Jana (39) jde dnes na své v pořadí již sedmé rande. S dotyčným kandidátem se seznámila na internetu. Několik dní si psali a protože v jeho mailech nenašla žádná gramatická zvěrstva, vyhodnotila ho jako ucházejícího a schůzky hodného. O pár hodin později je zklamaná. Ani tento uchazeč nepřipadá v úvahu. Má sice VŠ, vlastní byt a konverzace s ním byla docela příjemná, ale nedělá žádný adrenalinový sport, nemá nabitý kalendář, občas se jen tak fláká doma a jeho představy kariérního růstu se neshodují s jejími. Odškrtnout, vynulovat a jede se dál....
Rychlý soud a Kontrolní seznam
Sedět Jana na pohovce německého párového terapeuta Michaela Maryho, dozvěděla by se, že už na takzvané startovní čáře u ní bylo všechno špatně. Jít na schůzku s celou řadou očekávání, která partner musí splňovat, je totiž víc než kontraproduktivní, píše ve své knize s názvem Může být single náhoda? Výčet všeho, co dotyčný kandidát musí, podle Maryho patří k nejrozšířenějším překážkám úspěšného navázání vztahu.
Chci dítě, ale muže ne, říká stále víc žen |
Nepomáhá ani rychlý soud, kdy na základě něčeho, co nám připomene špatnou zkušenost z minulosti, dotyčného ihned vyškrtneme. Objednal si víno? Pryč s ním, alkoholik! Podivoval se nad účtem v restauraci? Pozor, držgrešle! Mluví o své ex? Hrůza, nemá vyřešenou minulost! A tak dále. Seznam nežádoucích vlastností by mohl být nekonečně dlouhý. Rychlý soud představuje zákazy. Tedy seznam všeho, co dotyčný kandidát nesmí.
Máme tedy spoléhat na zdravou intuici, která nás nejlépe navede? Spoléhat se na ni nelze, tvrdí profesor Gerd Gigerenzer, ředitel Max-Planck-Institutu v Berlíně. „Člověk se musí naučit, kdy se může spoléhat na svůj pocit, a kdy je lepší přemýšlet. Každý se intuicí řídit nemůže. Pro intuitivní rozhodnutí jsou dobré částečné vědomosti. Kdo však žádné nemá, neměl by se na intuici spoléhat – pak se mu totiž nedostane ani intuitivního vnuknutí,“ doporučuje a jako příklad špatné intuice uvádí strach z létání. „Tato špatná intuice nebere na zřetel, že je, statisticky viděno, méně nebezpečné letět letadlem než jet autem.“
Pavel (44) se minulý týden seznámil s půvabnou blondýnkou Evou a intuitivně cítil, že by to mohlo být ono. Líbilo se mu, jak má sladěný oděv, jakými barvami umí podtrhnout svůj sex-appeal, jak se směje. Druhá schůzka ho však už tak nenadchla. Eva přišla v odrbaných džínách a v balerínách, čili bez podpatků, čímž pro Pavla bylo její ženské kouzlo to tam. Negativní dojem ze zjevu ještě umocnila konverzace, kdy vůbec nemluvila o osobních věcech, jen o práci. To ho tak znudilo, že začal zívat a měl chuť okamžitě zmizet, což taky neprodleně učinil. Rozešli se do svých domovů a Eva se nikdy nedozvěděla, co bylo „špatně“. Selhala intuice i ochota zkoumat potenciální partnerku na principu „komunikačního hledání“, jak to nazývá Mary.
Ani „ten pravý“, ani puzzle. Fungují jiné mechanismy
I Pavel se dle Maryho nejspíš dopustil celé řady chyb. Hlavně té, že neprojevoval žádnou zvědavost a otevřeně se Evy neptal. Třeba na to, proč se osobním tématům tolik vyhýbá a kdy o nich hodlá mluvit. Možná by se byl dozvěděl něco, co by jeho pohled na blondýnku změnilo a mohli se postupně sbližovat. To by ovšem musel používat nástrojů „komunikativního hledání“, kam psycholog řadí například „inteligentní hloupost“ - dotazy na to, čemu nerozumím, nebo co se mi nezdá. Potenciálního partnera tak člověk lépe pozná a vyvaruje se chybných výkladů.
Pavel si místo toho počínal tak, jak Mary popisuje v kapitole o egocentrickém strategickém hledání bazírujíc na tom, že se druhý ke mně musí hodit, odpovídat mým očekáváním. Asi tak jako puzzle nebo jeden jediný klíč do zámku.
