Proč mají někteří muži panický strach ze svatby? A jsou to vždycky jen muži, kteří se nehrnou do závazku jménem manželství?
Žít s někým, mít spolu děti, ale přitom nebýt oddáni se stalo do jisté míry módou, která k nám po roce 1989 přišla ze Západu. "Lidé té módy rádi využili a využívají," říká psycholog Vladimír Vymazal. V Česku podle statistik žije "na hromádce" jedenáct procent partnerských dvojic. Typickým mužem v takové domácnosti je rozvedený, pracující muž se středním vzděláním. Typickou ženou rozvedená, pracující středoškolačka.
Nestojíme o formality
Důvody, proč lidé volí jinou formu soužití než klasické manželství, má každý jiné. "Svatba je pro mě jen formalita. Určitě je to závazek, ale k tomu, abych si uvědomil význam takového závazku, nepotřebuju jít na radnici. Kamarádi a spolužáci, co se tenkrát brali, jsou dnes jednou i vícekrát rozvedení," říká devětatřicetiletý Martin Taraba.
Podobně to má i Martin Zounar, který je se svou přítelkyní Simonou Brdičkovou šest let. Svatbu neodmítá, ale teď je pro něj manželství jen formalita. A to i přesto, že s přítelkyní čekají dceru. Ani kvůli ní zatím na svatbu nedošlo. "V našem vztahu svatba může přijít kdykoliv a nikdy bych se jí nebránil. Ale spíš si myslím, že ji necháme být, protože to nejvíc, co teď přijde, bude narození dcery," říká Zounar.
Bydlet s partnerem, a přitom mít v občanském průkazu v kolonce rodinný stav napsáno svobodná/svobodný, už dávno není ostuda. Okolí je benevolentní i k těm, kteří sice mají partnera, ale nesdílejí s ním jednu domácnost. Žít singl dnes není bráno jako minus, ale dost často jako plus.
Zůstat po třicítce svobodná není považováno za prohru už ani u žen. Pětatřicetiletá Lenka Králová má z dlouhodobého partnerského vztahu sedmiletou dceru. "Nemám pocit, že se na mě ostatní dívají jako na nějakou chudinku, která se nikdy nevdá. Rodiče nás občas do svatby tlačí, ale už ne tak často jako dřív. I můj bratr se ženil teprve po dvou letech bydlení s partnerkou, kdy už měli ročního syna. Najednou měli pocit, že se mají vzít. Já ani můj partner to tak zatím necítíme. Svatbu nepotřebujeme, ale nevylučuju, že se to změní," přemýšlí Lenka Králová.
Matku čtyř dětí Yvonu Pěnkavovou do manželství dohnal soustavný tlak třetího dítěte v pořadí. "Dcera nás do svatby hodně tlačila. Stála o to, abychom byli manželé. Vyvrcholilo to tím, že ze školy měla za úkol přinést svatební fotografii rodičů. Ona žádnou neměla. Tak jsme jí dali naši svatbu jako dárek k narozeninám," vzpomíná Yvona Pěnkavová. Její manželství nakonec nevydrželo.
Svatby se bojíme
Devětatřicetiletá Milena Hudečková má ze svatby strach. Přesně řečeno z rozvodu. Jeden už zažila a podruhé by před soud nechtěla jít. S mužem se bez problémů dohodli na majetkovém vypořádání, stejně jako na výchově dětí. "Pro mě to byla prohra. Manželství je závazek a já měla pocit viny, že jsem něco nezvládla. Už bych to nechtěla opakovat," vysvětluje, proč si případnou svatbu rozmyslí.
."Možná nejsem na takový vztah ještě připravená. Naposledy jsem žila rok s mužem, který mě požádal o ruku, a já na to kývla. Měli jsme se stěhovat do domku v Jizerských horách, ale já vztah nakonec ukončila," přiznává další rozvedená žena, čtyřiatřicetiletá Klára Heytmánková. |
To muž, který se v jedné internetové diskusi představil jako Tomáš, má ze svatby strach z úplně jiného důvodu. Děsí ho představa povinností. "Včera jsem byl u své holky, všechno v klidu, a vtom to přišlo. Zeptala se mě, jestli se nevezmeme. Nevím proč, ale polil mě studený pot, hlas mi zadrhával a v hlavě se mi promítaly myšlenky na mytí nádobí, povinné nákupy, placení všeho, dělání řidiče jí a celé její rodině, každodenní poslech přidělených úkolů a nových povinností, stejně tak každodenní řešení problémů a do toho by určitě přišlo dítě. Ne, tohle opravdu ne," vypsal se ze svých pocitů.
Zadní vrátka jsou jistota
Ale je to opravdu jen strach, který nám brání v tom, abychom si stoupli před oddávajícího? Není to spíš jen naše výmluva, protože ve skutečnosti se stydíme přiznat, že nám vlastně vyhovuje žít "na hromádce" s vědomím, že když přijde problém, tak ho relativně snadno vyřešíme?
