Kdy naposledy jste si něco ušila?
To si přesně nepamatuji, je to velmi dlouho, možná tak deset let. Za šicím strojem jsem předtím seděla spoustu let, šila jsem a stříhala zároveň, pak jsem jenom stříhala, postupně jsem však řemeslo opustila.
V čem tedy spočívá gros vaší práce?
Věnuji se klientkám a dávám značce kreativní rámec. Navrhuji oblečení, kontroluji, jak je ušité a zdali splňuje nároky na kvalitu. Občas s dílnou řeším i detaily provedení, pokud vymyslím něco neobvyklého, ale většinou spoléhám na jejich um. Nejdřív vidím výsledek, pak až způsob, jak se k němu dostat. Nejsem vyučená v oboru, což mi pomáhá být vynalézavější. Moje krejčové si už zvykly, že se všechno musí vyřešit, samy hledají nové postupy a pořád se zdokonalují.
Jak máte koncipovaný provoz dílny a salonu?
Dílnu i salon máme ve Velkých Pavlovicích, další salon je v Praze, tam věci dovážíme. Dílně šéfuje vedoucí střihačka, které zadávám požadavky na zakázky a ona rozděluje práci. Švadlenky tedy dostanou nastříhané kousky látky a ušijí z nich model. Podle rozvrhu vědí, kdy je potřeba ho odevzdat. Proces je nastavený tak, aby se nestresovaly a mohly v klidu pracovat. Nejstarší krejčová s námi šije už od začátku, tedy dvacet let. Dobré zaměstnance, kteří mají práci rádi a umějí o ní přemýšlet, se snažím ve firmě udržet.
To musí být obzvlášť v dnešní době těžké.
To tedy je! Asi jsem strašně přísná. Dokonce jsme organizovali lekce šití, protože jsem trochu doufala, že bychom tak mohli najít někoho do týmu a vychovat si ho. To úplně nevyšlo. A přitom je pro mě stěžejní zaměstnance adekvátně ohodnotit za jejich práci, považuji to za základní princip udržitelnosti.
Udržitelnost znamená pro většinu lidí hlavně šetrné zacházení s materiály. Pro vás tedy platí, že vítězí etický rozměr výroby nad recyklací či bezezbytkovým používáním látek?
Udržitelnost je velké téma. Snažíme se neplýtvat, šetřit, přemýšlet nad tím, co a z čeho vyrábíme. Ale udržitelnost má pro mě silnější význam směrem k zaměstnancům. Chci jim umožnit práci na plný úvazek, odvody na důchod, zaplacenou dovolenou a nemocenskou, zároveň čisté a příjemné prostředí.
Nechápu například, jak může konkurence, která vyrábí oblečení v malých sériích nebo třeba jen v několika kusech, prodávat kupříkladu košilové šaty třeba za dva tisíce. Pokud odečtete materiál, energie, marži, vyjde vám, že buď to švadlena šila dvě hodiny – a za tu dobu se podle mě kvalitní kus ušít nedá, nebo nedostala řádně zaplaceno. A přesto se najdou ženy na mateřské nebo v životní nouzi, které za mizivou mzdu pracují. Jenže tímto způsobem dochází k degradaci řemesla.
Dokážeme si poradit i s nesouměrnou silnější postavou, přestože je na zpracování složitější.
Zákaznice k vám ovšem přicházejí také proto, že k řemeslu i k práci mají úctu. Mívají jasnou představu, s čím chtějí odejít?
Stává se zřídka, že by klientka přišla s přesným požadavkem. A když se tak náhodou stane, nedopadá to dobře, výsledek je jiný, než si představuje. O sobě samých totiž máme zkreslené představy, často nám nedochází, že fotky v časopisech jsou vlastně pohádka. Proto tímhle způsobem téměř nepracuji. Většina mých zákaznic se ke mně objednává na doporučení, případně narazila na náš profil na sociálních sítích, potřebuje nové šaty do práce, touží oživit šatník, nebo je jen zvědavá na naši nabídku. Jsem raději, když už mou tvorbu zná, třeba proto, že ji viděla na kamarádce či kolegyni.
Jak taková návštěva u vás v salonu vypadá? Jak se zákaznicemi pracujete?
Posadím si je do křesla a u kávy si nejprve povídáme. Zajímá mě, jaký je její šatník, pro jaké účely daný kousek potřebuje, jestli je zvyklá nosit šaty, případně jak vypadaly poslední šaty, které měla na sobě, a jak se v nich cítila. Musím se na ni napojit. Máme zde vystaveny kousky, které si může hned odnést domů, případně si je nechat ušít v jiné barvě. Vyberu z nich několik na vyzkoušení, abychom se ujistily, že můj odhad je správný. Většinou z toho vzniká dlouhodobá spolupráce.
Kdo jsou vaše klientky?
Ženy, které mají pod sebou desítky lidí, řídí velké firmy, létají po světě, rozdělují miliony, schvalují zákony. Starají se o sebe, mají jasné životní cíle, každá z nich je osobnost. Proto je pro ně také důležité, co si oblékají, aby jim jedny šaty vydržely pět a kabát deset let. Postupně si skládají kapsulový šatník, kdy se jednotlivé kousky snadno kombinují a dobře doplňují. Zkrátka vědí, že investovat do kvalitního oblečení má smysl. Ne nadarmo se říká, že šaty dělají člověka.
