Následující tři ženy dokazují, že rozjet vlastní byznys lze v každém věku. Kreativitě se při výběrů oboru meze nekladou. Podnikání ale nemusí být vždy pohádka a člověk se často neobejde bez podpory svých blízkých.
Podnikat může i maminka mrňat.
Devětadvacetiletá Josefina Bakošová má dvě děti, manžela a netradiční "galerii" v centru Prahy. Na Senovážném náměstí se za velkou výlohou obchodu s hravým názvem Hard-de-core schovává originální oblečení, designové vychytávky do bytu a také keramická dílna.
Při slovu podnikání se ale trošku ošívá, ve vtipu to nazývá spíše dobročinnou činností. "Vždycky jsem strašně chtěla ateliér nebo nějakou dílnu. Vyráběla jsem věci, které jsem pak dávala známým, kamarádům. Padla tedy myšlenka galerie, kde bych kromě svých věcí prezentovala i další výtvarníky. Všechno to ale trvalo docela dlouho. Zažádala jsem si o prostory na městské části, chtěla jsem, aby to mělo výlohu a bylo do obchodu vidět. Takže jsem čekala asi čtyři roky."
Josefina, ještě s návrhářkou Petrou Krčkovou, otevřela galerii vloni. Bez podpory manžela, který má firmu zabývající se designem výstav a scénografií, by prý finančně nevyšla. "Zatím nevyděláváme, galerie pokryje jen sama sebe," vysvětluje něžná blondýnka, která svou starší dceru porodila už ve třetím ročníku DAMU, kde studovala alternativní a loutkové divadlo. "Bez tak skvělých babiček, jako máme, bych to asi nezvládla," říká. Mateřskou dovolenou nezažila, děti už má dvě (dcerky, pět a půl a dva roky) a "asi bude i třetí". "Všechno dělám za běhu, je pro mě přirozené pracovat a mít děti," říká žena, která chtěla původně založit firmu se svým manželem, aby se mohli věnovat svému společnému koníčku: restaurování nábytku.
Kromě velkého množství oblečení neokoukaných střihů a barev, originálního nádobí a bižuterie rozjela Josefina se svojí kolegyní i dílnu, do které je možné zajít kdykoliv během otvírací doby a odnést si vlastnoručně vytvořený čajový servis nebo třeba brož. Dílna je také ideální úkryt maminek, které si chtějí v klidu nakoupit nějaké ty hadříky a zároveň mít pod kontrolou dítě zaměstnané malováním hrníčku.
Vznik galerie popisuje Josefina jako splnění svého snu. Kromě oblečení jiných mladých českých návrhářek zde prodává i značku Chi-chi 78, kterou vytvořila se spolumajitelkou obchodu Petrou. Na jaře chystají módní přehlídku. "Jsem ráda, že obchod funguje a že už nás lidé znají, ale teď bych chtěla trošku prosáknout Chi-chi. Přála bych si, aby mě lidé brali také jako návrhářku." Na otázku, zda je to její další cíl, odpovídá bez váhání, že ano.
Péct dorty není med.
Větší podnikání, při kterém už nezodpovídáte jen za sebe, ale i za své pracovníky, 
dokáže dát pořádně zabrat. Tak například Miroslavě Caklové je pětačtyřicet, do práce chodí v pět ráno a její pracovní týden je asi o dvacet hodin delší než u běžného zaměstnance. Je totiž majitelkou cukrárny v Jihlavě.
Její podnik, který stojí u slavné jihlavské brány, vydělává, ale je to vykoupeno tvrdou dřinou, díky které se daří a cukrárna si získala mezi zákazníky dobrou pověst. "Koupili jsme ji v roce 1990 a založili rodinný podnik," vypráví Miroslava. Nyní má celkem čtrnáct zaměstnanců, a to nepočítá své rodiče, manžela a syna, kteří pomáhají ve výrobně i s obsluhou.
Právě s dvaadvacetiletým Janem ještě Miroslava dojíždí do Brna, kde oba studují mistrovskou cukrářskou školu.
