Letos o Vánocích jsem dostala dárek snad nejcennější – od mé teenagerky ke mně kromě vyznání lásky doputovalo uznání a pochvala: „Mami, jsi skvělá, jak nás vnímáš, plníš nám přání a děláš bezpečí doma a krásné dětství.“ A má reakce: rozplakala jsem se. Ve věku, kdy děti směrem ke svým rodičům emocemi šetří, je to láskyplný průplesk nejvyššího kalibru.
Pochvalu už přijmout umím a náležitě jsem si ji užila. Ovšem nebylo to tak vždycky a stálo mě to roky práce. Proč vlastně máme s přijetím ocenění takový problém, když po něm ve skrytu duše všechny tolik toužíme?
„Úspěch by měl být zdrojem radosti a potvrzením dobře odvedené práce. Jenže pro mnoho žen moment ocenění představuje spíš nepříjemnou situaci, které se raději vyhýbají. Místo hrdosti totiž zažívají pochybnosti, stud a automatické zlehčování vlastních výsledků. Mohou za to hluboké vzorce, které si neseme už z dětství,“ míní expertka na vyjednávání, prezentaci a leadership Veronika Šamonilová.
Vyrůstaly jsme s představou, že naše hodnota se měří výkonem. Mnoho mých klientek má dvě nebo tři vysoké školy, jsou perfektní zaměstnankyně a také mámy. Jenže i přesto všechno mají pocit, že nejsou dost dobré.
Zatímco u chlapců se podle ní počítalo s tím, že jsou soutěživí, chvíli neposedí, zlobí a zdravá dávka drzosti je nutná pro úspěšný život, my holky – současné čtyřicátnice a padesátnice – jsme ještě vyrůstaly v tom, že ocenění přichází, když jsme hodné, krásné a milé, pomůžeme, přizpůsobíme se. Tehdejší rodiče vychovávali své dívky tak, aby poslouchaly, plnily očekávání společnosti, zvládly i získat vysokoškolský titul, ale zároveň byly skvělými manželkami i mámami a pečujícími dcerami k tomu.
Pochval a ocenění bylo málo, v rámci výchovy se jimi šetřilo, za konstruktivnější byla považována kritika. K tomu se přidal školní systém postavený na hodnocení od jedničky do pětky, kde všechno, co nebyla jednička, bylo vlastně „málo“.
„Vyrůstaly jsme s představou, že naše hodnota se měří výkonem. Mnoho mých klientek má dvě nebo tři vysoké školy, jsou perfektní zaměstnankyně a také mámy. Jenže i přesto všechno mají pocit, že nejsou dost dobré,“ potvrzuje Veronika Šamonilová a dodává, že většina z těchto žen zažila podobný výchovný vzorec: jeden z rodičů byl náročný a málo chválil, a tak dcery vyrůstaly s pocitem, že ještě nejsou dost dobré... tento tlak v nich vybudoval jakýsi celoživotní motor být lepšími, výkonnějšími, dokonalejšími, zkrátka perfektními.
„Jenže s pochvalou místo přirozeně očekávané radosti přichází zmatek, zlehčování vlastního podílu i hledání chyb. Žena, která objektivně exceluje, dostává významnou zpětnou vazbu nebo ocenění, místo radosti cítí stud nebo dokonce lítost. Neumí zažít úspěch, protože se ho nikdy neučila přijmout,“ zmiňuje expertka.
„Samozřejmě to neplatilo pro všechny rodiny, ale u dnešních čtyřicátnic a padesátnic to vidím ve své praxi velmi často. Vřelost, bezpečné vedení a podpora nebyly vždy samozřejmé. A tak jsme si zvykly zaměřovat se hlavně na to, co neumíme. To vede k nižšímu sebevědomí a někdy i k syndromu podvodnice — pocitu, že i když jsme objektivně úspěšné, pořád nejsme ‚dost‘,“ dodává Šamonilová.
Toužíme po ní a nevíme, co s ní
Pochvalu čas od času potřebujeme všichni. V práci dává naší činnosti smysl, motivuje nás být lepšími. Doma mezi nejbližšími přichází jako součást vyznání lásky a ocenění vztahů, které si pěstujeme. Pro mnohé je pochvala vnější validací naší hodnoty, bez které se zdravé sebevědomí jen těžce udržuje. To s pochvalou se cítíme sebejistí a přijímaní.
„Ocenění je v životě velmi důležité. Ovlivňuje, jak se vidíme, jak si věříme a jak se chováme k ostatním. Pomáhá nám připomenout naše talenty, silné stránky i chování, které vede k výsledkům, které chceme opakovat,“ vysvětluje důležitost pochvaly expertka.
Touha po pochvale je lidská. „Je to potřeba být viděná a potvrzená. U žen je často silnější, protože jsme byly vedené k tomu nemluvit příliš o svých úspěších („moc si o sobě nemysli“), a hlavně nedělat chyby. A když si neumíme ocenění dát samy, začneme ho hledat venku. Jeho nepřítomnost pak bereme jako signál, že selháváme — i když to vůbec není pravda,“ míní Šamonilová s tím, že v tu chvilku v nás začne hlodat náš vnitřní kritik s jeho popudlivými výtkami.
