Jeho dcera, zpěvačka Michaela Tučná (44), dostala před časem pozvání od kapely Jelen na společné podzimní turné, kde zazpívají nesmrtelné tátovy písničky.
„Máma říkala, že cítí, že táta Jeleny schválil,“ tvrdí zpěvačka, která kromě toho, že má malou rodinnou firmu na zahradní práce, občas vystupuje jako host i s jeho bývalými kapelami Fešáci a Tučňáci.
Michal Tučný v sobě skrýval velkou pokoru vůči posluchačům. Sám tvrdil: „Já nejsem zpěvák, zpěváci jsou v Národním divadle. Já jenom lidem zpívám písničky.“ Jaký opravdu byl?
Především důvěryhodný, a to ve všech významech toho slova. Uvěřitelný. Snad jednou seděl na koni, a přesto byl bytostně kovboj. A když o tom pak zpíval, ten prožitek byl úplně autentický a všichni jsme to považovali za naprosto samozřejmou věc. Jakože jasně ví, o čem to je. Nikdo o tom naprosto nepochyboval. Táta měl v sobě opravdovost. A pokoru. Asi rok po jeho smrti byl uspořádaný koncert na jeho počest a tam stálo asi deset tisíc lidí, většinou chlapů, a všichni brečeli. Tam jsem si uvědomila, jak moc ho měli lidé rádi.
Nezapomenutelné je i jeho vystoupení ve vězení ve Valdicích.
Ano, záznam toho koncertu vyšel jako album i jako video. Shodli jsme se s kluky z kapely Jelen, že to je jedna z nejlepších tátových desek. V publiku samozřejmě stáli ti „pokérovaní vlkodlaci“. Táta jen přišel, řekl „Ahoj, kluci“, začal hrát a „kluci“ byli jeho. Vzpomínal na tohle vystoupení rád, i na besedu s vězni. Byl, myslím, jeden z prvních u nás, kdo zahrál ve vězení.
Neodmyslitelně k němu patřil klobouk, džínové kalhoty „lacláče“, ale i výrazná dikce při zpívání. Správně zpívat na mikrofon ho prý učila šansoniérka Eva Olmerová...
Ano, tatínek s ní v mládí chvíli chodil. Byla to pro něj hodně důležitá žena, i když byla o hodně starší (o 13 let, pozn. red.). Naučila ho, jak správně artikulovat a frázovat. Říkala, že musí otevřít „hubu“ tak, aby byl slyšet až na druhé straně hospody.
Týdeník TÉMAVychází v pátek Rozhovor s Michaelou Tučnou vyšel v časopise TÉMA.  Lorem ipsum dolor sit amet porro quisquam est qui dolorem ipsum. |
Byla pro vašeho tatínka „femme fatale“ jeho manželka a vaše maminka?
To byla naprosto osudová láska. Ona byla ta „báječná ženská“, o které zpívá. Máma byla a je úžasná, krásná ženská. Byla loutkoherečka v divadle Laterna magika. Hodně s divadlem jezdili po světě, tátovi vozila tehdy tady nedostupné desky a taky zprostředkovaně kus svobody ze Západu. Měli se moc rádi. Byla mu oporou, pevným bodem. Táta se neskutečně rád vracel domů. Na chalupě v Hošticích to zbožňovali. Sice nebyl žádný kutil, většinu věcí okolo chalupy obstarávala máma sama, ale na chalupě to bylo pro něj a mámu nejlepší. Tam byli nejšťastnější.
Váš táta byl asi také často pryč…
Byl. Ale když se z koncertu vrátil, měl takový svůj rituál. Jak potřeboval rychle nabrat sílu na další „šňůru“, tak se zavřel doma, poslouchal rádio, sledoval televizi, četl noviny a my na něj nesměly ani mluvit.
Ovlivnil vás táta hudebně už odmalička?
Táta měl doma pro mě tehdy obrovský kazeťák, na který šlo nahrávat. Byl mi asi rok a půl, ještě jsem ani moc neuměla mluvit, natož zpívat, ale líbilo se mi držet mikrofon, mít „publikum“. Sdílet to, že mě táta poslouchá a zpívá se mnou Ovčáci, čtveráci. Ještě dnes je pro mě ta vzpomínka hodně živá a ty kazety mám dodnes. Samozřejmě jsem pak chodila do „lidušky“. Hrála jsem na klavír, ale moc mě nebavil ten dril a doma následné cvičení. Táta ovšem na tom trval, a tak s maminkou vymysleli, že je budu „jako“ doprovázet při tanci. A táta, který tanec zrovna nemusel, s mámou tančil valčík v obýváku jen pro to, abych hrála. Ještě se navíc snažili tancovat co nejpomaleji, protože jsem hrála velmi kostrbatě. Každopádně metoda byla funkční, tu etudu umím dodnes.
