Existují různé teorie, jak působit na vývoj mozku dítěte dokonce už v prenatálním stadiu. IQ dítěte údajně může pozitivně ovlivnit třeba to, poslouchá-li žena v těhotenství Mozarta či hudbu obecně. Má něco takového skutečné opodstatnění?
Vezmeme-li v potaz, že neuronové synapse, které v mozku vytváří matematika, jsou velmi podobné těm, které vytváří aktivní tvorba hudby, tak konkrétně na této teorii něco být může. Ale asi neexistuje žádné reálné měření.
Dana Havlová, místopředsedkyně Mensy ČR
Přihlédnete-li k vašim zkušenostem s dětmi navštěvujícími Mensu, spojuje je nějaký společný rys, například co se týká rodinného zázemí nebo způsobu výchovy jejich rodičů?
Obávám se, že v převážné většině je fluidní intelekt (biologicky daný, oddělený od školních znalostí, pozn. red.) skutečně vrozená záležitost. Intelektové pásmo je nám nějakým způsobem dané. Samozřejmě je tu i nějaký vklad rodičů a stává se i to, že se nadané dítě narodí v rodině, kde motivující prostředí není, kde nemá pocit podpory a často pak svůj potenciál vůbec nevyužije.
Jaké dnes pozorujete nejčastější chyby ve školství, v přístupu k dětem, nejen nadaným, a jejich rozvíjení?
Podstatné je nebát se používat zdravý selský rozum. Když vím, že dítě nemá k nějakému oboru vztah, a přesto ho do něj nutím, jenom u něj vypěstuji k tomu oboru odpor. Zatímco když ho pro danou věc dokážu nadchnout nebo ho to samo baví, jeho výkon je extrémně jiný. Velmi často se stává, že je-li dítě například nadané na matematiku a chybuje v češtině, rodič matematiku ignoruje a začne dítě směrovat více do češtiny, aby nedostatky takzvaně dohnalo. Přitom je to stejná hloupost, jako bychom dítě talentované na fotbal, ale bez hudebního sluchu, nutili chodit místo na hřiště do hudebky. Ano, musíme dítěti pomoci v tom, na co nemá nadání, ale zároveň ho dál povzbuzovat v předmětu, který mu jde. Hlavně děti nestresujme, aby nedělaly zbytečné chyby z nervozity. Více dosáhneme, pokud se děti ve škole cítí dobře.
Týdeník TÉMAVychází v pátek  Rozhovor s Danou Havlovou o nadaných dětech vyšel v časopise Téma 4. listopadu 2016. |
Posteskla jste si, že v souvislosti s nadanými dětmi se často používají různá klišé v tom smyslu, že pokud má někdo výrazně vyšší inteligenci, většinou má jiné nedostatky, ať už v psychické výbavě, nebo v sociální inteligenci. Je to opravdu klišé?
Víte, každý to máme poskládáno trošičku jinak. Já třeba nevyřeším žádnou mapu, je-li potřeba, spolehnu se na navigaci. Oproti tomu spousta jiných věcí mi do hlavy skáče sama. Stává se, že děti nadané třeba na matematiku a logické uvažování mají potíže se sebeobsluhou, že jim musíte všechno opakovat a připomínat. U každého je třeba respektovat jeho specifika. Ale ta klišé se někdy skutečně používají. Bohužel, identifikování nadaného dítěte je stále považováno za něco elitářského a poukazováním na jeho nepraktičnost nebo nešikovnost jako by se okolí snažilo toto nadání kompenzovat.
Výzkum na tisícovce nadaných teenagerů ovšem ukázal, že 95 procent z nich vykazuje výraznou nerovnováhu mezi matematickými a jazykovými schopnostmi. Šest z dvaceti nejvýznamnějších matematiků současnosti mělo ve škole velké potíže naučit se číst.
Téměř nikdo nemá talent na vše. Proč by nás mělo překvapovat, že je to tak i mezi nadanými? Jeden skvěle kreslí, druhý počítá, další mluví pěti jazyky, někdo zaběhne stovku pod deset sekund, další třeba perfektně postaví zeď. V té rozmanitosti je přece krása.
Pokud nadané děti chodí do běžné školy a pohybují se v běžném kolektivu, s čím nejčastěji zápasí?
Hodně častá vlastnost mimořádně nadaných dětí je to, že mají jakýsi smysl pro fair play. Strašně intenzivně řeší, aby všechno vůči všem bylo fér, velmi se jich dotýká nespravedlnost k nim samým, ale i ke komukoliv dalšímu. Někdy nerozumí tomu, proč třeba tamten spolužák zrovna teď hází houbou po třídě, když paní učitelka říkala, že se to nemá dělat. Prostě dodržují pravidla. Průšvih je, že i když se neprojeví nahlas, občas je na výrazu toho dítěte jeho nesouhlas patrný, a to samotné už jej vyděluje z kolektivu.