Za sebou mají i mnohá ocenění, asi nejvýznamnější je ale uznání Nejlepší cukrárna 2004. Zakladatelka podniku a maminka jeho nynější majitelky Marie Homolová je zase několikanásobnou Nejlepší cukrářkou.
"Pro mě je největší motivace přízeň zákazníků, jejich chvála a to, že se k nám vrací, ale že jsme dosáhli těchto výsledků samozřejmě také," říká Miroslava. "A taky to, že s námi teď začal pracovat Honzík," dodává se smíchem. Starší syn by totiž cukrárnu mohl jednou převzít.
A jak hodnotí podnikání obecně? "Je to nesrovnatelně víc práce. Sice jsem svou paní a můžu si říct, jak věci chci, ale je to náročné," odpovídá a na chvilku se ještě zamyslí. "Člověk je asi svobodnější, i když si to neuvědomuje ... třeba finančně," říká nakonec.
I Miroslava se odvolává na pomoc manžela, který obstarává domácnost i nákup potravin. "Ty já z duše nesnáším, ale u oblečení ne, na to se podívám ráda," směje se. Vzpomíná i na to, jak její muž vodil k dětskému lékaři jejich dva dnes už dospělé syny. "Velkou podporu mám ale také u své maminky a otce," dodává.
Na rozdíl od návrhářky Josefiny se ale Miroslava od své původní profese odklonila o 180 stupňů, původně totiž dělala vychovatelku ve škole a jak sama říká, těžce se s prací s dětmi loučila. "Hodně dlouho mi trvalo, než jsem si zvykla," přiznává. Nyní už si ale nedovede představit, že by se k dřívějšímu zaměstnání vrátila. "Ale tak před deseti lety jsem o tom ještě vážně uvažovala."
Když se zrodí originální nápad...
Jana Kovářová pracovala dříve na poště a v pojišťovně. Od roku 1999 jí však stačí zapnout doma počítač nebo zvednout telefon. Doslova si totiž vymyslela zaměstnání, které jí zabere čistého času tak půl roku a zároveň se týká její velké vášně: cestování. Zprostředkovává totiž zaměstnancům železnic levné pobyty u moře v místech, kam lze dojet vlakem.
"Železničáři dostatečně nevyužívají svoji FIPku (FIP je karta výhod pro zaměstnance Českých drah - pozn. redakce) a mně to přijde škoda," říká pětapadesátiletá Jana. Své zákazníky našla díky svému manželovi, který u drah pracuje.
Zájemcům o finančně dostupnou dovolenou domluví bydlení v bytech a domech místních lidí, které si sama našla a za jejich spolehlivost ručí. Její malá cestovní agentura nabízí dvě destinace, a to italskou Scaleu a Bar v Černé Hoře. "V roce 1999 jsem jela do městečka Scalea nedaleko Neapole a strašně se mi tam líbilo. Potkala jsem pana Pietra a ten měl asi čtyři byty, které byly přes léto prázdné. Napadlo mě, že by se sem mohli chtít podívat i jiní," vypráví příjemná žena.
"Napsala jsem tedy inzerát do časopisu pro železničáře, ještě si pamatuju, jak zněl," vzpomíná trošku nostalgicky. Pod heslem "Využijte výhod pro celou rodinu" se Janin zprvu skromný byznys začal rozjíždět. Spíš než o počet zákazníků jde v jejím případě o to, že se k ní každé léto vracejí. "Celkem vypravím tak třicet rodin za prázdniny, dělá to asi osm turnusů," vypočítává.
Na otázku, zda ji tato práce uživí, odpovídá, že většinu utratí za svoje vlastní dovolené, na které se ráda vydává se svými vnučkami. Svou práci má hlavně jako koníčka.
Jana se nyní chystá do důchodu, má už dokonce pozastavený živnostenský list, ale syn nebo dcera by v její práci chtěli pokračovat. "Moje přání je, aby to alespoň jednoho z nich bavilo," odpovídá na otázku, co by chtěla od budoucnosti.
