ilustrační snímek
1. Na všechno máš dost času
Všichni mají ve zvyku mladým říkat, že na všechno je dost času. Jenže ono ho zase tak moc není, bylo by tedy krátkozraké spoléhat na to, že „jednou“ všechno doženete. Jsou věci, které se při dvou dětech a zaměstnání na plný úvazek dělají jen velmi těžce. Takže je fajn mít plán. Pokud chcete studovat medicínu, naučit se jazyk, cestovat, vyzkoušet něco, po čem toužíte, je fajn sebrat odvahu, odhodlat se a neodkládat plnění svých snů na později.
2. Pozor při výběru přátel
Když jste mladá, jste spontánní, naivní, plná lásky a upřímnosti. A je to krásné! Zkušenost vám však přinese užitečné poznání: ne každý může být přítel. Proto je třeba si chránit soukromí, názory a své duševní zdraví tím, že si budete přátele důsledně vybírat. Jsou přece rodina, kterou si můžete vybrat.
3. Být pěkná, štíhlá a bez vrásek zadarmo je jen na chvíli
Rady, které by většina z nás dala svému dvacetiletému já (a jistě jich ještě hrst přidáte): víc spi, neponocuj tolik, pij víc vody, maž si obličej, krk a dekolt krémem s UV faktorem. Ano, i v zimě!
Ilustrační snímek
4. Seber odvahu a dělej věci, ze kterých máš možná strach
Pokud je něco, čeho ženy ve středním věku nejčastěji litují, pak je to všechno, co se bály udělat a ze strachu nakonec skutečně neudělaly. A nemyslíme tím bungee jumping nebo piercing. Nepoznáte se třeba v tomhle příběhu? „Bála jsem se jít studovat do zahraničí, ačkoli se mi naskytla skvělá příležitost. Neodjela jsem kvůli své první lásce. Ve skutečnosti to byla výmluva. Měla jsem strach. Bála jsem se, že život v cizí zemi sama nezvládnu. Dnes vím, že bych to zvládla a vrátila se bohatší o spoustu skvělých zážitků a zkušeností.“
5. Mít děti ve dvaceti, nebo počkat?
Najít partnera na celý život je obrovské štěstí. A když se vám to podaří ve dvaceti, je to skvělé. Ačkoli kolem nás přibývá mladých matek, skočit do toho po hlavě a mít rodinu hned po škole je dnes stále poměrně neobvyklé. Pokud se pro to přece jen rozhodnete, je třeba si uvědomit několik zásadních věcí.
Dítě není pes ani kabelka. Nedá se odložit. Dítě není náplast na nefungující vztah. Naopak, pro partnery je rodičovství obrovská výzva. Pokud máte mít dítě, tak určitě s někým, o kom víte, že se o něj můžete v každé situaci opřít. A pak je úplně jedno, kdy to bude. Ideální čas neexistuje. To, že se stanete mámou, vám vnese do života obrovskou změnu a nový rozměr. Je to úžasné, ale i těžké, jelikož to s sebou nese obrovskou zodpovědnost.
6. Život je někdy krutý
Je dobré to vědět a být na to připravená. Opustí vás přítel. Zradí kámoška. Vyhodí vás z práce. Naštve vás sestra či manžel. I vaše dieta možná selže. To je život. Je třeba se z něj umět radovat, i když není dokonalý. Umět odpustit a jít dál je skutečně velmi užitečné. Tuto dovednost rozhodně budete potřebovat.
Ilustrační fotografie
7. Uč se víc od své mámy
Většina z nás v pubertě patrně nepředpokládala, že nás jednou možná bude bavit vařit a péct. Nemyslíme ani na to, že až si založíme vlastní rodinu, nejspíš to stejně budeme muset dělat. I proto bychom se měly víc učit od svých matek. Nejen v kuchyni. Bohužel poslouchat rady zkušenějších není ve dvaceti „in“. To poznáme samy, až dospějí naše děti. Kdo ví, zda nás vyslechnou a vezmou si něco z našich rad a zkušeností k srdci.
8. Vyhovět každému? To je skutečně velká ztráta času
Jasně, když už jste vysokou začala studovat, máte pár let za sebou a k získání diplomu vám schází jediná zkouška, dokončíte ji, i když se vám nechce. Aspoň kvůli babičce, která ještě nemá vnouče s vysokoškolským diplomem. Ale život máte jen jeden. Měla byste ho žít šťastně především pro sebe a kvůli sobě. I když to není nonstop jen zábava! Takže řešit, komu byste se měla zavděčit, nebo co si o vás jiní budou myslet, je skutečná ztráta času. Čím dříve to pochopíte, tím dříve se budete mít lépe a nebudete se trápit, co by, kdyby.
