Že není prospěšné děti řezat jako žito, je dnes většině rodičů jasné. Ale pomůže občasná facka, plácnutí přes prsty nebo pár na zadek? Papež František se nedávno ve Vatikánu rozhovořil o roli otce a vyslovil se i v tom smyslu, že občasné naplácání je v pořádku.
Plácnutí je ok, říká papež
„Jednou jsem zaslechl otce, jak vypráví, že občas musí svým dětem naplácat, ale nikdy ne do obličeje, aby je neponížil. Jak krásné. Má smysl pro důstojnost. Spravedlivě je potrestá a uzavře to,“ prohlásila hlava katolické církve podle britského deníku Guardian. Po zveřejnění jeho slov se ihned vynořilo velké množství kritických názorů odsuzující obhajobu jakékoliv formy násilí na dětech. Oslovili jsme tři odborníky a zeptali se jich na jejich názor.
„V dnešní době se fyzické tresty nenosí, existuje řada jiných způsobů, jak můžeme dítě potrestat, když zlobí, jak mu dát jasný signál, že toto chování netolerujeme,“ domnívá se psycholog Jan Kulhánek z centra Psychoterapie Anděl. Na druhou stranu v porovnání s některými západními státy je u nás stále pohled na fyzické tresty celkem uvolněný a občasné „výchovné“ naplácání na zadek nikoho do potíží se zákonem nedostane, vždycky ale samozřejmě záleží na konkrétní situaci.
Podle údajů deníku Guardian jsou fyzické tresty dětí zcela zakázány ve 39 zemích včetně Německa a Švédska, ale také Jižního Súdánu nebo Turkmenistánu.
Odborníci jsou proti
„Obecně vzato fyzické tresty nejsou vhodné, dítě ponižují, a i když „fungují“ a dítě se pak chová vhodně, neovlivní jeho vnitřní motivaci. Někdy se dokonce může stát i to, že v dítěti vyvolají i touhu po pomstě,“ myslí si psycholožka Pavla Koucká, autorka knihy Zdravý rozum ve výchově.
Zásadně proti fyzickým trestům je pedagožka a výchovná poradkyně Markéta Klingerová: „Bití narušuje sebeúctu dítěte i jeho vztah k rodičům, u některých dětí posiluje vzdor a obecně dává dětem příklad do života, že když někdo slabší nedělá zrovna to, co chtějí, mohou dosáhnout svého tím, že ho uhodí.“
Psychologové a psycholožky upozorňují právě na nebezpečí učení nápodobou, které platí i ohledně fyzického násilí. Pokud rodič dítěti ukáže, jak ručně řeší své konflikty, může to brzy začít dítě zkoušet třeba na sourozenci nebo kamarádech. „Mnohem důležitější, než co dítěti říkáme, totiž je, jak se sami chováme. A když dítě vidí, že my sami reagujeme násilím, samozřejmě to chápe jako vzor správného chování,“ upozorňuje psycholožka Pavla Koucká na dvojsečnost fyzického trestání dětí.
4. března 2014 |
Plácnout a naplácat
Na druhou stranu jsou situace, kdy se jedná o akutní nebezpečí nebo reakci a rodiči ruka prostě vyletí. Co pak? „Vnímám velký rozdíl mezi spontánní, okamžitou reakcí rodiče, plácnutí, a reakcí promyšlenou, tedy naplácání. Pokud například batole kousne (ať už rodiče, nebo třeba sourozence), a rodič zareaguje prakticky automaticky plácnutím, je to na místě. V klidu k dítěti přijít, ohnout ho přes koleno a naplácat mu, na místě není,“ vysvětluje rozdíl v chápání fyzických trestů psycholožka Koucká.
V tom s ní souhlasí Jan Kulhánek a dodává, čemu se přitom vyvarovat: „Plácnutí dítěte předškolního věku přes zadek (přes oblečení) může být jasným signálem, že je situace vážná, je třeba zastavit se. Takto dítě vnímá plácnutí jen tehdy, pokud je to výjimečná aktivita, pokud v tom není ze strany rodiče velká agrese, projev bezmoci rodiče či o snahu si na dítěti vylít zlost,“ domnívá se psycholog a dodává, že by se dítě nemělo trestat před ostatními dětmi, aby nebylo zbytečně ponižováno před kamarády. A připomíná, že rodičovskou autoritu si takto ale rozhodně nevybudujete.