Moje klientky vědí, že investovat do kvalitního oblečení má smysl. Šaty zkrátka dělají člověka.
Co je specifické na byznys šatníku?
Zpětná vazba od klientek hovoří jasně. Je to něco, co jim pomáhá budovat jejich image a posiluje sebevědomí, je to věc, o kterou se mohou opřít, když se někde prezentují. Oblečení je nelimituje, protože se nezařezává a neškrtí, naopak dokáže podpořit zkušenosti a vědomosti a podtrhnout charisma dané ženy. Pokud si to dotyčná uvědomí, může to brát jako jeden z prostředků k lepšímu výkonu. Mě zase uspokojuje, že jim mohu zlepšit život.
Nedávno vaši značku pochválila top manažerka Renata Mrázová a ekonomka Danuše Nerudová. Nemrzí vás občas, že se známé osobnosti z řad klientů vašimi modely víc nechlubí?
Jsem pyšná, když se něco podobného stane, každá pochvala je příjemná. Na druhé straně respektuji soukromí svých zákaznic a nesdílím jejich fotky na sociálních sítích, pokud je ony samy nechtějí zveřejňovat na svých profilech. Rozhodně nechci zneužívat toho, že se v mém salonu cítí bezpečně. To asi bude důvod, proč nám sociální sítě příliš nefrčí a negenerují víc nových zákaznic v porovnání s konkurencí. Náš servis stojí na doporučení.
Už jste zmínila kapsulový šatník, tedy kolekci snadno kombinovatelných nadčasových kousků. Co by mělo být jeho základem?
Doporučuji dvoje univerzálnější šaty, které se dají dobře kombinovat s pásky, sakem a dalšími doplňky, a také kabát, aby to celé vytvořilo dokonalý outfit. Někdy jsou klientky překvapené, co všechno oblečení nabízí. Setkala jsem se například s tím, že zákaznice neměla ráda pásky, dokud jsem jí neukázala, jak by ho mohla nosit tak, aby jí slušel. Teď je nadšená.
Jak se do zakázkového oblékání promítají proporce? Přece jen ne každá žena má štíhlou a symetrickou postavu.
Většinu šatníkových stálic mám ve více velikostech, aby se daly odzkoušet, a také ze zkušenosti vím, jaké velikosti se nejvíce prodávají. Dokážeme si poradit i s nesouměrnou silnější postavou, přestože je na zpracování složitější a vyžaduje jiný střih. Ten si však na konkrétní dámu vytuníme a schováme ho na její další návštěvu.
Není občas pro některé klientky trochu nepříjemné, když jim berete míry?
Stává se mi, že si klientky zapomenu přeměřit, ale zachraňuje to můj dobrý odhad. Míry jsou informací pro mě, takže je zákaznicím nesděluji, pokud si to nepřejí. Pro ně nejsou vůbec podstatné, hlavní je, aby si dámy odnesly věc, která jim sluší a ve které se cítí dobře. Sama vím, jak stresujícím faktorem při nakupování mohou proporce být. Tvrdě pracuji na tom, aby to mé zákaznice nepocítily.
Šití na zakázku může být pro ženy, které se v konfekci těžko oblékají, terapií...
Pro mě terapií rozhodně je. Pravidelně pláču v obchodech, protože tam přijdu a do ničeho v mé údajné velikosti se nedostanu, přestože nevypadám jako Otesánek. Nemám konfekční proporce. Nedávno jsem nakupovala sportovní věci, prošla jsem tři obchody a všechno mi bylo malé, až v tom čtvrtém jsem nakoupila. Cítila jsem totální frustraci.
Navrhování oděvů se věnujete přes dvacet let. Jak se za tu dobu změnila vaše tvorba?
V začátcích jsem hodně používala úplet, byl to tehdy po revoluci hit, protože látka nikde neškrtila. Šila jsem všechno, což bylo dáno i klientelou, chodily za mnou ženy všech vrstev, povolání a věkových kategorií. Osobně dávám už od sedmnácti let přednost pouzdrovým šatům s průstřihy či sametovému kostýmku.
Elegantní věci jsem měla ráda vždycky, postupně se to promítlo do základní filozofie značky. Ta se specializuje na šaty a další stěžejní produkty šatníku pro manažerky. Ve Velkých Pavlovicích jsem v kontaktu i s jednou úspěšnou komunální političkou, budujeme spolu celý šatník a moc mě to baví.
Dokáže vás zákaznice ještě nějakým požadavkem překvapit?
Občas přijde žena, která si myslí, že má lepší představu než já. Toto ale nikdy nefunguje. Proto říkám, že klientky nesmím poslouchat – navzdory dnešnímu trendu náš zákazník, náš pán. S klientkami samozřejmě řeším, jakou barvu či střih chtějí, ale realizaci laických představ se vyhýbám. Netoužím dělat žádné extravagantní modely na zakázku, žádné speciální střihy. Manažerský styl je poloha, která mi vyhovuje.
