Jaké bylo vaše první živé vysílání?
Z prvního pocitu, který nebyl úplně příjemný, se to postupně ustálilo. V ranním vysílání jsou zprávy každou půl hodinu, ty první v šest si vlastně ani nepamatuji. Vím, že jsem usedla ke stolu, oznámila jsem své jméno, srdce mi vylítlo do krku, sevřel se mi žaludek a hlas se ztlumil. Během dalších zpráv se to ale postupně lepšilo. Je tam stále milion chyb, které rozebírám s kolegy a snažím se je neopakovat a zprofesionalizovat se. Samozřejmě mě moc těší pozitivní ohlasy od rodiny i diváků.
Emma Smetana
|
Překvapilo vás, jakou diskusi vyvolalo vaše příjmení?
Tatínek mě upozorňoval na to, že je to v Česku téma. Ale stejně mě překvapilo, kolik anonymních lidí se tím zabývá a jsou ochotni trávit svůj čas tím, že pod internetovými články diskutují o mém příjmení a o tom, co o mě vypovídá. Pokud to ale někoho irituje, tak ať mi říká Smetanová. Jen se nesmí divit, že mi bude chvilku trvat, než zareaguji. Nejsem na to zvyklá.
Proč se vlastně jmenujete Smetana a ne Smetanová?
Můj tatínek emigroval v šedesátých letech do Francie a stal se z něj francouzský občan. Když jsem se české mamince po dalších dvaceti letech narodila já, získala jsem automaticky dvojí občanství. Přechylování navíc nebylo v té době ve Francii možné, dítě se jmenuje přesně po otci, takže se mnou francouzské úřady zacházely jako s Emmou Smetana. Ve Francii jsem strávila víc než půlku života, žila jsem i v Bruselu a v Berlíně, a tak jsem příjmení Smetanová odjakživa používala jen při kontaktu s českými úřady.
Vaše maminka je Monika MacDonagh-Pajerová, vaše teta Kateřina Jacques. To vypadá, jako byste nepřechylování měly v rodině.
Maminka se vdala za Ira, ale z důvodu určité emancipovanosti a zachování rodu Pajerů si ponechala i své dívčí jméno s českým zakončením ová. Moc si neumím představit, jak bych vyslovovala její jméno jako MacDonaghová, nezní to moc hezky. Teta si jako velmi mladá vzala Francouze a podobně jako u maminky úplně nevím, jak by znělo Jacquesová, francouzská jména se špatně přechylují. A i když jí někteří vtipálci občas říkali Žáková, vnímám to jako poměrně trapnou snahu posmívat se.
Jste po mamince rebelka?
Maminka vyrůstala v podmínkách a režimu, proti kterému neexistovala podle mého názoru jiná přijatelná možnost než se bouřit. Já jsem vyrůstala v demokracii, takže v tomto ohledu neapeluji na žádnou změnu systému. Asi nejsem vyloženě konvenční, učitelům jsem často připadala drzá, dodnes se mnoha lidem zdá, že jsem příliš kritická nebo razantní, někteří mě vnímají jako arogantního člověka, ale to je spíš tím, že bohužel nejsem ten typ, co vždy s každým vyjde. Například v pubertě jsem za svou osobní svobodu bojovala hlava nehlava, to ale k tomu období patří.
A jste vůdčí typ? Máte silný cit pro spravedlnost?
To asi ano, máme v rodině mnoho takových osobností a zřejmě se to dědí, nebo to přebíráme proto, aby nás v té hlučné rodině vůbec někdo slyšel. Co se týče smyslu pro spravedlnost, tak v tom mám zcela jasno odjakživa. Na nespravedlnost neumím reagovat jinak než prudce a vztekle, možná až agresivně, v dětství jsem se kvůli různým křivdám dost naplakala.
Jaký byl váš život ve Francii, cítila jste se tam doma?
Jako dítě jsem se ve Francii jako doma úplně necítila. Ve Štrasburku na základní škole zase ostatní děti vnímaly moje přímení jako ruské nebo kazašské. Ale já jsem se vlastně úplně jako doma necítila ani v Praze, když jsem chodila na francouzské lyceum. Domov poměřuji spíš podle přítomnosti mých nejbližších, a hodně jich je právě teď v Praze. A taky když ležím ve své posteli, tak se cítím doma a v bezpečí.
Vystudovala jste vysokou školu v Paříži a v Berlíně, jak jste to zvládala?
Dostala jsem se na Pařížský institut politických věd Sciences Po, tam jsem vystudovala bakaláře a potom jsem se ucházela o dvojitý magisterský diplom s berlínskou univerzitou FU Berlin. Čtvrtý rok studia jsem proto strávila v Paříži a měla jsem ho intenzivnější, protože jsem do něj vměstnala osnovy dvou let, a na poslední rok studia jsem se přestěhovala do Berlína. Studovala jsem ve francouzštině i v němčině, pár předmětů jsem měla v angličtině a v ní jsem psala i diplomku.
Byl rozdíl mezi studiem ve Francii a Německu?
