Jste tváří nákupního čísla magazínu Ona Dnes, a tak se musím zeptat – co ráda nakupujete?
Kupodivu nejsem vyloženě nakupovací typ, nemám k tomu vztah. Nikdy jsem si ho nevybudovala. Možná je to tím, že jsem to nezažila s maminkou. Během dospívání pro mě bylo stresující, že si kamarádky mohly něco kupovat a já byla jen v pozici rádce.
Nezměnilo se nic, ani když už si to můžete dovolit?
Nezměnilo. Jsem vděčná, že už si na sebe mohu koupit věci, které se mi líbí. Jenže já je ani nezkouším. Když mě něco zaujme nebo to vidím ve výloze, tak to vezmu do ruky a odcházím. Jsem v tom rychlá.
Narození dítěte vaše nakupovací zvyky neovlivnilo?
Co jsem se stala maminkou, tak nakupuji hlavně pro chlapečka. Ale v rychlosti se nic nezměnilo. Teď nedávno jsem potřebovala botičky a teplou bundu – za dvě minuty bylo vybráno.
Dostávali jste v dětském domově nějaké kapesné?
Nevím, kolik je to dnes, ale před patnácti lety, kdy byla situace samozřejmě jiná, tak jsem v nejvyšším věku měla asi dvě stě osmdesát korun měsíčně. Nebylo to moc, ale v domově jsme měli všechny materiální věci od jídla až po drogerii, takže za kapesné jsme si mohli koupit nějaký nadstandard. U mě to byly ze začátku sladkosti, co měly holky ve škole, později došlo na kupování šminek a oblečení. Od patnácti jsem už chodila na brigády.
Jestli jsem úspěšná, tak má na tom největší zásluhu moje vytrvalost a důslednost.
Veronika Kašákovámodelka
Zmínila jste, že jste si nemohla dovolit to, co vaše kamarádky. Nikdy jste neměla potřebu si to vynahradit?
Možná ještě v dětském domově a chvíli poté. Za vydělané peníze jsem šla okamžitě nakupovat, protože jsem nabyla dojmu, že můžu. A trvalo mi to tak do pětadvaceti. Paradoxně, když jsem na tom lépe než tehdy, naopak neutrácím. Ale myslím si, že je to vývojem, jak žena dospívá. Jako puberťačka jsem taky chtěla mít všechno. Teď už pro mě není důležitá kvantita.
A co je pro vás důležité?
Spíš investuji do zážitků, ráda jedu na dovolenou, cestuji, koupím si knížku, ale doma nemám na oblečení ani dost úložného prostoru. Něco dostávám, takže jsem neustále nucena redukovat skříně, pořád recyklovat. Věci odvážím dětem do dětských domovů, protože je nemám kam dávat. Když jsem někde řekla, že mám tři kabelky a čtyři páry bot, tak se všichni divili. Ale je to proto, že to opravdu odnáším. Mám radost, když potkám holky a ony mají něco z mých věcí na sobě. Dělá mi dobře, že to někomu slouží a rád to nosí.
Změnily se dětské domovy za dobu, co jste pryč?
Tenkrát to bylo přísnější a striktnější. Ve věku dospívání až dost stresující, protože všechny moje kamarádky lítaly za kluky, užívaly si puberťácký život a já jsem musela být včas v domově, do osmnácti přespat kdekoli jinde neexistovalo. Když jsme něco porušili, přišel trest – zákaz vycházek na čtrnáct dní, zákaz televize. V pubertě jsem režim úplně nenáviděla.
A dnes to neplatí?
Dnešní generaci dětí v domovech se všichni snaží dopřát mnohem víc svobody. Dbá se, aby nedošlo k omezování práv. Děti tím pádem mohou všechno. Vychovatelka je v roli jakési pozorovatelky, nemůže jim zabavit telefon, protože by šlo o omezování svobody, když dostanou zákaz vycházek a poruší ho, vychovatelé je nemají čím „potrestat“. Ztratil se selský rozum a balanc. Protože pokud nedodržuji pravidla, mělo by to mít nějaké následky. Zákon dnes neumožňuje vychovatelům děti v domovech připravovat na život tak, jak by to dělali u vlastních potomků. Což za mě bylo a myslím si, že je ze mě slušný člověk.
