Maya Mooreová se narodila 11. června 1989 v Jefferson City v Missouri a vyrostla jen s matkou. Když jí byly tři roky, dostala jako dárek basketbalový koš namontovaný na dveře jejich domu. A tento moment předurčil její další směřování.
„Milovala jsem tu hru, od prvního okamžiku. Prostě jsem hrála a hrála, a když jsem byla unavená, šla jsem dovnitř. Nebo spíš, šla jsem, když mě zavolala máma,“ řekla v roce 2018 u příležitosti focení na titulní stranu basketbalového magazínu SLAM. A že to byla příležitost mimořádná, dosvědčuje fakt, že Maya je teprve druhou ženou, která za dobu existence magazínu zdobila jeho titulku.
Už na střední škole podávala výkony, které dávaly tušit, že z ní bude nový Michael Jordan, svůj tým dovedla ke čtyřem státním titulům. Sbírala jednu cenu za druhou, a když v roce 2007 nastoupila na University of Connecticut, hned v prvním ročníku překonala univerzitní rekord v počtu dosažených bodů mezi nováčky.
„Konkurenční prostředí, ve kterém jsem se ocitla, mi pomáhalo posouvat se dál, chtěla jsem vyhrávat a být v týmech, které vyhrávají,“ vysvětluje. Její metoda evidentně fungovala, mezi lety 2010 a 2016 přivezla Americe čtyři zlata z těch nejvyšších soutěží. Dvě olympijské a dvě z mistrovství světa.
V roce 2011 se už v profesionálním dresu Minnesota Lynx stala první basketbalistkou, která kdy podepsala smlouvu s legendární značkou Jordan, a o sedm let později s ní nafotila stejný „okřídlený“ poster jako v roce 1989 Michael Jordan.
„Byla jsem nadšená, protože jsem s tím plakátem vyrůstala. A teď je tu znovu i pro ženský basketbal, jsem ráda, že jsem to pro tuhle krásnou hru mohla udělat zrovna já,“ řekla Mooreová reportéru Mikeu Hamiltonovi.
Stala se z ní opravdová hvězda ženského basketbalu a každou další sezonu potvrzovala světu, že oprávněně. V roce 2015 ji Forbes zahrnul do svého seznamu 30 pod 30 nejzářivějších mladých sportovních hvězd a časopis Sports Illustrated ji o dva roky později označil za největší vítězku v dějinách ženského basketbalu.
Povstaňte, královna odchází!
Rekonstrukce okřídleného posteru doplněná citátem Williama Blakea „Žádný pták nestoupá příliš vysoko, pokud stoupá s pomocí svých vlastních křídel“ povýšila Mooreovou na královnu. A pak se stalo něco naprosto neočekávaného. Královna v únoru 2019 oznámila, že příští sezonu se Minnesota Lanx budou muset obejít bez ní.
Rozhodla se věnovat tento rok rodině a víře. „Úspěch měřím tak, že si kladu otázku: Žiji smysluplný život? A já vím už dlouho, že mým smyslem je Ježíš,“ vysvětlila svůj krok stranou.
Celý sportovní svět zůstal jako opařený. „S něčím takovým jsem se za více než 30 let koučování nesetkala a ani nevím o nikom jiném, kdo by se s něčím podobným potkal,“ řekla k události hlavní koučka basketbalové Minnesoty Cheryl Reeveová.
V září téhož roku Maya Mooreová oznámila, že nenastoupí ani v roce 2020 a své úsilí, pozornost i vliv zaměří na téma sociální spravedlnosti. Konkrétně na chronický problém, kterému čelí především, ale nejen, Afroameričané. Nespravedlivé trestání odnětím svobody.
Na sociální sítě a YouTube umístila video, ve kterém žádá o podepsání petice za znovuotevření případu Jonathana Ironse, muže, kterého znala přes deset let přes svého prastrýce, zaměstnance věznice v Jefferson City. Irons byl ve svých 16 letech odsouzen za postřelení majitele bytu během vloupání. Na 50 let ve vězení.
Maya Mooreová při přebírání ceny časopisu Sports Illustrated v roce 2017 v New Yorku.
„A to i přesto, že neexistuje žádný fyzický důkaz, žádné DNA, otisky prstů ani jiné stopy, které by ho se zločinem nějak spojovaly,“ vysvětlila ve videu Maya Mooreová. A dodala, že se svého nového úkolu hodlá zhostit se stejnou vervou, s jakou přistupovala ke každému zápasu na palubovkách. A že stejný justiční omyl, který připravil Jonathana o 23 let života na svobodě, se přihodí každý rok 10 000 dalším Američanům.
Jak se cítíš?
Mayino úsilí o spravedlnost kulminovalo v březnu 2020, dva měsíce před smrtí George Floyda. Soudce Daniel Green v Missouri zrušil Ironsův rozsudek a Mooreová měla v soudní síni slzy v očích. „Nemohla jsem tomu uvěřit. Dosáhli jsme spravedlnosti, dokázali jsme to,“ řekla v krátkém interview po události.
V podvečer 1. července opustil Jonathan Irons brány věznice s nejvyšší ostrahou v Jefferson City a Maya byla svědkem jeho prvních kroků na svobodě v jeho dospělém životě. „Jak se cítíš?“ položila mu otázku, kterou měla připravenou deset let. „Naživu,“ odpověděl jí dojatý muž v protikoronavirové roušce s nápisem Hope (Naděje).
Sociolog a aktivista Harry Edwards označil Mooreovou pro její úsilí a sportovní i aktivistické úspěchy za jednu z největších postav v dějinách atletiky. „Ženy byly vždycky marginalizovány. A vždycky tu byla neochota oceňovat ženy jako atletky.“
„Výzva, kterou Maya Mooreová představuje, není jen o sociální spravedlnosti, ale také o tom, aby lidé pochopili význam toho, čeho se vzdala. Dokud se ženskému sportu nebude přikládat stejný význam jako mužskému a na Mooreovou se nebude pohlížet jako na jednoho z nejlepších basketbalistů všech dob, bez ohledu na gender, nebudou rozměry toho, co udělala, nikdy plně pochopeny,“ řekl serveru The Undefeated.
