Jméno profesora Ulricha Clementa je známé i za hranicemi jeho rodného Německa, protože hlásá odvážné teze, vyvrací mýty a mimo jiné nabádá k tomu, abychom akceptovali rozpor trvalé vášně a monogamie stejně jako jiné přírodní zákony.
"Chceme-li vést spokojený život, nezbývá než přijmout partnera v jeho jinakosti. Poskytnout mu svobodu, třeba i sexuální, má-li tu potřebu," doporučuje lidem žijícím v dlouhodobém vztahu svérázný profesor. "Musíme akceptovat, že část svých potřeb realizuje jinde - a nevyčítat mu to."
Muži a ženy o nevěřeEva (31): "Kdybych se dozvěděla, že manžel má milenku, okamžitě bych ho vyhodila! Pak by mě to možná mrzelo, ale v tu chvíli bych se neuměla ovládnout. Já bych nezahnula nikdy." Monika (34): "Kdyby mi to férově řekl, dala bych jemu i sobě čas na rozmyšlenou. Máme děti a unáhlený rozvod bychom si později mohli vyčítat…" Jana (49): "Kdybych na něm nic nepoznala, o rodinu by se staral jako dřív, asi bych mu to nevyčítala. A kdyby se to stalo mně? Musela bych se snažit, aby si ničeho nevšiml. Ale myslím, že bych to zvládla." Karel (28): "Kdybych se dozvěděl, že mě podvedla, bez milosti bych ji vyrazil. Nikdy bych jí pak už nemohl věřit a k čemu je takový vztah?" Petr (49): "Co oči nevidí… Už jsem tady nějaký ten pátek, takže mám nadhled. Kdyby doma bylo všechno v pořádku a ona si jen odskočila, ale jinak se nic nezměnilo, co bych řešil? Vždyť já taky nebýval svatej." |
Snaha o změnu partnera jako životní program je podle něj největší omyl.
Ulrich Clement však propaguje nejen toleranci a akceptování odlišností, ale i zodpovědnost a loajalitu: obětovat vše, co nás spojuje, kvůli sexuálnímu dobrodružství, je nesmysl.
Nevěřte mýtům o nevěře
Jeho tvrzení jdou často doslova proti proudu. Vyvrací například předsudek, že nevěra je vždycky důkazem špatně fungujícího vztahu. "K tomu, aby člověk zahýbal, existují spousty motivů a nespokojenost s partnerem tvoří pouze jeden z nich," říká. Temperament, touha, zvědavost, chlípnost, pud hráče, potřeba potvrzení, nuda jsou podle něj jen začátkem dlouhatánského seznamu.
Nesouhlasí také s mýtem, že muži jsou od přírody nevěrní a ženy od přírody věrné. "S kým všichni ti muži zahýbají?" ptá se. "Přece se ženami - alespoň ve většině případů."
Na paškál si bere i tvrzení, že na nevěře má vždycky vinu i podváděný. Podle něj jde jen o výmluvu nevěrníka. Za své činy je - s přihlédnutím k párové dynamice - zodpovědný výhradně nevěrný, nikoli podváděný partner. I kdyby se k němu choval sebehůř.
Hojně rozšířeným předsudkem je i ten, že po nevěře už vztah nelze zachránit. "Neustálým jitřením se rány sice nezahojí, ale necháme-li je v klidu, mohou se více či méně zacelit," upozorňuje profesor Clement.
Zapírat, nebo přiznat?
Může být přiznání k nevěře férové? Kdy lhát a zatloukat, a kdy naopak "kápnout božskou"? I v tomhle má terapeut jasno. "Jednoduché lži jsou lepší než komplikované. Lépe se pamatují a nepůsobí podezřele. Ovšem pozor. Za vlasy přitažené lži jsou trapné a dělají pitomce jak ze lháře, tak z obelhávaného," radí. V tomto případě má podle něj otevřenost lepší karty.
Pojďte si povídat do KavárničkyO nevěře se diskutuje i v našem diskusním čtenářském fóru. Přidejte se.  |
Pro dobro vztahu
Partnerství čerpá z různých zdrojů a zamilovanost představuje jen jeden z nich. Těmi dalšími a pro dlouhodobé soužití nezbytnými jsou podle německého odborníka na vztahy a sex například tolerance, otevřenost nebo důvěra.
Ventilovat vlastní přání či neopustit partnera, projevil-li úplně jiné, mně naprosto cizí fantazie (například sex ve třech nebo návštěvu swingers clubu), tudíž patří k prubířským kamenům loajality…
"Vášeň dříve či později zmizí, to je zákonitý proces. Nikdy by však ze vztahu neměl zmizet rutinní sex, ubezpečující oba partnery v tom, že k sobě patří a že se mají rádi," shrnuje Ulrich Clement.