Když vám bylo devět, vystoupili jste spolu i v televizi v jeho tehdy populárním pořadu Stodola Michala Tučného…
Zpívali jsme spolu Kdyby tady byla taková panenka. Ještě předtím jsme spolu vystupovali na některých polosoukromých akcích, bylo to moc fajn. Vzpomínám i na naše společné vystoupení, jedno z posledních, v televizním pořadu Michal Tučný po 25 letech aneb Už nikdo neví, kde jsme zpívali píseň Sweet dreams. Byla jsem tehdy hrozně nervózní a bytostně jsem cítila, že to táta se mnou prožívá naplno a dobře ví, jak se cítím. Sám byl totiž velký trémista. (V tomto pořadu z roku 1994 dostal Michal Tučný Platinovou desku za 800 000 prodaných nosičů, pozn. red.)
V 60. letech chtěl začít hrát na banjo, ale jelikož ho tehdy tady nebylo snadné sehnat, vyrobil si ho z kytary, u které sundal dvě struny, pod kobylku vložil toaletní papír a imitoval jeho zvuk…
Opravdové banjo si pak nakonec přivezl z Paříže, dal za něj, myslím, celoroční naškudlené úspory. V těch 60. letech byl jeho velkým vzorem Jiří Suchý. Chodil často do Semaforu a obdivoval ho.
Co pro vašeho tátu znamenal textař Zdeněk Rytíř?
Byli velcí přátelé a Zdeněk přesně věděl, jak má pro něj psát. Byl to jeho „vesmírnej brácha“. Když se Zdeňkem Rytířem v roce 1980 opětovně založil Tučňáky (první pokus ještě za asistenta Petra Novotného proběhl pár let před tím, to se ale kapela rozpadla už před prvním koncertem, pozn. red.), tak z toto vznikly legendární hity jako Báječná ženská, Poslední kovboj, Všichni jsou už v Mexiku nebo Tam u nebeských bran.
Jelení pocta TučnémuTurné na počest legendy Michala Tučného odstartuje 16. listopadu v Herálci a vyvrcholí pražským vánočním koncertem 15. prosince ve Foru Karlín. „Udělali jsme takový hrubý výběr Michalových písniček a z té zhruba stovky úžasných skladeb jsme pak vybrali asi čtyřicet, které nás nějakým způsobem nejvíc chytly za srdce. Bude to klasický „Jelení koncert“, do toho zazní blok Michalových písniček, některé zazpívá Míša sama, některé dáme společně,“ dodává lídr kapely Jelen.  Michal Tučný |
Jaká je vaše nejoblíbenější tátova písnička?
To nejde takhle říct… Ale k jedné mám zvláštní vztah. Bylo to asi rok, dva potom, co táta umřel, já jela v autě, pustila jsem si nějaký výběr jeho písniček, a když jsem slyšela skladbu Len chcieť - Vždyť to víš, kterou nazpíval s Allanem Mikušekem (slovenský country zpěvák, pozn. red.), najednou si říkám – to je o mně! Ale zároveň jsem pochybovala, že by táta vložil do písničky tak jasně adresovaný vzkaz. Zeptala jsem se proto Allana a on se na mě podíval a řekl: „Ale víš, že asi jo? No jasně… to je písnička o tobě a teď už vím, proč mi tehdy říkal nějaký věci.“ V tu chvíli ta pomyslná kolečka zapadla do těch správných míst. Písnička Len chcieť - Vždyť to víš byla vůbec poslední, kterou táta natočil, a vyšla na Allanově albu.
Jak vlastně ke spolupráci s Allanem Mikušekem došlo? spolu nazpívali i píseň Dážď...
Táta měl pocit, že by měl ty své písničky a svou hudbu někomu předat, a jednou narazil právě na Allana. Pamatuji si, jak mi nadšeně říkal, že konečně potkal mladého slovenského zpěváka country, a když jsem pak Allanovu desku slyšela, úplně mi spadla brada. Opravdu jsem si myslela, že jde o americkou desku, kterou tátovi někdo přivezl.
Nezdá se vám, že z poslední desky vašeho táty Šťastné staré slunce vyznívá jakési smíření?
