantického, ale přesto to se mnou trošku pohnulo.
Co když má pravdu, říkala jsem si, co když jsem zrádce? To už se asi nedozvím, manžel se mnou přestal mluvit. Rozvádět se ovšem nechce, byt opustit taky ne. Prý ať si to zařídím a jdu někam, poradil mi, než se obrnil mlčením.
Problém je v tom, že já nemám kam jít, nemám na to peníze a už možná ani odvahu. Asi jsem to nedomyslela… Jsem teď v extrémně nepříjemné situaci, mám pocit, že jsem pohnojila to, co nějak fungovalo, a nikam se neposunula.
Nemám lásku, jen naštvaného muže vedle sebe, nejsem rozvedená. A hlavně už jsem ztratila i tu chuť něco řešit a měnit. Nebylo by to ještě horší? Vážně nevím.
Petra (52)
Co by měla Petra dělat? Hlasujte v anketě na další straně.