Ve Francii jsem nestudovala klasickou univerzitu, na kterou stačí mít maturitní diplom, ale institut, na který se skládaly přijímačky a který je špičkou ve Francii. Jedná se o školu, kterou prošli všichni francouzští vrcholní politici, novináři i manažeři. Takže to studium bylo poměrně náročné, chvílemi jsem byla absolutně zoufalá a opakovaně jsem pochybovala o tom, že se mi podaří dostudovat. V Německu jsem chodila na klasickou, masivní univerzitu. Já jsem si to tam dost užila, po té Paříži to byly takřka prázdniny, navíc jsem přitom zvládala pomáhat jako servírka ve dvou restauracích a jezdit na výlety do Prahy.
Máte raději českou, nebo francouzskou kuchyni?
České jídlo pro mě má spíš sváteční punc, proto si ho dám s velkou chutí. Svíčkovou miluju, ale přeci jenom je to na mě dost těžké. Můj metabolismus je navyklý na saláty, polévky, ryby a lehčí jídla, než jsou knedlíky. Takže českou kuchyni mám ráda moc, ale stačily by mi poloviční porce.
Vaříte ráda?
Vařím skoro každý den, pokud na to tedy mám čas. Teď při práci je to složitější. Dalo by se říct, že kuchyně je po posteli druhé místo, kde se cítím nejlépe. Miluji asijskou kuchyni, třeba thajskou nebo vietnamskou, stejně jako středomořskou, indickou, mexickou nebo izraelskou. V té ale vede můj přítel, dělá úžasný hummus.
A co ta svíčková?
Česká jídla zatím bohužel neumím. Moje prababička z Proseka mi už kdysi prorokovala, že kvůli tomu zůstanu na ocet.
Jak jste se seznámila se svým přítelem?
Potkali jsme se v létě 2008, přijela jsem tehdy na léto do Prahy. Původně jsem neplánovala, že bych žila v Čechách, ale Jordan, který je napůl Čech a napůl Izraelec, studuje na DAMU, takže je v otázce adresy neflexibilní, a já chtěla žít s ním. Svou roli v tom hrálo ale i to, že mám sedmiletého nevlastního bratra Tomáška, se kterým se nyní můžu častěji vídat.
Chodila jste někdy s Čechem?
Poprvé v životě jsem se ve svých třinácti letech zamilovala právě do Čecha, ale to jaksi nevyšlo. A poté už mé srdce pro Čecha nikdy nezahořelo.
Co dělají Češi špatně, že jste kromě té první lásky netoužila po vztahu s Čechem?
Já se přiznám, že jsem asi povrchní, ale muž se mi mimo jiné musí fyzicky líbit. Smysl pro humor a inteligence jsou samozřejmě nepostradatelné vlastnosti, ale od Petry Paroubkové se liším tím, že sexy mozek nestačí a že si všímám i vzhledu. A Češi vypadají dost podobně jako já, což mě úplně nebaví. Také jde o určitý vkus a šmrnc, a to jak v projevu, tak v chůzi, v oblékání. Muž podle mě musí mít jakýsi cit pro estetiku, noblesu, kultivovanost v chování. A velmi silně vnímám také to, jaký má vztah k ženám. Od Francouzů a hlavně od svého tatínka jsem zvyklá na gentlemanství a osobní kouzlo, lehkost a nevulgárnost. To zatím u Čechů vnímám jako vzácnost, které si ale o to víc vážím, když už se tu s ní setkám. Opravdu mě neokouzlí, když muži při konverzaci se mnou vpadne do věty slovo "vole". Možná jsem vztahovačná, ale jako vůl se necítím (smích).
Jak jste se jako studentka politologie dostala k herectví?
Vzpomněla si na mě rodinná známá a režisérka Andrea Sedláčková, protože jsem se jí typově hodila do jedné role ve filmu Rytmus v patách. Pozvala si mě na casting, a protože mi vlastně ani moc nedocházelo, o co jde, a dostala jsem velmi příjemného partnera Vojtu Kotka, tak jsem prošla. Zřejmě to bylo proto, že jsem neměla tušení, kolik je tam pozváno lidí a chovala jsem se přirozeně.
Zřejmě to nebude tak špatné, když si vás do svých filmů vybrali tak renomovaní režiséři jako Jiří Menzel nebo Agnieszka Holland.
To se musíte zeptat jich. U pana Menzela je to ale nejspíše zase o typu. Mám podezření, že Jiří Menzel rozpoznal, že bychom si mohli lidsky porozumět a možná si mě oblíbil pro mou schopnost sebezesměšňění. V Hořícím keři Agnieszky Holland hraji Hanu Čížkovou, Palachovu kamarádku, kterou zřejmě miloval, a ze které se tajný policista v podání geniálního Ivana Trojana snaží dostat informace, které nemá. Z toho projektu mám obrovskou radost, byla to bezpochyby moje nejtěžší herecká úloha a doživotně nezapomenutelná čest.
14. září 2012 |