Eliška Tomkovámódní návrhářka (49)
|
Kdy jste poprvé sedla k šicímu stroji? Zhruba v sedmé třídě, první kousek byly kalhoty s vysokým pasem, za které bych se nemusela stydět ani dnes. Vždycky jsem háčkovala, pletla, vyšívala, měla ráda všechny ruční práce. Má babička byla krejčová, takže jsem jí už odmala koukala pod ruce, měla jsem od ní plno pěkných věcí. Jenže byla pohlcena svou prací, takže mě šít nenaučila.
Kdo vás to naučil?
Naučila jsem se to sama podle návodů z časopisů typu Burda. Nejdřív jsem šila pro sebe, pak pro rodinu a sousedky. Pamatuji si, že jsem na gymplu peníze na svačiny utrácela v obchodech s látkami. Když se mi narodily děti, šila jsem i pro ně.
Kdy padlo rozhodnutí, že se šitím budete živit?
Dcery jsem měla jako hodně mladá a dlouho jsem s nimi byla doma. Po mateřské jsem se marně snažila najít nějakou práci, jenže všude se mě ptali, kdo bude děti hlídat, když budou nemocné. Záhadně se mi podařilo zakotvit v regionálním rádiu jako zprávařka. Vydržela jsem tam ale necelý rok, protože mi chyběla kreativita. Tak jsem si založila živnost. Dílnu jsem měla nejdřív doma, po nějaké době jsem si ve Velkých Pavlovicích pronajala prostor.
Nebála jste se, že jdete do přílišného rizika?
Strašně! Na druhé straně vstupní investice byly pár korun, takže jsem si říkala, že to zkusím a když to nevyjde, nic se nestane. První zákaznice byly kamarádky a známé. Abych o sobě dala vědět, uspořádala jsem v sokolovně módní přehlídku, kam přišlo asi čtyři sta lidí. Z kostela jsem si půjčila červený koberec, moje kamarádky se proměnily v modelky. Byl to docela punk.
Zabralo to?
Ano, ohlasy byly vynikající. Celá kolekce z přehlídky se vyprodala, přineslo mi to nové zákazníky. Pak už se to nikdy nepodařilo všechno prodat, i když jsme investovali do mola, techniky i produkce. Teď děláme pouze komorní přehlídky pro naše klientky a jejich kamarádky u nás v salonu. Je to takový pohodový večer s bublinkami a pohoštěním.
Firmu vedete společně s manželem. Jak se přihodilo, že se zapojil do jejího chodu?
Pracoval jako řidič kamionu, čímž si plnil životní sen. Jenže onemocněl a bylo jasné, že do práce se nevrátí. Už během rekonvalescence jsem se ho snažila zapojit, aby se doma nenudil. Protože měl fyzická omezení, tak se nejprve naučil fakturovat, postupně dával objednávkám i dalším věcem řád. Já jsem totiž chaotická a na kolonky a šanony si moc nepotrpím. Jak jsme tak jezdili společně do práce i z práce, zjistila jsem, jak je to fajn. A domluvili jsme se, že to tak zůstane.
Jezdíte společně i do detašovaného pracoviště v Praze?
Ano. Firma rostla a bylo potřeba najít prostor, kde se budu moct klientkám věnovat. Ve Vršovicích si pronajímáme prostory od roku 2016. Tak holt dojíždíme do práce o kus dál. Jsem sice dobrá řidička, ale za volant usedá manžel, takže mám dvě hodiny čas odpočívat, surfovat na internetu, případně si poslechnout nějaký podcast nebo si s manželem povídáme. Míváme naložený plný kufr, takže jsem ráda, že všechny ty věci pak vynosí a vybalí, že zařídí vše, co je třeba.
Tím však rodinný byznys nekončí. Obě dcery také přikládají ruce ke společnému dílu.
Mladší Johana nám vypomáhala už při vysoké škole. Postupně se jí začala nabalovat práce, takže připravovala katalog, věnovala se stylingu, dnes fotí a spravuje sociální sítě. Starší Magdalena se přidala v roce 2020, kdy jsme rozjížděli online prodej. Obě dcery jsou na mateřské, je to pro ně výborný přivýdělek. Zároveň chceme, aby se postupně víc dostávaly do firemních procesů a mohly naplno nastoupit, až jim děti půjdou do školky či školy. Toužíme po dalším růstu a čistě rodinném byznysu. Komu jinému máte důvěřovat, když ne vlastní rodině?
A jak oddělujete práci a soukromí?
Snažím se každého člena rodiny respektovat, poslouchat, co mi říká, ale nebudu lhát, občas je to boj. S Johanou to musím striktně oddělovat a jindy než v práci se o práci nebavíme, tedy spíše se to stále snažím učit. S Magdalenou si o pracovních záležitostech můžu popovídat i u kávy. Díky ní se snažím plnit sliby, které dávám. S manželem také žádnou striktní dohodu nemáme, na druhé straně jsem díky němu zjistila, jak osvěžující je vypnout a neustále neřešit práci. Naučil mě, že jedeme domů a máme padla. Život přece není jen práce.
