Dodnes si pamatuje, jak byly ulice plné vojáků odhodlaných jít do boje. "A najednou bylo po všem," vzdychne paní Marie. Její rodina byla připravená odjet do Ameriky, kde jim strýc obstaral malou farmu.
Marie Šilhavá- kratochvílová* Narodila se 7. prosince 1927 v Netolicích. |
Ve třinácti na pracáku
Mariina rodina bydlela v Plzni, a proto šel otec pracovat do závodů Škoda, které nabíraly zaměstnance. Paní Marie si pamatuje, jaký všude panoval strach před Němci. "Pak začalo zatýkání a bylo to ještě horší. Každý den jste slyšela, že někde někoho Němci sebrali."
Dokončila školu třetí třídou měšťanky ve třinácti a půl letech. Odmalička si přála být švadlenou, doba se ale na přání dětí neohlížela a švadlen bylo dost. "Musela jsem jít na pracovní úřad, který byl pod správou nacistů. Poslali mě do nemocnice, i když jsem protestovala, že nemůžu vidět krev a ani neumím německy. Dostala jsem ale papír a musela jít do vojenské nemocnice."
Tam se jí ujala vrchní sestra. Němka, která uměla dobře česky. Marie nesměla opustit areál nemocnice. Když nepracovala, musela se starat o dvě děti vrchní sestry, domů mohla jen jednou za měsíc. Při práci si odřela koleno, asi o hřebík vyčuhující z postele. Rána se jí zanítila a v den svých narozenin musela na operaci, při které jí rozřezali koleno. Další tři měsíce musela ležet. I potom kulhala, proto se do vojenské nemocnice už nevrátila.
Terezín, Buchenwald
Když přijela domů ze zotavení na Vranovské přehradě, zjistila, že gestapo zatklo jejího otce. Zároveň přišlo prohledat byt a zabavit rádio.
"Maminka pak hledala v cíchách schované peníze a nemohla je najít, myslely jsme, že je odneslo gestapo. Takže jsme neměly vůbec nic, maminka neměla práci, mně neplatili a sestře byly tři roky. Starosta byl navíc pěkný prevít a každému odstřihával kousek potravinových lístků, takže jsme neustále měly hlad," vybavuje si bídu války Marie.
Mariina otce gestapo převezlo do Terezína. "Vedli ho jako politického vězně, ale tatínek se v politice tehdy vůbec neangažoval," uvažuje pamětnice.
Jeden z dozorců se na jejího otce zaměřil. Nutil ho stát v mrazu ve strouze s protékající vodou, a ještě ho ledovou vodou poléval a nechával ji na něm mrznout. Výsledkem byl zápal plic, ze kterého se Mariin otec dostal jenom díky spoluvězni lékaři, který se o něj neúnavně staral.
"Sotva se uzdravil, poslali ho do Buchenwaldu. Říkal, že to bylo strašné. Celý den nosili kameny tam a zase zpátky. Práci od nich nikdo nechtěl, šlo jen o to, úplně je vyčerpat. Dozorci je také hodně bili. Brzy tátu a jeho ruského kamaráda Ivana vybrali, aby šli pracovat k výrobě střel V1 a V2 ve Výmaru. My s maminkou jsme akorát dostaly malinkou kartičku, že je tatínek ve Výmaru, jinak jsme nevěděly nic."
Marie byla poté nasazena do Božkova, kde pracovala u automatu na výrobu filtrů do plynových masek. Později ji přeřadili do lisovny, kde byla práce fyzicky namáhavá a nebezpečná. Lis Marii přimáčkl prsty a málem o ně přišla.
Otci se podařilo utéct
"Byl srpen, všichni jsme tušili, že válka musí skončit, ale o tatínkovi jsme neměli žádné zprávy. Šla jsem ráno pěšky do práce do Božkova mezi žitnými lány s malinkou konvičkou s černým kafem a chlebem. Najednou proti mně ze žita vystoupila postava. Já jsem se strašně lekla, otočila se a hnala pryč. Ale pak za sebou slyším: Mařenko! Byl to tatínek!" vzpomíná Marie a nedokáže přitom potlačit slzy v očích.
Otec Němcům spolu se svým ruským kamarádem utekl a z Výmaru došel pěšky až do Plzně. Byli jediní vězni, kterým se tam kdy povedlo utéct. Cesta domů ale rozhodně nebyla snadná.
Uprchlíci se museli tři dny schovávat v poli dvoumetrových kopřiv před psy. Potom byli tak napuchlí, že nepoznávali jeden druhého. Vydali se v noci na cestu a přes den se vždycky skrývali a spali. Narazili na prázdnou chatu, ve které našli hadry na omotání nohou. Boty neměli.
Našli také med, ale bylo jim po něm špatně. Ruský kamarád Mariina otce na tom byl hůř a navrhoval, aby pokračoval sám, ten o tom ale nechtěl slyšet. "Ivan měl jednou hlídku, když tatínek spal, a jak se probudil, byl Ivan pryč. Prý se ho snažil tři dny najít, ale pak to vzdal a pokračoval v cestě sám."
Marie poslala otce schovat se do lesa, domů určitě jít nemohl, protože jeden ze sousedů pracoval pro gestapo. Slíbila otci, že mu přinese jídlo, a vydala se do práce. Kolem poledne předstírala, že je jí nevolno, a vedoucí ji pustil domů. Šla naproti mamince do Škodovky v Doudlebcích. "Musela tam pracovat, protože vím, že jsme neměly žádné peníze," dodává Marie.