Veronika Kašákovámodelka (31)
|
Takže jste názor na přísnost přehodnotila?
Tehdy to pro mě bylo opravdu náročné, protože jsem celkově svobodomyslná a říkala jsem si, tohle svým dětem nebudu nikdy dělat, ale teď to vidím z pohledu mámy jinak, určitým způsobem jsem správně vycepovaná.
Může to mít zásluhu i na vašem úspěchu?
Jestli jsem úspěšná, tak má na tom největší zásluhu moje vytrvalost a důslednost a asi nějaká ambicióznost, že jsem se nikdy nevzdala. Jde ovšem i o důsledek pobytu v dětském domově, protože se musíte hodně projevit, aby si vás někdo všiml, nenechat se odbýt.
Co vám v dospívání nejvíc pomohlo?
Obrovským přínosem pro mě bylo potkávat se s lidmi, co si plní sny a jsou mi velkými vzory. Špatné vzory vás sejmou. Autority jsou většinou vrstevníci. Společnost kolem nás nás vychovává. Pro mě bylo zásadní setkání s Helenkou, která mi byla v první řadě přítelkyní, ale zároveň byla terapeutkou a koučkou. Hodně ovlivnila moje směřování. Začala jsem chodit na přednášky, číst, sledovat dokumenty, zaměřila jsem se na to, co chci, nikoli na to, co nechci. Změnilo se i mé uvažování. Předtím jsem byla zakomplexovaná, říkala jsem si, že jsem ošklivá, mám špatné známky a nic se mi nikdy nepodaří.
Na principu průvodcovství je založen i váš nadační projekt Restart, který podporuje mladé lidi při odchodu z domova. Vycházela jste tedy hlavně z vlastní zkušenosti?
Udělala jsem anonymní dotazníkové šetření v domovech, kde jsem zjišťovala, jaké děti tam žijí dnes a co by jim nejvíc pomohlo. Nejčastěji chtěly individuální vztah s někým, kdo se jim jednotlivě věnuje, což potvrdil i můj vlastní příběh. Snažíme se přijít do domova v době, kdy v něm děti ještě žijí, navázat s nimi přátelský vztah a pak jim pomoct v době odchodu, kdy reálně řeší práci, finance, hospodaření, ale také svoje emoce, strach, vztek. Na to jsem chtěla zacílit. Projekt má ale rozhodně širší potenciál, mohl by se vyučovat ve školách. Byla bych ráda, kdyby ho podpořil stát.
Chci se řídit radou: Nevychovávej, buď dobrou mámou, tátou, dítě se přidá.
Veronika Kašáková
Berete si něco z ústavní výchovy za své?
Disciplínu a řád. Ale ne v tom smyslu, že si můj syn stoupne do latě a bude mít rozcvičku a večerku. K synovi musím kvůli fenylketonurii, což je vrozená porucha metabolismu, přistupovat hlavně s pravidly, řádem a režimem ve stravě, protože musíme přísně hlídat množství bílkovin na den. V domově jsme měli tabulky, kam se psaly rozpisy služeb, hodnocení a známky ve škole. A kdybych vám vyfotila tehdejší jídelníček a ten, co vedu Matyášovi, zjistíte, že jsou si podobné. Život má opravdu někdy smysl pro humor…
Jaká jste máma?
Vyloženě nadšená. Když je syn vzhůru, chci si s ním co nejvíc hrát. Pracuji a uklízím, až když spí. Pro prvorodičky je to prý typické. Myslím, že ve výchově budu důsledná, mám to v sobě. Budu se snažit, aby z něj byl dobrý člověk. Chci se řídit radou: Nevychovávej, buď dobrou mámou, tátou a on se přidá. Protože když mu budu říkat, že má holkám držet dveře, a neuvidí to dělat tatínka, tak proč by to dělal? My jsme pro něj vzory a bude dělat, co uvidí u nás. Dobrý vzor je zásadní.