Co vidí, slyší a cítí autistické dítě Ilustrační fotografie |
Jsou děti s vysokým IQ ve škole více šikanovány? Trpí osamělostí, mají méně kamarádů? Je vysoké IQ v tomto směru plus, nebo minus?
Značná část nadaných dětí bohužel se šikanou zkušenost má. Nadané děti mají zpravidla úplně jiné, pro ostatní netypické zájmy, takže je nemají s kým sdílet. Pokud nemají štěstí na parťáka, který by na tom byl podobně, daleko hůř se jim budují sociální vazby. Proto je velmi důležité umožnit takovému dítěti, aby tu spřízněnou duši našlo, třeba v kroužku, kam chodí stejně zaměřené děti.
Často se ale říká, že děti obecně dnes různými zájmovými kroužky zahlcujeme až příliš a ony ani nemají čas jen tak se poflakovat a trávit čas podle svého. Jak najít tu hranici?
Těžká otázka. Je opravdu třeba volit u každého individuální přístup. Někdo má sedm kroužků týdně, na všechny chodí s nadšením, zvládá toho strašně moc a v podobném výkonu funguje i v dospělosti. A někdo má zase rád svůj klídek a půjde pomalejší cestou. Pokud dítě nevykazuje známky únavy a jde do toho s chutí a nadšením, nechala bych ho na tolika kroužcích, které zvládne, ale rozhodně bych ho do něčeho netlačila. To, že dítě nemá ustálené zájmy a nedokáže se rozhodnout, čemu se věnovat dlouhodobě, je časté. Spousta dětí přeskakuje z jedné záliby na druhou a rozvíjí se všestranně, jiné dítě si vybere jeden fokus zájmu a sleduje do hloubky třeba mineralogii. Jeden je typ badatel, druhý si zase projde více informací povrchněji. Ten druhý to asi bude mít v životě o trošku pestřejší, ale zase je tam riziko, že se nevyprofiluje v jednom oboru a zůstane někde na půl cesty. U prvního naopak může pokulhávat všeobecný přehled. Ale na světě je velké množství míst k uplatnění pro různé lidi s různými typy zájmů.
V pěti letech čte. Co s ním ve škole?Záleží na učitelích, kteří by měli jeho talent rozvíjet  Ilustrační fotografie |
Když jste popisovala cvičení s vlajkami v rámci systému učení při metodě NTC, narazila jste na to, že konkrétně na toto cvičení reagují lépe chlapci než děvčata. Nedávno jsem slyšela debatu, kde se řešily genderové stereotypy, kdy se u dívek automaticky předpokládá, že jsou nadané spíše na humanitní než přírodovědné obory, a tato očekávání dopředu snižují jejich možnosti, protože jim podsouváme zavedený model bez ohledu na jejich skutečný potenciál. Jakou s tím máte zkušenost?
Myslím, že jakkoli se chceme tvářit genderově korektně, za to obrovské množství let, kdy se ženy staraly především o rodinu a měly životní priority a vzorce nastavené trošku jinak než muži „lovci“, tam jakýsi efekt genetické paměti prostě funguje. Velký vliv má samozřejmě i to, s kým se dítě identifikuje, a je přirozené, že holčička si za vzor vezme spíše maminku a chlapeček zase tatínka, čímž, ať chceme nebo ne, chování dětem automaticky podsouváme. Ale měli bychom být velmi otevření k tomu, že každý jsme originál, a podpořit dítě v zájmu, který projeví, bez ohledu na to, jestli nám připadá „holčičkový“ nebo „chlapečkový“. Myslím, že chlapci v tomto ohledu na tom nejsou oproti holčičkám o moc lépe, i od nich se očekávají určité stereotypy. Takže když si kluk chce hrát s panenkou, kouká na něj okolí skrz prsty. Přitom zrovna může být ve fázi, kdy maminka pečuje o sourozence a on chce být „ten maminčin“.
A máte pocit, že v souvislosti s určitým posunem v uvažování, kdy „genderovou korektnost“ začínáme více zohledňovat, se v přírodovědných oborech uplatňuje více dívek než dřív?
V oborech, jako je třeba programování, kde zrovna funguje přísná logika, jsou dívky stále výjimkou. Máme na škole spoustu dívek, které matematika baví od začátku, ve škole jsou skvělé a úspěšné a v praxi do toho oboru nejdou.
EQ versus IQČtěte také:EQ vs IQ - co potřebujeme v životě víc?  |
Proč ne?
