Sousedky a matky na pískovišti nepřipouštějí diskusi o tom, jak dlouho má být žena s dítětem doma. Přes tři roky nejede vlak. Která máma využije čtyřletou mateřskou, je v jejich očích nemakačenko. A která pospíchá do práce, je kariéristka.
„Je zvláštní, jak se dnes tříletá mateřská považuje za samozřejmost,“ diví se Radka Dudová ze Sociologického ústavu Akademie věd. „Přitom do začátku roku 1989 byla dvouletá a pak bylo běžné dávat děti do jeslí.“
Když žena chtěla doma zůstat déle, mohla. Zadarmo. „Předčasně“ se z mateřské vracely hlavně herečky, zpěvačky a svobodné matky. A dnes? Statistika neexistuje. Ani rodičovský příspěvek není měřítkem, protože k němu si rodič může neomezeně přivydělat.
„Ženská, která dělá na směny u pásu, nebo úřednice s pevnou pracovní dobou se podle mých zkušeností do práce vrátí jen výjimečně, třeba když vydělává víc než manžel,“ říká klinická psycholožka Milena Bučková.
Podle průzkumů, ve kterých se sociologové ptají malého vzorku lidí, se doma moc neohřejí ty z čela socioekonomického žebříčku: studentky, lékařky, právničky, vysokoškolské učitelky, novinářky, manažerky. Nebo drobné podnikatelky, které zavřít firmu nemůžou. A taky političky, v poslední době třeba místopředsedkyně Sněmovny Lucie Talmanová dopředu oznámila, že na mateřskou dovolenou se svým synem Nicolasem nenastoupí vůbec.
Štěpánka Fischerová se s nadsázkou ptá, co je mateřská. Z kanceláře si odskočila do porodnice: „Krizový scénář na případ rizikového těhotenství jsem neměla. Dovážím z Holandska ‚pytle‘ na sezení Fatboy a ještě pár dní před porodem mi přijel kamion. Manžel taky podniká – bohužel já v Praze, on v Chomutově. Máme dohodu, že on pracuje od pondělí do středy, já ‚naplno‘ ve čtvrtek a pátek. Ostatní dny si Leu beru s sebou do kanceláře tak na pět šest hodin.“
ŠTĚPÁNKA FISCHEROVÁ, 32 let, majitelka a jednatelka zastoupení firmy Fatboy, dcera Lea (8 měsíců) Na mateřské: nebyla Proč jsem šla do práce: „Dcera se narodila 6. prosince a konec roku, to jsou pro obchodníky žně. Doma jsem byla týden. Nikdo mě nemohl zastoupit, ale práce byly rozložené, kdo co a jak. Lea má v práci svoji postýlku a hračky. Jsme pořád spolu, nechci ji někam odkládat.“ Připadám si jako krkavčí matka? „Myslím si, že když máma pracuje pár hodin týdně, tak to prospěje jí, dětem i státu. Ale stát by měl podpořit profesionální hlídání! Zatím stát nacpe ženám vysokou mateřskou a nechce o nich čtyři roky slyšet.“
Kdo doma nevydrží?
Elena Buixaderas s půlročním dítětem obhájila dizertační práci, nastoupila do Fyzikálního ústavu Akademie věd a pak i se synem odjela na roční postdoktorandský pobyt do Francie.
„Když se narodil druhý syn, už to tak zvládat nešlo, proto jsem odjela do Španělska k rodině. Téměř na rok. Návrat pak byl o to těžší. Druhý syn moc nespal, tak jsem byla hodně unavená.“
Elena studuje vibrace atomů v materiálech. Laikovi by se mohlo zdát, že atomy neutečou, fyzička to vidí jinak: „V oboru se toho dělo hrozně moc. Trvalo mi další rok, než jsem se chytila. Pracuju na zkrácený úvazek, přestože si uvědomuju, že bych měla víc pracovat. Věda je nekonečná, pořád je co objevovat,“ zaníceně vypráví Elena.