10 rad, jak si užít život single |
V Pavlově případě šlo zřejmě o to, že mu změna ošacení a odtažitost, co se intimních témat týče, připomněla minulý vztah, který zkrachoval na tom, že o sebe partnerka přestala dbát a jevit zájem o sex. Pavel od té doby trvá na tom, že se o sexu musí mluvit hned na začátku, nejlépe už na první schůzce. Ženy se však na první schůzce dialogu na téma sex brání. Logicky. Jednak cítí, že se to ještě nehodí, jednak často zažívají, že muži pod rouškou touhy po vztahu vlastně chtějí jen sex. Kdyby se byla Eva Pavlovi s těmito obavami svěřila, mohl je rozptýlit. Tím, že ani jeden z nich nepátral, co se děje v hlavě toho druhého, se nikam neposunuli. Odešli domů v nevědomosti a každý z nich s pocitem, že chyba byla na druhé straně. Tak to bývá takřka vždycky.
Jenže na zdaru či nezdaru schůzky i sbližování, prostě na veškeré komunikaci, se od samého začátku podílejí oba, tvrdí Mary. I tím, že vedle někoho sedím a naslouchám tématům, která mě nudí, přispívám k nezdaru schůzky. Lepší je na to hned zavést řeč a říci, co mi na tom vadí.
Mary uvádí ve své knize spousty příkladů ze své praxe: třeba ženu, která okamžitě eliminovala muže jen proto, že v mailu udělal gramatickou chybu. Co taková chyba vypovídá o charakteru a jak moc je její gramatika perfektní, ptá se Mary.
Jiná žena vyřadila muže ihned poté, co si všimla špíny za jeho nehty. Skandál, jít takhle na rande, pomyslí si nejspíš většina čtenářek a dá té dámě za pravdu. Jenže i zde selhala komunikace. Ani se nepokusila zjistit, jestli důvodem nebyla nějaká nehoda, oprava motoru nebo něco podobného. Dalo by se namítnout, že vysvětlení měl podat on. I Maryho názor, že špína za nehty hned nemusí znamenat, že dotyčný je na štíru s hygienou, by asi vzbudila kontroverzní reakce. Nedá se však popřít, že takové rozhodnutí spadá do kategorie rychlých soudů.
Jako další příklad Mary uvádí paní, která si vyšla na schůzku s atraktivním mužem. Pěkně si povídali, atmosféra byla báječná, pak ale zazvonil jeho mobil. On se zvedl a odebral se ven, před dveře kavárny. Paní sedící u stolu však mohla útržky jeho vět slyšet. Hlavně to, že opakoval jméno Anna. To jí stačilo na to, aby usoudila, že nemá vyřešenou minulost. Její dojem se umocnil, když jí muž po návratu ke stolu oznámil, že musí schůzku ukončit.
Ano, vysvětlení bylo na něm. Kdyby to udělal, dozvěděla se ta paní například to, že v rozhovoru s bývalou ženou šlo o dceru, kterou musí někde vyzvednout. Její obavy by se rozplynuly a mohli se domluvit na dalším setkání. To se však nestalo. Opustili podnik a on se později divil, proč ta paní nemá zájem o další schůzku.
Do rychlého soudu spadá i to, vybíráme-li si jen určitý typ potenciálních partnerů. Tak si počíná i Markéta z Prahy (51). Od jejího rozvodu uběhlo již deset let, ale ačkoli se velmi aktivně seznamuje a profily má na nejrůznějších seznamkách, je až na občasné avantýry sama. Trvá totiž na tom, že její nastávající musí být veleúspěšný, samozřejmě zazobaný a velkorysý VŠ s výškou nad 185 cm. I kdyby si s nějakým maturantem rozuměla sebevíc, je jí to málo. Proto dodnes nikde nezakotvila.
Hry s klacíkem a skoky přes překážky
K dalším „stabilizátorům“ samoty jsou v terminologii psychologa „hry s klacíkem“ a „skoky přes překážky“. Jedná se o ještě vyšší level, než představuje rychlý soud.
Hry s klacíkem mají otestovat připravenost potenciálního partnera splnit úkol, jenž mu byl zadán. Skoky přes překážky zase ochotu protějšku překonávat překážky. Obstojí-li, může se laťka zvednout...