9. Nikdy neříkej nikdy - vážně
Každé z nás ihned vytane na mysli nejméně deset situací, které nás pořádně profackovaly. Taky jste si dřív říkala, že tohle byste nikdy neudělala? Neodpustila? Nedopustila? Nepřežila? A víte, co? Udělala. Odpustila. Dopustila. A přežila.
Ilustrační snímek
Jak vzpomínají na dvacet redaktorky Ženy a život?
Tereza Dusová (31): „Za úspěšné složení maturity mi byla od rodičů nabízena studijní cesta do Anglie, podpora ve studiu na vysoké škole a možná, když vše půjde podle plánu, i základ na první auto. Tohle všechno jsem ve dvaceti letech hodila za hlavu, protože jediné, po čem jsem v té době toužila, bylo miminko.
Představovala jsem si to jako v amerických filmech – budu dokonalá a mé dítě bude mít šik mladou maminku, kterou budou jeho spolužáci srovnávat se Stiflerovou matkou z komedie Prci, prci, prcičky. I když mě od mého rozhodnutí rodiče všemožně zrazovali, já si šla za svým a nyní mám osmiletého syna. Těžko posuzovat, jestli jsem se tehdy rozhodla správně, každopádně od mé naivní představy se mnohé změnilo – nejsem tak dokonalá, jak se nám snaží namluvit americké filmy, a ke Stiflerově matce mám taky na hony daleko. Jsem nejspíš stejně trapná, jako kdybych rodila ve třiceti.“
Barbara Juzlová (43): „Ve dvaceti jsem nabyla pocitu, že je pro mě moje rodné město na Moravě moc malé a že chci do světa. Do roka jsem odletěla do Austrálie, kde jsem studovala angličtinu a starala se o děti. Nebýt toho, že jsem se těsně před odletem šíleně zamilovala, jsem tam nejspíš dodnes. Zkrátka, vrátila jsem se kvůli svému klukovi, ale bylo to mé vlastní rozhodnutí. Do měsíce po mém návratu jsme se rozešli a mě za další tři měsíce zavál osud, práce a štěstěna do Prahy, která je od té doby mým druhým domovem.
Tady začala éra mého svobodného a vlastně i bezstarostného života. Sice jsem první zimu neměla na zimní boty a dávala jídlo za okno na parapet, abych šetřila elektřinu za provoz ledničky, ale takové povrchnosti mi bohémský život v minigarsonce pod Žižkovskou věží, podkreslený písněmi Hany Hegerové a litry levného vína, nemohly zakalit. Dnes sice nechápu, jak jsem to mohla přežít, ale byla jsem šťastná a doteď na to moc ráda vzpomínám.
Kdybych měla něco zpětně poradit svému dvacetiletému já, tak aby se moc nezabývalo tím, co si o něm myslí jiní, nechtělo se všem zavděčit, naučilo se včas říkat ne a žilo si život podle sebe. Protože jak říkáme na Moravě: Lepší je si život pos..t sám než podle toho, jak vám radí ostatní.“
Hana Šperková (37): „Ve dvaceti jsem se zbytečně moc kontrolovala, málo si užívala bezstarostného mládí, řešila věci, kterými jsem se klidně mohla zabývat až o deset let později. Naštěstí jsem se kolem pětadvaceti lehce vzpamatovala a leccos dohnala. Ukončila jsem totálně vyčpělý a přechozený vztah, vycestovala do Kanady a USA, začala se oblékat mladistvěji… Svému dvacetiletému já bych mimo jiné nařídila: Neřeš pořád váhu, vždyť máš super postavu. Tlustá teprve budeš, potom co odnosíš dvě děti!“
Zdeňka Skokanová Němcová (52): „Kdy že mi to vlastně bylo dvacet? Jisté je, že byl socialismus, že jsem tehdy k nelibosti rodičů vzdala studium na ČVUT a zoufale se zamilovala do muže o dvacet let staršího.
Moje budoucnost, nejen pracovní, byla ve hvězdách. Naštěstí za rok vše změnila sametová revoluce a život se rozjel naplno. Co bych s odstupem třiceti let změnila? Téměř nic. Onen starší partner mě naučil fotit, pomohl mi dostat se na FAMU, abych mohla dělat, co mě baví. A včas mě opustil, abych mohla najít toho pravého. Jen jedinou věc bych určitě udělala jinak – odjela bych na pár let do světa a naučila se aspoň tři jazyky. Tímto poučena jsem vyslala dceru do Irska a teď se mi stýská.“