Asi ano. Táta pravděpodobně tušil, že odchází. Ale stále tak nějak věřil, že to dopadne dobře, měl ještě další plány. Deska vyšla asi rok před jeho smrtí a mě dodnes mrzí, že s ní nejel turné, protože ji teď kvůli tomu málo lidí zná. A to je škoda. Táta na Šťastném starém slunci pracoval víceméně sám. Pojal tu desku jako setkání s přáteli. S Allanem natočil Dážď, jednu písničku si zazpíval s Pavlínou Jíšovou, jednu věnoval Evě Olmerové. Dvě věci mu netradičně otextoval básník Jan Novák, jsou nepochybně nádherné, ale pro „Posledního kovboje“ možná až moc vzletné.
Co zapříčinilo konec country festivalu stodola Michala Tučného, který se každoročně konal v jeho milovaných Hošticích a kde vystupovalo plno skvělých muzikantů a kapel?
Těch faktorů se bohužel sešlo několik. V posledních letech vzniká neskutečné množství menších festivalů, městských slavností a podobných akcí, kam si díky dotacím mohou pořadatelé pozvat ty nejlepší interprety. Proč by pak někdo jel stovky kilometrů, aby si poslechl kapelu, která mu bude za měsíc hrát u něj na náměstí? Jasně, přijely by třeba čtyři tisíce skalních fanoušků, ale za takových podmínek, bez dotací, to nejde dělat. Takže moje sestra, která Stodolu dlouhá léta organizovala (po osmnácti letech proběhl poslední ročník letos, pozn. red.), od toho musela upustit, což ji velmi bolí. Bylo to takové její dítě.
Hrobu Michala Tučného v Hošticích dominuje žulový pomník ve tvaru velkého kovbojského klobouku, na kterém hoří svíčky. Co ve vás to místo vyvolává?
Ten klobouk vytvořil sochař Michal Gabriel. Lidé se k němu sjíždějí z celé republiky a nosí tam kamínky. Je jich tam už obrovská hromada a vždycky, když jej vidím, dojme mě to.
Když zemřel, nevážil ani šedesát kiloNarodil se v Praze, jeho maminka byla uznávanou historičkou umění, táta grafik. V dětství hrál Michal Tučný na klavír a na kytaru, od čtrnácti bubnoval ve školním dixielandu. Vyučil se prodavačem, pak odmaturoval na obchodní škole. Po ní vystřídal řadu profesí, dělal i skladníka, pošťáka, prodával vánoční kapry... Začínal v beatové kapele The Makers, kterou založil jeho bratr Vít. Pak objevil díky písničkám Jiřího Suchého country. Prošel skupinami Rangers a Rivals, zlomem v jeho kariéře bylo ale setkání s Janem Vyčítalem a příchod do skupiny Greenhorns (1969). Vyčítal ho přemluvil, aby začal zpívat česky (do té doby měl písničky jen v angličtině). Po pár letech se ale s Vyčítalem pohádali a společně s Tomášem Linkou a s konferenciérem Petrem Novotným, který vystupoval při koncertech mezi písničkami se zábavnými historkami, odešli do kapely Fešáci. V roce 1980 se nejen oženil, ale se Zdeňkem Rytířem založil i kapelu Tučňáci. V té době nazpíval své největší hity. Měl pak i vlastní pořad v televizi a v rádiu. Zároveň ho ale sužovaly stále větší a větší zdravotní trable. V dětství totiž prodělal komplikovanou žloutenku, která mu citelně oslabila játra. „Skoro každý rok byl s něčím v nemocnici. Břicho už měl samou jizvu, doktoři neměli ani kam říznout. Kvůli tomu vlastně začal nosit lacláče,“ řekla před pěti lety zpěvákova dcera Michaela Tučná v rozhovoru pro Nedělní Aha!. Mimo problémů s játry musel na operaci kvůli proděravění střev, prodělal i komplikovaný zánět pobřišnice, bylo toho spousta. Zpěvákova dcera zavzpomínala i na jeho poslední večer, kdy se podíval večer v televizi na detektivku a šel si lehnout. „V noci se ale probudil, bylo mu strašně zle, naříkal bolestí, tak jsme zavolali záchranku. Nenechal se nést od saniťáků, šel sám. Koukala jsem na něj ze dveří, jak zase někam odjíždí. Jako kolikrát předtím. Jenže teď to bylo naposledy. Ještě v noci zemřel, byl to jeho poslední záchvat.“ Vážil tehdy ani ne šedesát kilo. Měl už rozsáhlou rakovinu jater, do toho se přidala slinivka… |