Do první skupiny dle Maryho patří i tendence dělat se vzácnou (vzácným) a uvádí opět konkrétní případ. Jistá žena se v baru seznámila se zajímavým mužem. Strávili několik hodin v živém rozhovoru, kontakty si však nevyměnili. Protože se ten muž ženě moc líbil a musela na něj potom stále myslet, několikrát do toho baru zavítala znovu, jestli ho tam neuvidí. Podařilo se to až za asi tři týdny. Stál na druhém konci barového pultu, odkud jí přátelsky pokynul. Ona zazmatkovala a poslala sms kamarádovi, co má dělat. Ten odvětil, ať se tam vůbec nedívá. Žena poslechla a otočila se k dotyčnému zády. Když to po chvíli přece jen nevydržela a podívala se jeho směrem, zjistila, že už je pryč. Zdrcená pak vyhledala Maryho praxi. Odborník na vztahy konstatoval, že byla chyba dělat se vzácnou.
Promarnila tím svou šanci? Asi ano. Otočit se k někomu zády bývá zákonitě interpretováno jako ostentativní nezájem. Ovšem i zde člověka napadá spousta otázek. Například: proč se ten muž, pokud se mu žena líbila, s ní nedomluvil na dalším setkání nebo jí nedal svůj telefon? Proč, když se v baru setkali podruhé, k ní hned nešel? Dříve, než stačila poslat tu esemesku?
Z toho všeho by se dalo usuzovat, že o ženu velký zájem neměl. Možná mu byla sympatická na popovídání, ale tím to haslo. Jiným vysvětlením, jež taky nelze úplně vyloučit, by bylo, že mu v dalším kontaktu bránila nesmělost či špatná zkušenost, čili zase nějaký zapeklitý rychlý soud. Ale to všechno jsou spekulace. Jisté je, že pokud té ženě tak moc ležel v hlavě, mohla do toho jít aktivněji a místo ignorace zvolit při druhém setkání mnohoslibný úsměv.
Samozřejmě lze dospět k závěru, že se k sobě nehodíme, že jsme nenašli žádný společný jmenovatel. Podle Maryho by tomu však měla - pokud se nejedná o zcela jasné případy (psychopaty, kriminálníky a další objektivně nevhodné osoby) - předcházet hlubší znalost protějšku.
Líbivé tanečky a plkání o ničem
Má se žena dělat vzácnou? Kolik nedostupnosti jí sluší? Má to ještě vůbec dnes smysl, nebo tyhle „tanečky“ patří minulosti?
Většina mužů sice popírá, že by jim předstíraná odtažitost imponovala, ještě víc je však odpuzuje, když se žena evidentně angažuje, muži nadbíhá a horlivě navrhuje další schůzku nebo ho bombarduje esemeskami.
Michal (49): „Ať si říká kdo chce, co chce, ať máme sebevětší emancipaci, v každém skutečném chlapovi vězí kus lovce a dělá mu dobře, musí-li ženu dobývat. Pokud není kapku nedostupná, jeho zájem hned opadne,“ míní zkušený playboy.
Tak to vidí i Dietlind Tornieporthová, autorka knihy Perfektní svůdnice. Cituje zde svou kolegyni, autorku Doris Langley Mooreovou, jejímž krédem bylo: „Musíme muže přimět k tomu, aby nás chtěli, tím, že jim vsugerujeme svůj nezájem“, což jde jen tehdy, když ze sebe ženy skutečně nedělají objekt mužské žádosti, nýbrž žijí nezávisle. Potvrzuje to také studie University of Virginia, která zkoumala teorii taktizování a došla k zajímavému výsledku. Vyplývá z ní, že ani distancovaný chlad, ani projev vlastního zájmu nevedou k tomu, že jsme pro protějšek přitažliví. Je to nejistota, co nás dělá zajímavými.
Jakou roli v seznamování hraje small talk? Nepomáhá snad právě ten udržovat druhého v dráždivé nejistotě? Podle Maryho nikoliv. Zdvořilostní konverzaci považuje za povrchní a domnívá se, že „nezávazné plkání o ničem“ je flirtový luxus, který si dlouhodobě hledající single nemůže dovolit.
Většina flirtových koučů však tuto společensky uznávanou povrchnost, nezávazný small talk, naopak doporučuje. Je sice pravda, že hovory o počasí nebo o tom, jakou kde mají zmrzlinu, se toho o sobě moc nedozvíme, ale hlubokomyslná i praktická témata mohou počkat do některé z příštích schůzek. Teprve později můžeme semlít vše, co námi hýbe: vztah ke zvířatům, k bohu, Severní Koreji či sexu, kdy budovat společné hnízdo a zda vůbec.
A pokud to vše ve zdraví přečkáme a sympatie nepohasnou, může se stát, že se z toho krok za krokem, pomaloučku, začne stávat vztah.