Všimněte si, že jedničkářky a školně úspěšnější jsou většinou děvčata, a to až do maturity, a klidně i na vysoké. A přesto, kolik žen máme ve vedoucích pozicích? V tomto zkrátka trošičku fungují hormony. Testosteron a určitá rvavost, která je mužům na rozdíl od žen vlastní. My, ženy, si v určitém momentu dokážeme spočítat, že chceme svůj čas dělit mezi rodinu a práci, a kromě žen, které jsou opravdu velmi zaujaté svým oborem, většina z nás na profesním žebříčku klidně zůstane o kousek níž. U mužů je asi ten vnitřní tlak větší.
Mají větší orientaci na výkon a výsledek?
Ano. Že holčičky mají ve škole lepší studijní výsledky, může být také jakousi úrovní konformity, kdy holka se nechá zpracovat více než méně přizpůsobivý kluk. Ten jde po své linii, a přestože ve škole není tak úspěšný, v životě to pak válcuje. Typickým příkladem je Einstein.
Roste počet rodičů, kteří stojí o to, aby jejich dětem bylo přeměřeno IQ, čím to je?
Inteligenční kvocient je jen jedna ze složek komplexního intelektu člověka. A jak s ním kdo naloží, pak strašně záleží na všech dalších morálně volních vlastnostech, i na temperamentu člověka. Měřením IQ se zabýváme proto, abychom se pokusili i v běžných třídách najít děti, které jsou na tom dobře s logikou. V poradně by pak takové dítě mělo dostat doporučení, jakou školu by mohlo navštěvovat, s čím potřebuje pomoci, jak k němu přistupovat. Nejhorší je, když ty děti strašně chtějí uplatnit, co vědí, ale nemůžou, protože musí počkat na ostatní. Typická situace je, že nadané dítě v první, druhé třídě mává ručičkou nad hlavou okamžitě, kdykoli se paní učitelka na cokoli zeptá. V lepším případě paní učitelka řekne: „Ty se nehlas, já vím, že to víš“, v horším případě dítě slyší: „Teď se nehlas,“ a v nejhorším: „Neruš!“. Takže místo abychom to dítě učili pracovat, učíme ho čekat a nic nedělat. Což je velmi špatný návyk do života.
Jak poznat, že je mé dítě geniální?Sledujte těchto sedm příznaků  Ilustrační snímek |
Co s nadanými dětmi s nadprůměrným IQ udělá inkluze, kdy se spolu budou v jedné třídě učit děti zdravotně postižené, nadané či děti cizinců?
Můžu odpovědět otázkou? Když posadíme do jedné třídy několik maturantů, několik deváťáků, několik páťáků a doplníme pár druháčků - je možné je všechny rozvíjet adekvátně jejich potřebám? Bude to k jejich prospěchu?
Často se říká, že české školy stále bazírují na biflování informací, místo aby se děti učily, jak s informacemi nakládat. Je tohle nejzásadnější bolest současného školství?
Velmi bych byla za to, abychom s dítětem od první třídy pracovali jako s partnerem. Aby bylo spolutvůrcem školního procesu, protože pokud se spolupodílím na nastavení pravidel, co a jak dělat, pak nemám proč se bouřit, že mi nevyhovují, a nemůžu říct, že mi to někdo vnutil, přebírám zodpovědnost za výsledek. Je potřeba používat velmi citlivý přístup a respektovat děti jako individuality. Někdy se po dětech chce takový výkon, který by nezvládli sami vyučující a který je totálně vyčerpá nebo znechutí. Často se to děje na gymnáziích, kde děti dostávají neskutečné dávky memorování, přitom některé věci už ani nejsou úplně relevantní. Přála bych si, aby se lépe propojovaly mezioborové vztahy, aby se děti lépe naučily pracovat s informacemi, aby si je zvykly vyhledávat a ověřovat, vytahovat z nich to podstatné. Aby uměly mluvit a obhajovat svoje názory formou akceptovatelnou pro druhou stranu.
Je ale individuální přístup k žákům pro učitele s třicetičlennou třídou vůbec uskutečnitelný?
To je samozřejmě extrémně náročné, stejně jako celé povolání pedagoga. Příliš početné třídy kvalitě individualizovaného přístupu nepomáhají. Ale musíme bojovat. Nesmí být ke škodě dítěte, že není systém nastaven ideálně.
Jsou ve vzdělávání a výchově nadaného dítěte důležité dobré známky? Nejsou známky spíše projevem konformity, místo aby se prosazovala tvořivost, originalita?
Nadané dítě často vytváří výrazný tlak samo na sebe a vidí černobíle - uspěl jsem, nebo zklamal. Nic mezi tím. Vnější hodnocení pro některé není tolik podstatné, mají svůj pohled. Známky vyjadřují jakési počitatelné hodnocení, které ale platí jen v té konkrétní hodině a u toho konkrétního učitele a v jiné třídě či škole by to mohlo být zásadně jiné. Těžko se také „fér“ srovnává výkon dvou žáků i vzhledem k jejich dispozicím a možnostem.
