Její manžel Karel Heřmánek ml. v loterii vyhrál zelenou kartu a ona ji tak jako jeho žena má taky.
„Karel měl velké štěstí, nestává se to každému, tak jsme si řekli, že bychom měli do Ameriky jet. Známe lidi, kteří jsou tam schopní žít ve sklepě, protože nemají povolení pracovat, přesto zůstávají, a nás by hanba fackovala, kdybychom té možnosti nevyužili. Jsme mladí, nemáme rodinu, kdy jindy než teď bychom to měli zkusit. Ale vím, že se na nás někteří lidé dívají s nepochopením, že jsme po škole začali dělat v divadle, budovat si kariéru jako herci, přesto jsme to všechno opustili a odjeli do nejistoty,“ říká Nikol Heřmánková Kouklová.
Do USA se nevydala s tím, že si sežene práci ve svém oboru, tedy v herectví.
„Ani jeden z nás tam nešel s naivní představou, že okamžitě získáme práci v Hollywoodu,“ říká. Bariérou byl mimo jiné jazyk.
„Nebyla jsem na tom tak, abych vedla konverzaci o čemkoliv nebo herecky improvizovala. Dnes už si troufám jít na kamerové zkoušky, ale na začátku mi to určitá sebereflexe prostě nedovolovala,“ uznává Nikol Heřmánková Kouklová.
Díky Americe se její angličtina zlepšila.
„Když jsem doma řekla, že se chceme přestěhovat, máma se netvářila zrovna nadšeně a ptala se, co tam budu dělat. Já jsem ale byla rozhodnutá odejít, i kdybych měla pracovat ve Starbucksu. Věděla jsem, že se jiným způsobem nedonutím v angličtině posunout,“ vysvětluje.
V řetězci, který prodává kávu, neskončila. Fotí různé reklamní kampaně a pracujeme pro společnost s organickým a bio jídlem.
„Otevřeli si ji dva kluci, jeden výživový poradce, druhý fitness trenér, kteří našli díru na trhu. Američané neustále kontrolují kalorický příjem, zároveň mají na oběd jen půl hodiny, takže si jdou rychle něco koupit, což není vždy zdravé. My jim dovezeme jídlo do kanceláře, mají vyváženou a zdravou stravu, zároveň je to rychlé.“
Nikol Kouklová (28)
|
Prorazit mezi herci je v USA komplikované nejen kvůli jazykové bariéře, ale také kvůli tomu, že nabídky získávají přednostně ti v odborech.
„V Americe fungují herecké odbory, a pokud v nich nejste, na casting se prakticky nedostanete. Někdo řekne hned na začátku, že berou jen odborové herce, jindy konkurz i jako nečlen můžete zkusit, ale pak režisér po nějaké době klidně oznámí, že už viděl dost těch odborových, že mu to stačí a můžete jít domů, aniž byste cokoliv předvedl. Odboroví herci zkrátka vždycky budou mít přednost,“ vysvětluje Nikol Heřmánková Kouklová.
V Americe není celé dva roky bez přerušení. Půl roku žije tam, druhou část roku tady v Česku.
„Myslím, že kdybych v New Yorku byla dva roky v kuse, tak mě to semele. Město vás vyčerpá, je intenzivní a drsné. I proto přijíždíme do Česka. Střídáme život tam a tady, protože tu pořád máme práci a nechceme úplně vypadnout ze cviku. Jsem tu doma a panuje tu pomalejší evropské tempo, díky kterému vždycky načerpám sílu. Tím ale neříkám, že si sem jezdím odpočinout. I tady je to profesně velmi těžké, možná v našem oboru v nějakém ohledu ještě těžší, protože jsme menší země, a tím pádem je tu i méně příležitostí.“
Plány, co bude dál, nemá. Vše nechává otevřené.
„Teď, vzhledem k našemu stylu života, kdy nevíme, kde budeme za půl roku, nijak zvlášť neplánujeme,“ říká. Stěhování do Ameriky však nelituje.
„Každý ten půl rok, co jsem tam, mám pocit, že se vyvíjím, že jdu dopředu. Jsem ráda, že nesedím doma na gauči a nečekám, jestli si na mě někdo jako na herečku vzpomene, ale že jsem schopná se uživit, postarat se o sebe daleko od domova, v cizí zemi a postavit se na vlastní nohy. Když jsem tam přijela, ptala jsem se sama sebe, co bude zítra, co budu v této džungli dělat, zvládnu to? Dnes už vím, že zvládnu a je to příjemný pocit.“