ELENA BUIXADERAS, 37 let, fyzička, synové Iker Ondřej (6 let) a Aimar Bohdan (2,5 roku) Na mateřské: půl roku s prvním synem, rok s druhým Proč jsem šla do práce: „Investovala jsem spoustu let do studia, abych mohla dělat vědu. Abych pracovala, ne abych byla doma. Kdybych nepotkala partnera, který to pochopil, děti bych mít nemohla. Ujasnili jsme si to na začátku, podporuje mě. Vědec nemůže mít dlouhou pauzu. Být doma dva tři roky, ujede mu vlak. Nepracuji na plný úvazek – jeden den v týdnu jsem s dětmi já, jindy manžel nebo jeho rodiče. Když jsou ale děti nemocné, všechno ostatní jde samozřejmě stranou.“ Připadám si jako krkavčí matka? „Proč? Snažím se, aby moje děti pochopily, že mateřství je jenom jedna strana toho, co ke mně patří. Jsem ještě manželka, milenka, dcera, vědkyně... Divím se, že si to spousta žen neuvědomuje. Jsou jenom matky, obětují se. Přitom muž by měl mít stejný podíl na výchově dětí. Matka je nejdůležitější jenom v době, kdy kojí.“
Není mezi vědkyněmi výjimkou. To, že se jim daří sladit bádání s rodinou jen obtížně, potvrzuje Barbora Tupá z centra Ženy a věda: „Zvlášť technické obory se rozvíjejí velmi rychle, takže vědkyním by ujel vlak. I v době mateřské se proto snaží být v kontaktu se svým oborem a institucí. U humanitních oborů je snadnější pracovat z domova.“
Tak to dělá i socioložka Radka Dudová: „V kanceláři musím být v pondělí a ve čtvrtek, zbytek dělám, hlavně když syn spí. Je mu rok a půl. Jsem s ním sama, takže do práce jsem jít musela. I chtěla, baví mě.“
Obě vědkyně potvrzují trend, že vysokoškolačky se vracejí do práce dřív, naopak tři roky a více zůstávají doma většinou ženy bez maturity. „To ale nemusí být pravidlo. Stejně jako u každého neplatí, že ženy po třicítce s nastartovanou kariérou se vracejí co nejdřív. Některé si naopak chtějí mateřství užít, protože vědí, že je to naposledy,“ vysvětluje socioložka.
Důležitá je odpověď na otázku: „JSEM DOMA SPOKOJENÁ?“ „I úspěšná manažerka může najít realizaci v ‚dětském‘ světě – spokojeně se stará o rodinu a nic jí nechybí. Poslední dobou je běžné, že takové ženy nabízejí své služby jako hlídací tety, zvlášť během posledního roku mateřské. Pak jsou ženy, které preferují ‚dospělý‘ svět. Mají potřebu se vrátit aspoň částečně do práce. I já potřebuju dospělý svět, přestože své dítě miluju.“
Zdá se, že si socioložka protiřečí, že neví, co chce? Vůbec ne: Nová tisková mluvčí vlády Jana Bartošová taky nepočítala s tím, že by byla doma čtyři roky, přestože své první (a zatím poslední), vymodlené dítě porodila až ve čtyřiatřiceti.