Jaké další výchovné metody jsou vám blízké?
Mám za sebou práci v mateřské školce montessori, kde se kladl důraz na kreativitu a svobodu dětí, pobyt v dětském domově – tam vše fungovalo velmi striktně, a v neposlední řadě mám kolem sebe maminky, které pozoruji. Přemýšlela jsem o výchově, ale syn je zatím ještě malý, nechávám se tedy vést intuicí. Díky své práci se potkávám s dětskými psychology, různými odborníky, a když mě přepadnou nějaké obavy, třeba s ohledem na synův zdravotní stav, tak vím, že se mohu poradit s někým, kdo zná odpovědi nebo mi je pomůže najít. Nechci na základě vlastního strachu omezovat své dítě. Ovšem úplně nefandím rozmazleným dětem, které mohou cokoli. Je důležité dávat najevo emoce, to je v pořádku, ale bouchat pěstí už v pořádku není. Někdy vidím, že děti bijí rodiče, ostatní děti, berou hračky... S tím se neztotožňuji, ale člověk nikdy neví, co za tím je, co to zrcadlí.
Nákupy Ona Dnes po čtyřiadvacáté. Vyražte na lov pokladů se slevovými kupony |
Máte vystudovanou pedagogiku, spoustu zkušeností s dětmi, je něco, co vás na mateřství zaskočilo?
Obrovský šok byla synova diagnóza. Já jsem po celý život extrémně zdravý člověk, muž nadšený sportovec, prostě jsme zdraví jedinci, takže lékařský verdikt byla hrůza. Na to se ani nedá připravit, doteď to v sobě nemám zpracované. Zároveň mě zarazil nesmírný strach o dítě, který je asi nedílnou součástí mateřské lásky. Jak se do něj zamilujete, tak se o něj stejně tak bojíte. První dny jeho života jsem se pořád budila, kontrolovala ho, jestli dýchá. Asi je to normální. Neustále na mě mrkají alarmující věci, co se kde děje, co se může stát. To už asi nikdy neodejde. A jsem překvapená, jak mě naplnilo a pohltilo být mámou. Sice nelze úplně nepracovat, ale syna naštěstí mohu brát s sebou, je pro mě teď naprostou prioritou.
Necítí se váš partner odstrčený?
My jsme se naopak semkli, možná proto, že začátek byl tak náročný. Řekli jsme si, že náš syn je výjimečný. Je to náš mix. Od té doby jsme se ani jednou nijak nedohadovali, vše je podružné. Zdraví, láska a klid jsou nejdůležitější. Když nás navštíví přátelé, říkáme jim: Prosím vás, máte zdravé děti, nic neřešte. Asi by mi to také nedocházelo, kdyby mě v životě nepotkávaly takové lekce. Vždycky si říkám, díky bohu za ně, ale toto byla velká facka.
Pomohlo vám otevřeně sdílet svou zkušenost?
Ano. Celoživotně jsem hodně sdílná. I moje nová kniha je tak intimní, že to může někoho až děsit, ale aspoň uvidí, že v pocitech strachu a méněcennosti není sám. Myslím, že autentičnost a pravdivost potřebujeme a začínáme si jich víc vážit. Když se otevřu, tak se mi to vrací. Diagnóz, nemocí dětí a příběhů mi pak přišlo tolik, že jsem si svým způsobem oddechla: Syna potkalo naštěstí jenom toto… Do té doby byla sklenice poloprázdná, pak jsem ji uviděla poloplnou. Kolem nás je spousta zdravých dětí, ale také mnoho ještě víc nemocných. Do života mi postupem doby přišlo i několik maminek, které rovněž řeší fenylketonurii a se kterými si různě navzájem radíme a podporujeme se.