."Z volného vztahu se vždy vycouvává snáz. Když žijete v manželství a přijde konflikt, tak musíte řešit spoustu věcí. Musíte řešit společný majetek, děti a musíte to hlavně řešit před někým. Dostat se do takové situace si pak rozmyslíte a řeknete si, že rozvod je mnohem obtížnější a náročnější, než zůstat ve vztahu a zkusit ho napravit," tvrdí psycholog Vladimír Vymazal. |
V České republice se rozvádí téměř polovina manželství. Na první pohled to tedy vypadá, že rozvod je vlastně jen úplná formalita, která se dá zvládnout skoro stejně rychle jako samotný svatební obřad. Ale tak jednoduché to není. Zvlášť když máte děti. Soudci v soudní síni nestačí říct ne, sundat z rukou prstýnky a podepsat pár papírů. Soudce chce vysvětlení, proč vám to v manželství neklape a zda je nějaká šance na to, aby se váš vztah zlepšil.
"Právě proto se neožením. Ano, když se budeme chtít rozejít, budeme se také muset domlouvat na rozdělení majetku, na výchově syna, ale budeme to dělat jen my dva. Když krachne manželství, všechny důvody se musí říkat někomu cizímu. A většinou je to tak, že jen minimum párů se rozejde v klidu a bez vybalování špíny," vysvětluje osmačtyřicetiletý Petr z Karlových Varů, proč si nikdy nevezme o čtyři roky mladší přítelkyni. Žijí spolu dvacet let. I on má už jedno nepovedené manželství za sebou. "A první rozvod se bez špíny neobešel," přiznává Petr.
Nechci se omezovat
Do obřadních síní a kostelů se nehrneme také proto, že máme strach přijít o svoji svobodu. Člověk je sice párový tvor a manželství nebo bydlení v jedné domácnosti nám přináší spoustu výhod a příjemných pocitů, ale také s sebou nese starosti a kompromisy. A o ty dnes příliš nestojíme.
"Miluju tě, ale žít s tebou čtyřiadvacet hodin bych nemohl," slyšela před čtvrt rokem osmadvacetiletá advokátka Lucie od přítele. Rozešla se s ním. "Chci mít vztah se vším všudy. Chci žít s partnerem v jednom bytě a chci i svatbu," říká Lucie. To svobodné moderátorce Jitce Asterové vyhovuje model singl žití. "Nemusím se na nikoho ohlížet, nemusím se podřizovat, přizpůsobovat. Záleží jen na mně," říká matka dvou dětí.
A co na to psycholog? "Do manželství se nám nechce, protože je to náročné. Je to práce, musíte něco obětovat ze sebe, musíte si něco odpustit. Dnešní doba je poživačná a sobecká, každý chce mít všechno hned. Když žijete v páru, tak to tak nefunguje. Budujete si hnízdo, chráníte ho, musíte se naučit žít v kompromisu. Ale postoj moderních lidí je nekompromisní," říká Vladimír Vymazal. To nezní zrovna moc lichotivě, co říkáte? "Ale nedá se to generalizovat," uklidňuje psycholog.
Mohou za to geny
Vědci ve Švédsku před časem přišli na to, že muži, kteří se nehrnou do manželství a ani nechtějí žít "na hromádce", za to vlastně nemohou. Na vině je gen, který působí na produkci vasopresinu - sloučeniny, která chemicky upevňuje naše vztahy. Pro muže s genetickou odchylkou je těžké udržet vztah. Pokud se ožení, je dvakrát větší pravděpodobnost, že manželství bude bouřlivé a skončí rozvodem. Tím nám vědci vysvětlili chování některých mužů, kteří tvrdošíjně odmítají do manželství vstoupit a nebo uzavírají stále nová a nová.
Vědci ze stejné země však také oznámili, že lidé ve středním věku žíjící bez partnera jsou daleko více ohroženi rizikem Alzheimerovy choroby. Manželství i život "na psí knížku" snižuje pravděpodobnost tohoto onemocnění na polovinu. Lidé, kteří žili v partnerském svazku, byli méně náchylní k demenci. "Život v páru je normálně jednou z nejintenzivnějších forem sociální a intelektuální stimulace. Naše studie poukazuje na jeho výhody," řekla vedoucí studie Krister Hakanssonová. Jiná odbornice ale uklidnila i ty ostatní, kteří žijí singl. "Je mnoho dalších způsobů, jak redukovat riziko demence," uvedla Susanne Sorensonová. Nejlepší je prý pravidelné cvičení, středomořská dieta a nekouřit. Teď záleží jen na nás, co z toho si vybereme.
Jaký vztah vám víc vyhovuje?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 úterý 14. října 2008. Anketa je uzavřena.