„Protože se znám, už dopředu jsem oznamovala, že se do práce vrátím brzo. S tím, že když mě ten kolotoč znovu nadmíru pohltí a pocítím, že to není správná cesta, tak se zase vrátím na mateřskou. Těšila jsem se na tu svobodu volby. Myslím, že být doma v kuse déle než dva roky škodí matce i dítěti. Vláda mě jmenovala přesně v den, kdy Danielka slavila první narozeniny. Přišlo mi to symbolické.“
JANA BARTOŠOVÁ, 35 let, tisková mluvčí vlády ČR, dcera Daniela (15 měsíců) Na mateřské: 12 měsíců Proč jsem šla do práce: „„Dostala jsem nabídku, která se neodmítá. Po deseti letech v České televizi jsem chtěla změnit obor. Říkala jsem si, že jestli to neudělám po mateřské, tak už nikdy. Ale nebyla jsem si jistá, jestli to dokážu. Měla jsem v televizi zázemí, skvělého šéfa a schopné a bezvadné kolegy. Nabídka z Úřadu vlády, která splňovala od každého oboru něco, rozhodla za mě.“ Připadám si jako krkavčí matka? „Nikdy jsem si tak nepřipadala. Je fakt, že Danielka moje odchody snáší líp než já. Je společenská a tak mi připadá, že se každý den těší, co bude za program. Každého vítá s úsměvem a po mně nepláče.“
Zapojte všechny kolem
Bez strategického plánování se žádná žena do práce nevrátí. „Základem je manželství, pak teprve rodičovství,“ klade na srdce svým klientům psycholožka Milena Bučková.
Samozřejmě, neemancipovaní muži emancipovaných žen můžou protestovat, že by se měli vzdát svého pohodlí a víc se zapojit do péče o děti. Argument, že jejich matka byla taky doma, by neměl obstát. „Když si vezmou ženu v určitém postavení a s určitými ambicemi, musejí to respektovat,“ vysvětluje psycholožka častý kámen úrazu.
„Každý v rodině by se měl zapojit, pociťovat svou důležitost. Jenom porod a kojení je na ženě, o ostatním se můžou domluvit. Tak, aby ani jeden z manželů neměl nepříjemné pocity, které by si nesl dál.“
Na manželovo pochopení měla štěstí vládní mluvčí Jana Bartošová: „Jeden den v týdnu hlídá a převzal veškerou zodpovědnost a koordinaci na sebe. Kdybych zázemí neměla, neumím si představit, že bych mohla do tak časově i psychicky náročného zaměstnání nastoupit. Přiznávám, že jsem váhala mnohem víc než můj manžel a maminka.“
Manželé Tůmovi měli jasno už předem, při plánování rodiny. Věděli, že zubařka nemůže kolegům, se kterými založila privátní praxi, na tři roky zamávat: „Manžel naštěstí pracuje převážně doma, takže jsem mohla jednou týdně začít ordinovat, když byly Báře čtyři měsíce. Když mých pracovních dní přibylo, zapojili jsme manželovu maminku a babičku.“
LENKA TŮMOVÁ, 34 let, privátní zubní lékařka, dcera Barbora (4 roky) Na mateřské: z mateřské se vracela postupně, jenom doma byla dva měsíce Proč jsem šla do práce: „Už před otěhotněním jsem věděla, že se do ordinace budu muset vrátit co nejrychleji. Z morálních a finančních důvodů. Ordinace fungovala tři roky a bylo mi jasné, že nemůžu kolegy a pacienty opustit a nastoupit na tříletou mateřskou. Když byly dceři čtyři měsíce, začala jsem jezdit do práce na jeden den v týdnu, do roka jsem ordinační dobu postupně rozšířila na tři dny.“ Připadám si jako krkavčí matka? „Ne. A když jsem za sebou měla perný den v práci, kojení a pocit těsné blízkosti s dítětem mě dobíjelo.“
Kdo mámu zastoupí?
Kdokoli, hlavně ať se obličeje nestřídají. To je první rada psychologů. A druhá? Ve výchově se musí postupovat jednotně. Zvlášť když hlídají babičky.
„Prarodiče jsou od toho, aby děti rozmazlovali,“ upozorňuje doktorka Bučková. „Pokud přijmou roli vychovatele, měli by respektovat zásady rodičů. Proto jsou možná v některých rodinách lepší chůvy. Dostávají plat, tak by měly splnit, co si matky řeknou.“
Kombinované hlídání koordinuje i Markéta Fialová: „Holky tráví od malička dost času za Prahou u mojí mámy, chůvy využíváme tak na jedno odpoledne týdně. Manžel je výborný táta, ale poměrně hodně cestuje. Každopádně je schopný se o děti postarat a já ho za to obdivuju.“
Odborníci doporučují spíš individuální hlídání než třeba jesle. „Já se přimlouvám za investici do chůvy. Razím zásadu, že čím dřív je dítě vyrváno od matky a dáno na společný odchov, tím hůř,“ říká pediatr Milan Kudyn.