Gestapo Marii sledovalo
Když matka skončila v práci, odvedla ji dcera stranou. Už dopředu se bála její reakce, protože matka moc dobře nezvládala stres. "Říkala jsem jí: Něco ti povím, ale slib mi že nebudeš dělat rámus. Tatínek je tady. A ona začala křičet: Jéžiš, oni ho pustili! Zacpala jsem jí pusu rukou a řekla: Buď zticha, on utekl, nikdo nesmí vědět, že tu je! A ona hned začala plakat, že nás všechny postřílí. Nechápala, proč utekl," vypráví Marie s dojetím.
Večer otci na kole dovezla večeři a poradila mu schovat se ve staré opuštěné cihelně. Za tři dny přišlo do bytu gestapo a všechno prohledalo. Vyhrožovali, že pokud o otci vědí a neřeknou to, budou všichni zastřeleni. Gestapo poté sledovalo i Marii, musela si dávat pozor, aby otce neprozradila.
V cihelně zůstal otec do zimy, pak se přestěhoval do Plzně do sklepa u pana Patouška, který byl napojen na odboj. Spojil se s několika lidmi, kteří se také skrývali v okolních domech okolo nádraží. V dubnu přišel nálet na Plzeň a nejvíce bylo zasaženo právě okolí nádraží.
"Maminka byla úplně bez sebe. Křičela, že se tam musí jít podívat. Snažila jsem se ji uklidnit, mohl to slyšet někdo z domu. Byla úplně hysterická, tak jsem se vydala na nádraží já, abych zjistila, co je s tatínkem." Dům, ve kterém se otec skrýval, zůstal naštěstí v pořádku.
Poslední boje
Za několik dní přišel kamarád Frantík Zoubek a sdělil jim, že by bylo bezpečnější někam odjet. Bylo zcela jasné, že konec války je na spadnutí, a on si uvědomoval, že právě konec by mohl být nejkrvavější. Všechny tři proto nechal odvézt do Čižic na chatu kamaráda. Večer za nimi dorazil i otec a rodina byla po dlouhé době zase pohromadě. Příliš to ale nevydrželo, protože otec cítil povinnost bojovat v Plzni.
"Maminka se mohla zbláznit, prosila ho, ať nikam nechodí. On ale jenom klidně říkal, že tam musí, a odjel. Pátého května jsem šla na nákup do vedlejší vesnice a viděla, jak se všichni objímají a v rádiu volá Praha o pomoc! Běžela jsem domů, nákup jsem po cestě zahodila do příkopu a křičela jsem: Je konec! Je konec války! Všichni jsme se objímali a byli jsme neskutečně šťastní."
Nastala noc a otec se stále nevrátil. Všichni věděli, že se v Plzni střílelo, a maminka se strašně bála. "Přežil celou válku, a teď nám ho zastřelej, opakovala pořád dokola."
Je konec. Jedu si pro vás!
Šestého května Marie seděla před chatou, když v dálce uviděla přijíždět koně s vozem. Jak se přibližoval, mohla postupně rozeznávat barevné fáborky a březové větvičky, kterými byl ozdoben. Řídil jej její otec s puškou na kolenou. "Říkal: Já si pro vás jedu, je konec války!" vzpomíná Marie a dávné emoce jí nahánějí slzy do očí. Celá rodina pak společně odjela do osvobozené Plzně. "Po tom strašném utrpení, co jsme zažili, jsme najednou byli neskutečně šťastní. Kdo něco podobného nezažil, tak si ani nedokáže představit, jak šťastní jsme se cítili. Maminka nakonec našla i ty schované peníze v těch cíchách, gestapáci je totiž nenašli."
Sedmého května se Marie šla podívat na americké vojáky, kteří město osvobodili. "To byli tak neskutečně krásní kluci, to byste ani nevěřila! Byli vysocí a pěkní a měli takové hezké bundičky do pasu. Všechny holky úplně šílely," vzpomíná osmdesátnice a na tváři jí přitom hraje úsměv. Většinou se jednalo o Čechoameričany, kteří uměli aspoň trochu česky a s Čechy se přátelili. Děti i dospělí občas navštěvovali americkou polní kuchyni a byli pyšní, když mohli vojákům vyprat oblečení.
Jmenoval se Tony. Byl z Floridy
"Seznámila jsem se jedním chlapcem, jmenoval se Tony a byl z Floridy. Tehdy to ale nebylo jako dneska, že bych mu hnedka hupsla do postele. My holky jsme si na tom tehdy zakládaly. Tony byl za šest týdnů odvelen, slíbil mi ale, že se pro mě vrátí hned po válce. Moje kamarádka se dokonce ještě před odjezdem vdala za jeho kamaráda." První dvě vojenské lodě z první linie, které odplouvaly z Hamburku, se však potopily. "Prý šlo o nějakou sabotáž. Ani jeden z vojáků to nepřežil," tvrdí Marie.
"Tatínek se mi svěřoval s některými strašnými zážitky. Když prý měl někdo z vězňů v Buchenwaldu tetování, co se Němcům líbilo, tak jej zabili, stáhli z kůže a dělali si z toho stínítka a další věci. Bylo to strašné, ale dneska o tom už nikdo nic neví. A mladé to moc nezajímá," povzdychne si Marie, dojatá silou vlastního vyprávění.
"Víte, byla jsem tehdy mladá, tak jsem to nějak zvládala, vyrovnala jsem se s tím. Později bych už něco podobného přežila jenom těžko," uzavírá Marie vzpomínání na své pohnuté mládí. Nejvíc mě ale mrzí, že dneska už si lidé neváží svobody ani toho, že mají co jíst. Vlast už nic neznamená. Dřív za vlajku voják položil život. Vidíte dneska někde vlajky?"