Napsala jste dvě knížky. Komu jsou určené?
První je pro děti z dětských domovů, přesně pro nějakou holku, která sedí v pokojíčku a neví, co se sebou. Druhá kniha je obecně pro ženy, aby se otočily směrem k sobě. Neumím psát o ničem jiném než o vlastních prožitcích. Nejde mi vymýšlet příběh, musím něco prožít, abych to dokázala popsat, jde zároveň o jakousi mou terapii.
Vy jste se dle knihy do sebeanalýzy pustila skutečně poctivě.
Zpětně jsem zjistila, že mi to pomáhá trochu se probrat. Cítila jsem, že se mi ulevuje, že se měním já i můj život. Ale ne všechno bylo ku prospěchu. Spoustu toho bych už neabsolvovala, bylo to jen ze zvědavosti, vlastně jsem odškrtávala seznam. V jednu chvíli jsem to už přeháněla, chtěla jsem zkusit všechno – postupně to zašlo hlouběji, až do ezoterické roviny.
A to už bylo moc?
Pochopila jsem, že se potřebuji hlavně vyznat sama v sobě, že mě nikdo nezmění a nikdo mi nic nepřičaruje. Věděla jsem, že musím jít do toho, čeho se bojím nejvíc, tedy do sebe. Snažím se udržet si to jako návyk. Kdykoli mě něco štve, i na druhých, cítím nějakou negativní emoci, ať velkou, nebo malou, hledám její zárodky u sebe. Snažím se neposuzovat ostatní, proč mi to dělají a jací jsou, spíš analyzuji, co mi to způsobuje a co to se mnou dělá.
Co byste tomu, kdo chce na sobě pracovat, poradila?
Je velmi zodpovědné v tomto směru cokoli doporučovat. Za mě je to asi pravidelná kontinuální terapeutická práce, kde vás vede kvalifikovaný člověk. Když chodíte do posilovny, koupíte si hezké šaty, kabelku, necháte si udělat vlasy, dodá vám to na sebevědomí jen na chvíli. Uvědomila jsem si, že terapie, sezení, když vás někdo učeše zevnitř, je stejnou investicí, jako když si jdete zacvičit, vzděláváte se. Mně to prospělo. A to si nemyslím, že tam musí chodit lidé, kteří prožili hrozná traumata. Velkým tématem jsou mezilidské vztahy.
V čem konkrétně?
Často opouštíme vztahy z vlastního pohodlí. A bereme si s sebou zavazadlo, návyky a neprospěšné vzorce z dětství, kdy toužíme po pochvale, jsme nedocenění, ženy třeba nevěří mužům, protože jejich táta odešel, a další známé věci. Ve vztahu obviňujeme toho druhého, pak si sbalíme ten náš uzlík a jdeme do dalšího vztahu se stejnou náplní: Jsem nedoceněná, jsem méněcenná, nevěřím chlapům. A zase to tam rozbalíme a čekáme, jak to ten druhý přijme. Ale je to náš batoh. Rozhodla jsem se s tím něco udělat, protože už jsem to nechtěla dál dokola zažívat. Měla jsem asi tři dlouhodobé vztahy, ve kterých jsem vždy řešila to samé. Tak mě napadlo, jestli nebude chyba ve mně, když se mi to pořád opakuje. To byl pro mě důležitý aha moment.
Máte partnera, syna, jak je to teď s vaší svatbou?
Měli jsem se brát minulý rok v květnu, jenže vypukla pandemie a pak jsem otěhotněla. Teď svatbu plánujeme a moc se na ni těšíme. Myslím si, že máme být rodina, maminka se má jmenovat jako její syn.
Takže přijmete manželovo jméno?
Já si nechám obě. I proto, že mé příjmení je spojené s tou holkou z děcáku, nadace ho bude používat dál. Ale jinak budu maminka svého syna a manželka svého muže. Těšíme se, že budeme rodina i na papíře.