Přesto jsou pro některé ženy jesle jediným řešením.
Novinářka Jolka Krásná se pro ně taky rozhodla – tehdy bylo Kryštofovi rok a půl. Vodí ho tam pětkrát do měsíce. „Zvykl si tam dobře,“ říká Jolka. „Jako Blíženec je hodně kontaktní. Tím, že je skoro pořád s dospělými, je šťastný, že může být mezi dětmi. Jediné, co mu zpočátku chybělo, bylo moje mléko. Když jsem přišla, hned se po mně sápal, tak jsem musela kojit ještě v šatně.“
MARKÉTA FIALOVÁ, 36 let, moderátorka Televizních novin, dcery Alma (6 let) a Emma (3 roky) Na mateřské: s první dcerou šest, s druhou sedm měsíců Proč jsem šla do práce: „Měla jsem v plánu zůstat doma podstatně déle. V obou případech jsem odešla ze zaměstnání kvůli atraktivnější nabídce. Teď mám dvě děti, za sebou dva přestupy a jsem ve třetí televizi ze tří, tak trnu, co bude.“ Připadám si jako krkavčí matka? „Vůbec ne. V práci jedu naplno, jinak to ani nejde, ale vlastně si tam chodím odpočinout od dětí a k dětem se ráda vracím z práce. Jsou to moje dva póly: v jednom za dámu, v druhém za mámu. Když mám volno, plně se věnuju holkám. Užívám si je, uvědomuju si, že to není úplná samozřejmost.“
Něco za něco
Všude je něco za něco. Za brzký nástup po porodu do práce platí maminky frustrací. Frustrací z toho, že když je dítě nemocné, volá chůvino jméno, frustrací z poznámek svého okolí, že nezvládly svou roli a tak dále. Podle psycholožky Bučkové si na to pracující mámy musejí zvyknout: „Mají, co chtěly. To je daň. Rozumná ženská to zvládne, lehce hysterické osobnosti se s tím asi jen tak nesrovnají.“
Moderátorka Markéta Fialová evidentně patří mezi ty rozumné a prostě přiznává, že jenom doma by se nudila. „A když se nudím, zlobím. Jsem protivná, nervózní, a kdybych se sebevíc snažila, je to znát. Moderuju zhruba desetkrát měsíčně dvě živé zpravodajské relace. Někdy je to takový adrenalin, že večer sotva mluvím, ale chodím spát s čistou hlavou.“
Naopak Jolka Krásná by doma byla ráda, ale nemůže si to dovolit. Není vdaná a během rizikového těhotenství utratila všechny úspory, musela prodat byt v osobním vlastnictví a pořídit si levnější družstevní. „Když ženská neplánovaně otěhotní v pětatřiceti, neřeší, jestli dítě ano či ne. Snaží se to zvládnout a všechno tomu podřídí. Moje představa byla jiná. Vždycky jsem si říkala, že když budu mít děti, budu s nimi doma. Vnitřně trpím, že jsem si tuhle romantickou představu nenaplnila. Místo toho jsem začala brzy po porodu pracovat. V rozhlase jsem vysílala půlhodinový pořad, to jsem stíhala dobře. Do televize jsem si Kryštofa brala s sebou: buď ho hlídaly kolegyně, nebo s ním babička jezdila pod okny v parku a já odbíhala ze střižny kojit.“
JOLKA KRÁSNÁ, 37 let, novinářka na volné noze, syn Kryštof (27 měsíců) Na mateřské: 2,5 měsíce Proč jsem šla do práce: „Musela jsem do práce kvůli penězům. Měla jsem 3600 mateřskou a 3000 od Kryštofova otce. Z toho se při vší skromnosti vyžít nedá. Kdyby byla od začátku mateřská 7600, zůstala bych určitě doma delší dobu a pracovala bych jen příležitostně. Když už jsem se vrátila, nemůžu ze svých pořadů v Českém rozhlase a České televizi vycouvat a říct, že se milostivě vrátím za dva roky. Jsem ‚osoba samostatně výdělečně činná‘, takže mi – na rozdíl od zaměstnanců – nikdo tři roky místo držet nemusí.“ Připadám si jako krkavčí matka? „A co krkavčí otcové? Kdybych dostávala od Kryštofova otce víc peněz, do práce bych tak brzy nešla. Synovi hlídání ani jesličky nevadí, má šťastnou povahu. Ale kdo ví? Až mě jednou šoupne do domova důchodců se slovy „to máš za ty jesle,“ nemůžu se divit.“
Volný čas? Zapomeňte!
