Jenže každý muž také ví (pokud si to připustí), že je ve skutečnosti vážným a smutným tvorem. Hravostí a touhou po zábavě maskuje skutečný stav své duše před ženou.
Je to jen chladný kalkul. Muž ženu potřebuje, a tak se velice rychle a velice účelově vžije do role, jakou mu ráda přisuzuje ona, tedy role submisivního pošetilce.
Proč si muži musí hrát?Pokusily jsme se je pochopit |
V úporné snaze nabýt ve vztahu vrchu je žena ráda tou vážnější, silnější a stabilnější. Razí teorii, že na rozdíl od muže zvládne víc věcí najednou, a vyvozuje z toho jakousi převahu.
Ve skutečnosti to znamená, že když žena něco začne, buď to nedokončí, nebo to neudělá pořádně. Muž to vidí, ale musí to přehlédnout a jít si hrát (fotbal, s modely, na někoho či něco). Jen tak zajistí klid a řád na domácím poli.
Žena je sice iniciativní a odvede své dítě kvůli ortopedické vadě na rehabilitaci, ale tím považuje věc za vyřízenou. Teprve muž provádí doma s dítětem všechny předepsané cviky. Donutí je k nim, ač jsou nepříjemné, dítěti se zdají trapně nedospělé a ženě brzy začnou připadat jako blbnutí, jako... no ano, hra.
Takových případů, kdy je zdánlivá hra naopak naprosto seriozní a věcnou záležitostí, jsou stovky, jen možná ne tak palčivé jako příklad s dítětem.
Teorie o věčných klucích má také svůj odraz v pořekadle "muži nestárnou". I poměrně mladý muž si do jisté míry může dovolit být trochu směšným a dětinským. S pokračujícím věkem se míra často zvyšuje.
Žena nikoli. Jakmile dospěje (pokud možno co nejdřív), musí se udělat od základu vážnou a v poměru k muži mentorskou, aby si připravila půdu pro vlastní stárnutí, které je podle všeho obtížnější než u muže. Muž se stárnutím své ženy musí umět žít. Odvádět pozornost předstíráním dětské hravosti je dobrý způsob, jak to zvládnout.
