Při sbírání podkladů pro tento text jsem se setkala se ženami, které děti nemají a jsou ve věku, kdy své rozhodnutí už asi nezmění. Se spisovatelkou Evou (48), moderátorkou Anetou (42), redaktorkou Lindou (44) a motorkářkou Helenou (51).
Ve svém životě jsou spokojené, necítí, že by jakkoli zradily svůj ženský úděl, který mimochodem všechny shodně považují za velké klišé. A jak podotkla PR manažerka Linda (45), která k tématu víc mluvit nechtěla: „ Pokud vám někdo položí tak intimní otázku, zeptejte se stejně: ‚A stolice po ránu byla?‘ Jen tak utnete hned v zárodku debatu o tom, jak jste sobecká. Navíc obě otázky jsou na stejné úrovni.“
Buďte k sobě pravdiváOdpovídá gynekolog Pavel Calda Jaký je ideální věk pro početí dítěte? Je dobře, že jsou k sobě ženy upřímné a některé si dokážou přiznat, že dítě nechtějí? |
Eva přiznává, že už jako dítě byla fascinována světem dospělých. „Říkám tomu, že jsem byla posunutá. Když si mí vrstevníci hráli na písku, četla jsem Dostojevského, krmení panenek a hraní si na maminky mě nezajímalo. Kolem pětadvaceti, když za mnou přišel tehdejší partner s nápadem, že bychom se mohli vzít a mít dítě, otočila jsem se na patě a odešla ze vztahu. Měla jsem své sny, které jsem si chtěla splnit. Třeba ještě studovat, cestovat, žít v zahraničí.“
Touha po dítěti se ovšem přece jen dostavila, ale až ve dvaačtyřiceti letech. „Potkala jsem muže, do kterého jsem se hrozně zamilovala, a byl to on, kdo navrhl, že bychom to měli ještě zkusit. Zpočátku jsme tomu nechali volný průběh, ale já najednou začala šíleně panikařit, absolvovala jsem umělé oplodnění, do toho cvičila hormonální jógu, běhala k bylinkářce, užívala homeopatika.
Uvedla jsem tělo do absolutního zmatku, zkrátka to nešlo. Navíc jsem cítila, že se blížím k menopauze, nebylo to lehké období. Po prvním pokusu o umělé oplodnění mi partner řekl, že dál pokračovat nebude, což pro mě tehdy bylo velkým zklamáním. Doma jsem měla nakoupené léky za desetitisíce, tělo napumpované hormony, a konec. Zároveň jsem byla hodně zablokovaná, takže jsem o svých pocitech nebyla schopná otevřeně komunikovat.“
Eva je přesvědčená, že právě nedostatek komunikace byl příčinou rozpadu jejího vztahu. A spolu s tím si v sobě uzavřela téma mateřství. „Nebylo snadné přijmout fakt, že nepovedu dítě do školy, nepůjdu na jeho maturitní ples… Musela jsem si svou roli v životě najít jinde. Tak jsem se vrátila k cestování a napsala knihu.“
Žádného ze svých rozhodnutí však nelituje. „Měla jsem hodně těžké dětství a asi jsem se zařekla, že nechci, aby se další děti někdy trápily. Možná mi nešlo otěhotnět nejen kvůli vyššímu věku, ale třeba jsem byla blokovaná svými rodinnými konstelacemi. V hlubinách mého nitra se možná někde píše, že děti mít nemám, protože bych pak trápila nejen sebe, ale i je. Nebo bych naopak byla skvělá máma. To už ale nikdo nezjistí.“