Markéta Fialová plánuje většinou týden dopředu. Hodinu po hodině. I proto, aby si mohla dovolit improvizovat: „Skoro vždycky je něco jinak,“ směje se Markéta. „Děti jsou velmi svérázný, nespolehlivý a svéhlavý element a celkem málo respektují vaše povinnosti. Ale vždycky se všechno nějak vyřeší. Všechny zprávy jsem nakonec vždycky stihla.“
Psycholožka Milena Bučková varuje hlavně pečlivky: „Nejhorší je kombinace ambiciózní pracovnice a pedantské manželky a matky, která musí mít naklizeno a navařeno. Každý máme nějakou představu, jak to má doma vypadat. Když ji nenaplníme, jsme frustrovaní. Tenze se zvyšuje a vyčerpává nás to. Kdo neumí zavřít oči a nemyslet na to, za půl roku je zralý na psychoterapii.“
Kdy dítě „opustit“?
Jednoduchá otázka, těžká odpověď. Nicneříkající formulka: to závisí na povaze každého dítěte a okolnostech.
„V ordinaci pozoruju, jak děti osmnáctiměsíční až dvouleté obtížně vnímají i tatínka, když s nimi náhodou přijde místo maminky,“ říká pediatr Milan Kudyn. „Je běžné, že kolem dvou let je fixace na matku velmi intenzivní. Když přijde domů otec z práce, není divné, když se dítě rozpláče.“
Psycholožka Marta Bučková zase upozorňuje na úskalí kolem třetího roku, tedy věku, kdy nejvíc dětí začíná chodit do školky: „Strefíte se do období negativismu, kterému se říká první puberta. Dnes je všechno rychlejší, takže může přijít klidně o půl roku dřív. Je spojeno se sebeprosazováním. Poznáte ho tak, že si dítě místo jménem začne říkat ,já‘. Měla jsem v péči řadu dětí, které odloučení od matky v tomhle věku snášely hůř než jiné ve dvou letech. Některé brečí ještě v předškolní třídě.“
A teď, babo, raď. Jisté je jedno: odloučení není dobré zkoušet ve chvílích, kdy přestáváte kojit, řešíte rodinnou krizi nebo je dítě nemocné.
Jak jste zvládla první odloučení od dítěte?
