Podle nedávné americké studie, která byla provedena na Massachusetts Institute of Technology, si muži k vyznávání lásky konečně našli cestu. Odborníci ze stejnojmenné univerzity totiž zjistili, že pánové své "miluju tě" vysloví ve vztahu zpravidla jako první. A tak navzdory ustálené představě, že jediné, co udatného a chrabrého muže dokáže pořádně vystrašit, je závazek, se naše silnější polovičky ve vyjadřování citů vyloženě vyžívají.
Výzkum odhalil, že až v sedmdesáti procentech případů je to opravdu muž, kdo se jako první odhodlá k vyznání, které vztah posouvá zásadně odlišným směrem. Otázkou zůstává, co si pod takovým nasměrováním naši partneři představují. Pokud jsou opravdu smířeni s tím, že je tato osudná slova nejspíš zavedou k nakupování bonboniér pro budoucí tchýně, sledování nekonečných romantických filmů či k výběru jmen pro ještě neexistující potomky, výsledky zmíněného výzkumu můžeme hodnotit jedině jako naprosto šokující.
Podlomená kolena
Neradujme se však předčasně. Ačkoli výsledky studie uvádějí, že muži o svém vyznání začnou přemýšlet v průměru o 42 dní dříve než jejich partnerky (!), brzké načasování nemusí být zdaleka tak výmluvné, jak doufáme. Podle citovaných odborníků je totiž mužská motivace k projevení lásky velmi prostá: "Miluju tě" podlomí kolena každé ženy. Stačí pak jen zajistit, aby se při této krátké nevolnosti měla žena o co opřít. Rám postele k takovému účelu údajně slouží ideálně.
Máš mě rád?
Nepříliš překvapující je tak zjištění, že muži se k vyznání lásky uchylují zpravidla ještě před započetím společného sexuálního života. Ženy se většinou vyslovují až v "druhé" fázi vztahu. Nelze však s jistotou určit, jestli za mužským prvenstvím přeci jen nestojí velká míra ženského úsilí. Vyčkávání je přeci jen účinná strategická zbraň a v tomto případě ji nejspíš umíme využívat velmi obratně. Je tak docela možné, že jejich "miluju tě" je výsledkem naší usilovné práce.
V určité fázi vztahu tak s partnerem s oblibou rozehráváme slovní volejbal - dáváme mu přesně mířené nahrávky ke smečování: "Máš mě rád?", "Miluju chvíle s tebou!", "Kolik žen jsi ve svém životě opravdu miloval?"… V tomto směru naše kreativita nezná mezí. Víme totiž, že ten, kdo "to" řekne jako první, se zpravidla dostává do nepříjemné nevýhody.
Vyznání s následky
Dvaatřicetiletá Mirka, redaktorka na volné noze, by o takové situaci mohla vyprávět. "Seznámila jsem se s Tomášem v pátek třináctého. Symbolika v našem vztahu brzy vzala za své. Měsíc od našeho setkání jsem si zlomila nohu, když mě Tomáš učil jízdě na kolečkových bruslích. A důvod zranění? Jednoduchý. Při "bruslení" mi Tomáš řekl, že mě miluje. I přes obrovskou helmu, která mi nepříliš přitažlivým způsobem chránila hlavu, bylo jeho náhlé vyznání zřetelně slyšet. Leknutím jsem upadla a namísto očekávané odpovědi jsem mu jen zdvořile poděkovala."
Ten správný okamžik
Ano, asi to s námi nebude zcela jednoduché. Všechny totiž věříme, že to pravé vyznání lásky musí přirozeně vyplynout. Potíž je však v tom, že představu o tomto spontánním okamžiku postupně rozvíjíme zhruba od našich třinácti let.
Za tu dobu tak k ní přibyly bláznivé nápisy na zdech, milostná psaníčka, slova vysypaná z plátků růží nebo vyrytá v písku na pláži. Prostě typicky spontánní a přirozené momenty našich vztahů... Nesmíme tak mužům zazlívat, že to chtějí mít co nejdříve za sebou.
