Příběh Petry Ať už to skončí!
Vlastně jsem s tím neměla nikdy začínat, všechno jsem totiž spustila a zničila sama… Ale myslím si, že důvody tu byly. Nebo spíš důvod, můj manžel. On byl vždycky takový samorost. Kliďas, pohodář, co odjakživa preferoval ticho a klid. Rád chodil na ryby, do lesa, ale sám. To, že má ženu a děti, ho nijak neomezovalo.
A já byla asi „špatně“ vychovaná, doma mi vštěpovali, že děti a domácnost je starost ženské, ne chlapa. I proto jsem manžela nechávala, ať si dělá, co chce, ať si užije ticho a samotu. Vařila jsem mu večeře, prala prádlo, starala se. Ale on toho nijak nezneužíval, nevěra u nás nebyla na pořadu dne.
Poločas rozpaduNeděje se to i u vás doma, nevzdalujete se? Sledujte varovné signály! Mezi ty patří: ✓ Na partnera si za celý den ani nevzpomenete, nebo jen v souvislosti s tím, že má vynést koš či nakoupit. ✓ Nevíte, kde je a co dělá. ✓ Neznáte jeho přátele ani kolegy z práce. ✓ Netušíte, zda ho něco trápí. ✓ Pokud něco štve nebo těší vás, rozhodně to nesdělíte jako prvnímu jemu. ✓ Intimita mezi vámi je omezena na minimum. ✓ Pociťujete nechuť komunikovat. |
Choval se hezky a slušně, jen pocity jsem z toho začala mít postupem času totožné s těmi, co mám, když mi soused podrží dveře u výtahu nebo pomůže s taškou. Ano, je to milé, ale rozhodně to není to, co čekáme od manželství.
Jedinou porci „vášně“ jsme posledních dvaadvacet let zažívali v sobotu, ale když nad tím zpětně přemýšlím, i to bylo takové předvídatelné, robotické. Nenadchne, neurazí, jenže…
Copak nemá ženská po padesátce nárok chtít něco víc? Vydržela jsem to dost dlouho, kvůli dětem, pohodlí. Na dovolené jsem jezdila s kamarádkami, na procházky chodila se psem, syna a dceru jsem vychovávala prakticky sama.
Psa už nemám, děti jsou na vysoké daleko ode mě a kamarádky už nemají čas ani peníze na to, aby se mnou někam jezdily. Tak jsem začala v životě bilancovat a nedávno se ve mně něco zlomilo.
Trochu teď cvičím jógu, možná to mi dalo ten impuls. Nějak mi to asi nakoplo sebevědomí a já začala věřit, že bych mohla tu velkou lásku, o kterou mě osud jaksi ochudil, ještě zažít. Tak jsem mu to řekla, oznámila jsem, že se chci rozvést.
Nečekala jsem, že jeho reakce bude tak emotivní. Zuřil, hodně, v takovém rozpoložení jsem ho nikdy neviděla. Řekl mi, že jsem zrádce, že mi věřil, že to se mnou chtěl už „doklepat“. Nic romantického, ale přesto to se mnou trošku pohnulo.
Co když má pravdu, říkala jsem si, co když jsem zrádce? To už se asi nedozvím, manžel se mnou přestal mluvit. Rozvádět se ovšem nechce, byt opustit taky ne. Prý ať si to zařídím a jdu někam, poradil mi, než se obrnil mlčením.
Problém je v tom, že já nemám kam jít, nemám na to peníze a už možná ani odvahu. Asi jsem to nedomyslela… Jsem teď v extrémně nepříjemné situaci, mám pocit, že jsem pohnojila to, co nějak fungovalo, a nikam se neposunula.
Nemám lásku, jen naštvaného muže vedle sebe, nejsem rozvedená. A hlavně už jsem ztratila i tu chuť něco řešit a měnit. Nebylo by to ještě horší? Vážně nevím.
Petra (52)
Co by měla Petra dělat? Hlasujte v anketě na další straně.