LENKA TŮMOVÁ
„Poprvé jsem Báru opustila na celý den, když jí byly dva měsíce. Přednášela jsem na kurzu, který byl naplánovaný dlouho dopředu. Všechno jsem se manželovi snažila až s přehnanou starostlivostí připravit a vysvětlit. Odcházela jsem s velkými obavami, ale zvládli to s dcerou v pohodě. Horší to bylo, když jsem finišovala s texty do odborné publikace. Kývla jsem před porodem v domnění, že před návratem do ordinace budu mít doma spoustu volného času. Nakonec jsem psala po večerech dva měsíce.“
JOLKA KRÁSNÁ
„Nejtěžší pro mě byla doprava po Praze. Nemám auto. Tak než dojedu k partnerově mamince, vláčím kočár do tří tramvají a do metra. Po práci zase musím dofunět opačnou trasou s šestnáctikilovým synem domů. Kdyby babičky a teta chodily ke mně domů, bylo by to pro mě jednodušší. Na fyzičku i na čas.“
ŠTĚPÁNKA FISCHEROVÁ
„Dvakrát týdně dceru hlídá manžel, a to jsme společně u mě v kanceláři, takže zatím jsem odloučení nepoznala. Krize nastala měsíc po porodu. Nedodržela jsem šestinedělí, tak jsem byla děsně utahaná. Malá navíc špatně spala. Říkala jsem si, že bych se měla víc věnovat sama sobě. Ale i když jsem zůstala den doma, nebyla jsem spokojená. Neumím vypnout.“
JANA BARTOŠOVÁ
„Jsem klidná. Danielka má dvě milující babičky v důchodu a tatínka, který si může dovolit být s ní jeden den v týdnu doma. Někdy, zvlášť ve stresových chvílích, se mi pořádně zasteskne a ptám se sama sebe „Co tady děláš?“ Ale to hned přejde. Rozhodně nelituju. Ta práce je neskutečně pestrá, zajímavá, obohacující. Skvělá zkušenost.“ Děti jsou nespolehlivý a svéhlavý element a celkem málo respektují vaše povinnosti. Ale vždycky se všechno nějak vyřeší.“
Rady zkušených jako bonus1. S hlídáním začínejte opatrně a postupně. Když dítě vidí babičku jednou za čtrnáct dní při nedělní bábovce, těžko s ní vydrží najednou celý den. „Navíc babičky už vypadly z rutinní péče, kterou matky zvládají, takže jsou úzkostnější. I ony si musí zvyknout.“ 2. „Děti si z tak útlého věku nepamatují všechno, ale může v nich zůstat úzkost. Když vedete dítě do jeslí a ono radostně výská, že si tam bude hrát, žádnou úzkostí netrpí. Když ale bude plakat a bude se křečovitě držet mámy, může se to na něm podepsat na celý život.“ 3. Pozor na odpustky – nesnažte si dítěti vynahradit vaši nepřítomnost dárečky nebo tolerancí k lumpárnám. „Snažím se toho vyvarovat. Nedávno jsem byla s kamarádkami a jejich dětmi pár dní na dovolené a poznala jsem, že jsem dost přísná. Dokážu si trvat na svém.“ 4. „Nestahovat kalhoty, když je brod ještě daleko – to je oblíbené rčení mého táty. Nemá cenu řešit potíže, než nastanou.“ 5. „Společenské dítě bude odloučení od mámy snášet líp než úzkostné. Pravidlem je, že dítě má být ve svém prostředí. Špatně totiž snáší změny. Jde si ochotně pohrát, ale v momentě, kdy má jít spát do cizí postele, je to pro ně šok.“ 6. „Chůvy nemusí mít žádné ‚papíry‘, ale dobré je žádat posudek psychologa. Vyšetření zaměřené na osobnostní rysy, intelekt a sebeovládání může odhalit, že se třeba uchazečka na práci s dětmi nehodí.“ 7. „Nenechte se vydírat – to děti s oblibou zkoušejí. Můj starší syn mi třeba vyčítal, proč jiné maminky jsou doma nebo vyzvedávají děti po obědě. Nemyslím, že mu to nějak vadí, vidím, že je ve školce velmi rád. Jen se občas provokativně zeptá a čeká, co já na to.“ 8. „Zralost je individuální. Říká se, že holčičky jsou zdatnější. Když se podívám do kartotéky, tři čtvrtiny zaplňují kluci. Mentálně dozrávají později a jsou zranitelnější.“ 9. „Ať se udělá jakékoli rozhodnutí, vždycky bude něco pro a něco proti. Důležité je brát věci tak, jak jsou, a moc o nich nepřemýšlet, když nejdou zařídit jinak.“ |
