Jaká teď panuje mezi vašimi americkými přáteli nálada?
Myslím, že v Amerika není tak zorganizovaná jako Česko a obranná reakce nepřišla včas, vážně začali jednat až nedávno, a každý region a město má odlišnou politiku i nápady. Bojím se trochu, že se tam může situace ještě zhoršit. Kvůli koronaviru zemřel bohužel i můj kamarád lékař, takže se mě to dotklo i osobně.
Vy sám jste se dostal do Česka před uzavřením hranic na poslední chvíli. Kde jste byl?
Byl jsem v Keni, kde jsem měl strávit ještě dalších jedenáct dní v divočině. Napřed jsem si říkal, že tam zůstanu a ještě si prodloužím dovolenou v národních parcích, ale situace v České republice se tak rychle změnila, že jsem raději vše zrušil a zarezervoval si nový let zpět do Prahy. A ještě že tak, protože v Keni se následně situace hodně změnila, teď bych byl v karanténě tam.
Jak vy vnímáte nebezpečí, které nám hrozí ze zvířecích virů?
Lidé běžně nejsou s divokými zvířaty v tak úzkém kontaktu, takže si myslím, že nebezpečí je nízké. Ale například v Číně a Vietnamu existují trhy, kde se obchoduje s divokými zvířaty. Jedí je, ale také je používají ve svých tradičních léčivech – například roh nosorožce nebo tygří kost. To představuje velké nebezpečí pro zvířata. Díky aktuální situaci by však tyto trhy mohly být uzavřeny, což by mohl být jeden z pozitivních důsledků epidemie.
Jak jste se dostal k fotografování divočiny?
Miloval jsem přírodu a cestování v exotických divočinách. Zpočátku jsem fotil spíš proto, abych si uchoval vzpomínky, k nimž jsem se rád vracel. Proto jsem se o fotografování začal víc zajímat a zároveň jsem měl čas trénovat, protože jsem v exotice strávil asi více dní než většina lidí.
Máte v živé paměti nějaké nejsilnější a nejnebezpečnější momenty, které vás u fotografování potkaly?
Když v noci spíte ve stanu, je všechno intenzivnější. Zvuky hyen i lvů, kteří začínají lovit, jsou mnohem strašidelnější, když zvířata nevidíš. Nebo jsem třeba zažil jíst hrochy trávu tak blízko, že jsem slyšel jejich dech. Jednou jsem se takhle probudil kvůli podivným zvukům připomínajícím vaření, a nakonec to byli paviáni v kuchyni. Jindy jsem v období dešťů, kdy jsou silnice v Africe velmi špatné, na několik hodin uvázl v bahně v národním parku v Ugandě. Za celou dobu jsem neviděl žádné jiné auto. Kolem mě mohli být kdekoliv lvi, takže jsem nechtěl úplně z auta ven, ale venku bylo pětatřicet stupňů a v autě ještě víc. Bylo to opravdu náročné, ale když se trochu bojím, cítím se naživu.
Trhy s divokými zvířaty by mohly být uzavřeny, což by mohl být jeden z pozitivních důsledků epidemie.
Miller Harrisonfotograf
Co vás na přírodě, kterou fotíte, tak fascinuje?
Je to šance nahlédnout do časů, kdy neexistovaly ploty ani hranice a divoká zvířata byla součástí našeho života – nejen v národních parcích a zoo. V Namibii jsem řídil sám přes poušť a nikde nebyli žádní lidé, zvířata, jídlo ani voda. Najednou tam byl oryx (přímorožec jihoafrický). V tu chvíli jsem cítil, že jsme bratři, protože jsme tam byli jen my dva. Co tady dělá? Kam jde? Kde najde vodu? On ty věci zná, ale jak?! Nevíme, protože lidé neovládají všechno a nerozumíme všemu … Líbí se mi ten pocit, že stále existují záhady a existují místa a zvířata, která nekontrolujeme. Můžou si dělat, co chtějí – stejně jako já.
Sexy snímky zralých žen.Fotografka je proměnila k nepoznání |
Míváte někdy strach, nebo se jen snažíte zachytit nejlepší momenty?
Jakmile fotografuji, sleduji pouze scénu a myslím na nejlepší záběr a scénu. Někdy přestanu fotit, třeba když vidím hyenu, která stojí za mnou a dívá se na mě. Poslouchám a pozoruj, což může přinést nové fotografické příležitosti. Možná bych se však měl přece jen trochu víc bát. Někdy se pak totiž podívám na fotky a říkám si, že jsem možná byl už moc blízko. Lvi jsou rozhodně děsivá zvířata, ale sloni a hroši jsou ještě nebezpečnější. Jsou totiž nepředvídatelní. Pokud se ke mně přibližují, rychle se vzdálím. Jsou však věci, kterých se obávám v běžném životě víc, například dopravní nehody, setkání se špatnými lidmi nebo tropické choroby.
Váš koníček určitě přitahuje spoustu obdivovatelek. Točí se jich kolem vás hodně?
Určitě to některé ženy baví, ale že by se rozplývaly, to jsem ještě nezažil. Ale myslím, že mojí mamince a babičce se fotky opravdu líbí. Sám mám mnoho koníčků a zajímají mě ty ženy, které také propadly nějakému koníčku, a nemyslím jen práci a studium. A také ty, které jsou připraveny na nějaké dobrodružství. Pokud znají třeba různé druhy ptáků, nebo jaké je hlavní město Burkiny Faso, pak je to ještě lepší.
Jaké jsou vaše oblíbené filmy z prostředí divočiny?
Z mého dětství si pamatuji film Medvědi. Kromě toho, že se jedná o velmi krásný film, je to jeden z mála, který je natočen z pohledu zvířete, které má hlavní roli. Potom Útěk do divočiny – ten příběh byl pro mě velmi zajímavý, protože sympatizuji s postavou, která chce uniknout do přírody, což je ale zřejmě nemožné. Film Revenant Zmrtvýchvstání podle mě dobře ukazuje na to, že příroda byla a stále je velkou součástí nás. Sleduji také všechny filmy o horolezectví a rád čtu o starých expedicích.
Máte nějaký nesplněný sen, kam byste se chtěl podívat a co vyfotit?
Mnoho snů! Například bych rád viděl prales v Kongu, kde jsou sloni, gorily, šimpanzi. Stejně tak bych chtěl fotit vzácné ptáky v Papui Nové Guineji. Ještě jsem neviděl divokého tygra, takže kvůli tomu musím do Indie, kde jsou také nosorožci. Mezi zvířata, která chci fotit ve volné přírodě, patří mimo jiné člunozobec africký. Jednoho jsem viděl v Ugandě, ale fotografování není tak jednoduché, protože žijí v bažinách. Za dalšími zoborožcovitými budu muset do Asie. Láká mě Pantanal v Brazílii, delta řeky Okavango v Botswaně a další z mých největších přání jsou i polární oblasti.
