Na psychiatrické oddělení ji loni v dubnu přivezl manžel. V krvi měla 2,47 promile alkoholu a do večera vystřízlivěla. Než se rozhodla jít se léčit, propila několik dní, bez alkoholu už její tělo nedokázalo fungovat.
„O dceru se staral manžel, protože už jsem to sama nedokázala, byla jsem u mamky a neustále jsem pila. Musela jsem, jakmile jsem se jen trochu snažila omezit alkohol, bylo mi zle. Pila jsem několik dnů v kuse. Ráno, večer, v noci, pořád jsem doplňovala hladinu alkoholu,“ vzpomíná na nejhorší období svého života.
Jeden den trochu vystřízlivěla, šla do koupelny, podívala se na sebe do zrcadla a viděla trosku. „Byla jsem oteklá, rudá, bylo mi strašně zle, klepala jsem se. Tehdy jsem si řekla, že musím okamžitě někam nastoupit, jinak se upiju k smrti, že to nemůže dobře dopadnout, protože už to nedokážu zastavit,“ říká Michaela Duffková. Dva dny nato nastoupila do Střešovic na uzavřené psychiatrické oddělení.
K závislosti na alkoholu se propila za několik měsíců. Alkoholem zapíjela svoji nespokojenost. Ve třiadvaceti letech se jí narodila dcera a zřejmě na roli matky nebyla připravená. Kvůli mateřství nemohla dostudovat vysokou školu, což její ambiciózní povaze také nepřidalo, do toho se ocitla izolovaná na okraji Prahy v domě rodičů manžela, se kterými si moc nesedla. „Láhev byla únik od toho, abych moc nepřemýšlela nad tím, že jsem tam, kde být nechci,“ vypráví Michaella Duffková.
Ve zlaté kleci bych se upila, vzpomíná bývalá alkoholička Monika Plocová - vyléčená alkoholička, pomáhá ženám zvládnout návrat z protialkoholní léčby do běžného života. |
Poměrně dlouhou dobu na ní nikdo nic nepoznal. Pití si nevšimli ani kolegové v práci. „Mám velmi rychlé spalování alkoholu, i když jsem večer hodně pila, druhý den ráno jsem měla zbytkový alkohol 0,02 promile. Ale je pravda, že postupně se i to měnilo, tělo si rychle navyklo na dávky alkoholu, hůř spalovalo a začaly se projevovat i fyzické změny. Dvakrát jsem zkolabovala. Pití mi nahrazovalo kalorický příjem a já nic nejedla. Měla jsem propadlé tváře, na nich červené mapy, někdy jsem zase bývala oteklá, postupně to začínalo být vidět,“ popisuje fyzickou proměnu. Alkohol ničil její zdraví a devastující účinky měl i na vztahy v rodině.
„Manžel si se mnou nevěděl rady, alkohol byl u nás doma na denním pořádku, hádali jsme se kvůli tomu, dokonce jsme se i fyzicky napadali, nejednou museli zasáhnout jeho rodiče.“
Teď už rok nepije a dodržuje naprostou abstinenci. Loni na podzim začala psát blog, aby svoji zkušenost sdílela s ostatními. Zájem o její texty je obrovský.
„Potvrzuje se tím, že s problémem alkoholismu se ztotožňuje velké množství lidí, kteří buď sami pijí, nebo se to týká jejich blízkých. I kvůli tomu jsem blog začala psát. Řekla jsme si, že když jsem já sama selhala, tak s tím půjdu ven, budu ten příběh sdílet a třeba to někomu v obdobné situaci pomůže.“
Přes blog se jí ozývají lidé, kteří dokázali skoncovat s tvrdými drogami, s alkoholem si však nevědí rady.
Michaela Duffková (27)
|
„Potíž je v tom, že drogy nekoupíte na každém rohu, zatímco alkohol ano. Je to nejdostupnější, levná a společensky přijatelná droga, která je však pro tělo z těch nejhorších a nejnebezpečnějších. Velmi rychle si s ní zničíte zdraví, můžete mít epileptické záchvaty, deliria, což se vám třeba na kokainu nestane. Pod vlivem alkoholu se stává spousta trestných činů, léčení stojí obrovské peníze, přesto je tak dostupný,“ vysvětluje, proč mají lidé potíže zbavit se závislosti na alkoholu.
Velmi ohroženou skupinou jsou u nás ženy. Maminky, zelené vdovy žijící za městem a velmi často i seniorky. „Důvody pití jsou podobné – sociální izolace, stereotyp, chybějící seberealizace. V takové situaci řada žen sáhne po láhvi a jsou pak terčem velkého opovržení. Lidé k ženě víc než k mužům alkoholikům cítí odpor, pohrdají jí, že selhala, že něco takového dopustila.“
Blog, v němž vysvětluje, co ji k pití přivedlo a jak devastující dopad mělo na její zdraví i vztahy v rodině, inicioval další aktivitu, které se teď Michaela Duffková věnuje. Zakládá neziskovou organizaci, která bude pomáhat těm, kteří se chtějí léčit a prošli si léčbou.
„Blog spustil lavinu, kontaktují mě laici i odborníci a chystám se otevřít centrum se stacionární léčbou, do kterého se lidé budou moci vracet i po léčení. Potkávat se, předávat si svoje zkušenosti, mít možnost docházet na skupinové i na individuální terapie. Zásadní problém u nás totiž je, že naše zdravotnictví neumí s klientem pracovat. Alkoholik sice projde léčbou, ale dál už je to hlavně na něm. A mým záměrem je mít s klientem pořád kontakt.“