„Touha po pochvale je ve skutečnosti touha po bezpečí, přijetí a po tom vědět, že má naše práce smysl. A když si nedokážeme dát ocenění samy, stáváme se závislé na tom, aby nás validoval někdo zvenčí. To nás činí citlivější a někdy i snadněji ovlivnitelné,“ míní expertka.
„Jsem dost dobrá“
Ve skutečnosti ale nepotřebujeme víc chválit, potřebujeme silnější – a možná vlídnější – vnitřní sebevědomí. Naučit se vnímat sebe sama, vědět, co umíme, dokážeme, v čem vynikáme.
Měly bychom se tedy naučit chválit sebe samy? „Ano. A je to jedna z nejdůležitějších dovedností, které se potřebujeme naučit. Pokud to neuděláme, budeme stále čekat, až nám někdo zvenčí řekne, že jsme ‚v pořádku‘. Oceňování sama sebe začíná úplně obyčejnými věcmi. Třeba tím, že se ráno podíváme do zrcadla a neaktivujeme automatický seznam chyb. Že se na sebe prostě usmějeme. Všimneme si, kdy nám to sluší, v jakých barvách vypadáme dobře a cítíme se dobře — a ty barvy vědomě nosíme. Je to drobnost, ale pro vnitřní pocit dělá hodně,“ radí odbornice.
Po těchto drobnějších úkolech pak přichází čas zapracovat s vlastní myslí. „Ráda používám koncept od profesora Steva Peterse, který ve své knize The Chimp Paradox vysvětluje, že máme v hlavě dva jazyky — dvě opice, které se neustále přou o to, která z nich bude mít slovo. Jedna je kritická a pořád hledá chyby. Druhá je podporující a připomíná nám, co se nám povedlo. A je jen na nás, kterou z nich krmíme častěji,“ radí expertka.
Změnit to, jak jsem o sobě samých dosud přemýšlely, můžeme třeba tím, že si začneme všímat momentů, kdy něco dobře zvládneme. Zastavíme se a uvědomíme si, co se nám zrovna povedlo. Pomáhá říct si sama pro sebe třeba: „To bylo skvělé, že jsem se ozvala, i když se mi do toho vůbec nechtělo.“ Nebo: „Dnes bylo fajn, že jsem neudělala večeři já, ale poprosila jsem o to manžela.“
Jsou to drobné, ale velmi silné momenty, které nám pomohou změnit naše návyky a naučit se být k sobě laskavější. Těmito drobnostmi můžeme nastavit a postupně zafixovat nové vzorce chování.
Všeho moc škodí
Dáváme dost sobě i druhým? Podobně můžeme smýšlet i u našich blízkých a naučit se oceňovat je za každodenní maličkosti. Ovšem pozor, pochvala by měla být upřímně míněná a spíš než na výsledek se zaměřit na proces, na úsilí či snahu.
„Nejde o to chválit pořád a všechno — tím naopak hodnotu ocenění snižujeme a druhý nám ji časem přestane věřit. Na druhou stranu, tady v Česku oceňujeme tak málo, že o to, že bychom to najednou přehnali, opravdu strach nemám. Důležité je všímat si dobrých věcí a chtít ostatní ve svém životě podporovat. Ukázat jim jejich nejlepší verzi sebe sama. A říkat jim to způsobem, který není příliš obecný, aby přesně věděli, co má smysl opakovat,“ radí Veronika Šamonilová.
Pochvala dokáže nejen zvednout druhému náladu, ale změní také atmosféru a vztahy mezi blízkými či v pracovním týmu.
Vnímavá generace Z
Kdo to s pochvalami rozhodně lépe umí, je generace Z. Nepracují s pochvalou jako se „šafránem“, se kterým je třeba šetřit, ale vnímají ji jako příjemný a podporující prvek komunikace, jako emocionální regulaci, která může druhému pomoci vyrovnat se se stresem, s negativním pocity, které mohou posílit osobnost druhého.
Boomer, alfa nebo sněhová vločka. V proměnlivém světě se generace míjejí |
„Tato generace má větší citlivost na hranice a je pro ni přirozené mluvit o svých pocitech a očekáváních. To je velký rozdíl oproti generacím před nimi, které byly vedené k tomu ‚vydržet‘ a ‚moc si neříkat‘. Generace Z mnohem víc pracuje se svými potřebami a osobními zdroji. Hlídá si čas, vztahy, mentální zdraví a nebojí se změny. Nevyrostli v nedostatku, a tak je pro ně odchod z práce nebo změna kariéry méně ohrožující než pro generace před nimi,“ dodává Veronika Šamonilová a radí, co si od ní mohou starší ženy odnést:
„Myslím, že se od nich můžeme naučit, že práce je důležitá, ale nemá to být celý náš život. A že říct si nahlas o to, co potřebujeme, není slabost, ale zdravé sebevědomí,“ uzavírá.
Jak si uvědomit svou hodnotu a postavit se za sebe?Radí expertka na vyjednávání, prezentaci, leadership a TEDx koučka Veronika Šamonilová.
|
